Proč mám dva blogy? (a tak podobně)

K začátku nového roku jsem udělal trochu pořádek ve svých online aktivitách. Vedle tohoto blogu Idées fixes jsem spustil nový, který se jmenuje Doporučená denní dávka.

Doporučená denní dávka je tím, čemu se říká curated content. Skládá se tedy ze stručně komentovaných a co nejlépe otagovaných odkazů na zajímavé články a obrázky. Obsahové zaměření se těžko popisuje; prostě jsem se pokusil ze svých roztěkaných zájmů udělat přednost a podělit se s těmi, kdo na tom jsou podobně. Hi-tech, geekoviny, věda, příroda, fotky, hudba. Sociologie, média, matematika, budoucnost. A tak. Curated content vychází z názoru (který velmi silně sdílím), že automatické filtry informací jsou sice dobré, ale živé jsou lepší.

K čemu dva blogy? První rozdíl jsem už popsal: liší se typem obsahu. Idées fixes ponechávám pro své autorské texty a úvahy. Možná se vám nelíbí, jak píšu, ale přesto vás zaujme, jaké články a informace vybírám v Doporučené denní dávce. Možná na tom budete právě opačně. Rozhodně chci, abyste měli na výběr.

Dále jde o frekvenci příspěvků. DDD bude mít několik nových příspěvků denně. Idées fixes spíš několik měsíčně (pokud se zas trochu rozepíšu). Blog s velkou frekvencí novinek se čte jiným způsobem než ten klasický. Doporučenou denní dávku si můžete také dát do RSS čtečky, ale možná najdete jiný způsob čtení, který vám bude vyhovovat více. Třeba se na ni budete chtít jen občas podívat. Třeba se rozhodnete sledovat pomocí labelů jen část obsahu — například technologie.  Pro curated content také existují specializované aplikace pro mobily a tablety. Ke čtení DDD mohu doporučit především Flipboard (iOS) a Google Currents (iOS a Android).

A konečně: Doporučená denní dávka je okrajovou součástí většího projektu, který spustím během prvního čtvrtletí 2012. Věc, na kterou mlhavě myslím už několik let, dostala konečně pevné obrysy a brzy ji nabídnu zákazníkům. Už se klepu nadšením a napětím, ale ještě nic neřeknu.

Kromě obou blogů ještě používám další online nástroje. Mou primární sociální sítí je Twitter (to znamená, že víceméně pořád sleduji, co se tam děje), jako sekundární budu používat už jen Google+ (to znamená, že se tam občas podívám, občas něco připíšu, ale je to doplňková a rekreační aktivita). Účet na Facebooku sice neruším, ale nebudu ho nadále používat, ledaže by se tam začalo dít něco velmi zajímavého (nemyslím, že je chytré říkat, že už nikdy více a tak). Na Twitteru mám vedle osobního účtu @petrkou ještě účet @4IT460 pro komunikaci se svými studenty na VŠE a (napříště už jen anglicky psaný) účet @IT_Czech (jehož činnost co nevidět obnovím).

Vedle toho mám značně zanedbanou osobní stránku, kde by se měly všechny tyto aktivity sbíhat. Musím ji dát do pořádku, což je také úkol pro první čtvrtletí. V tuto chvíli to není ani tak stránka jako spíš kovářova kobyla. Více využívat budu svůj účet na Slideshare. Stále ještě mě zajímá Quora a Instagram.

Během let jsem vyzkoušel mnoho dalších nástrojů (a budu v tom pokračovat). Vede mě k tomu profesionální i osobní zájem.  Z některých se vyklubaly blbiny. Jiné jsou fajn, ale už je nepotřebuju, nezaujaly mě, nemám na ně čas. Jestli jste se přihlásili ke sledování některého z mých účtů, jenž se teď jeví jako mrtvý, pak je velmi pravděpodobné, že skutečně mrtvý je. Časem ho smažu. Na webu to je dnes asi stále běžnější způsob, jak věci fungují — mrtvých říčních ramen zanesených ulámanými mrtvými větvemi tam je až až. Zajímavější je samozřejmě, kde to naplno žije a proudí.

A ještě při té příležitosti: pěkný nový rok 2012!

Evropa. Několik poznámek.

Vidím to takhle: už nejde jen o euro a koneckonců ani o samotnou EU ne. Jde o Evropu; a víc o její politickou než hospodářskou budoucnost.

Společný záchranný plán z německo-francouzské dílny, ať budou jeho detaily vypadat jakkoli, má jasný cíl: rozložit riziko, zodpovědnost a (ano) pravděpodobné ztráty na celou sedmadvacítku. Neřeší, kdo je vinen. Řeší, kdo by byl postižen.

Což je samozřejmě celá Evropa. Nemůžete nechat zkrachovat (a bohužel ani vyjmout z eurozóny - představa finančních transferů předcházejících znovuzavedení drachmy či liry je monumentální) jednu zemi (dokonce ani to malé a okrajové Řecko ne) a nezpůsobit vážné škody mimo ni. Bankrot se přes věřitelské banky přelije do dalších zemí, vyvolá paniku, ohrozí úspory obyvatel, zvedne úrokovou míru, zpomalí reálnou ekonomiku (která už další rány taky opravdu nepotřebuje). Politické důsledky: levý i pravý extrémismus, nacionalismus, izolacionismus. Hospodářské důsledky v druhém kole: špatné. Spirála.

Leckdo by asi vnímal izolaci jako změnu k lepšímu. Aspoň do té doby, dokud by se víc podobala světu písní Daniela Landy než hospodářskému úpadku.

Cokoli se stane v EU, stane se u nás. Nezáleží na tom, zda máme euro nebo ne, nezáleží na tom, jak moc dává vláda od problémů €/EU ruce pryč. S Evropou nás nesvazuje volba, ale realita. Zde není Švédsko. Jsme malá země, strukturou ekonomiky orientovaná na export. Obchodními partnery, jejichž koupěschopnost rozhoduje o naší prosperitě, jsou na prvním místě Německo a Slovensko. Rozhodující české banky patří bankám z Francie, Itálie, Belgie a Rakouska. Největší český exportér je součástí německého koncernu.

Ještě jednou: Záchranný plán neřeší, kdo je krizovou situací vinen, řeší, kdo by jí byl postižen. Snaží se minimalizovat škodu. Zaplatí ji ti, kdo mají na její minimalizaci zájem.

Je to spravedlivé? Zdá se, že ne. Bylo spravedlivé, aby Německo po versaillské konferenci platilo těch 269 miliard marek ve zlatě? Tehdy se zdálo, že ano.

Historická zkušenost říká, že o snažit se o spravedlnost v podobných případech k ničemu nevede - leda k maléru. Kdo je vinen řeckým (italským, irským...) dluhem? Jejich vlády a parlamenty třicet let dozadu? Lid, který je volil? Příjemci sociálních výhod? Bankéři po celém světě, kteří půjčovali jako diví (a pak s balíčky půjček hráli Černého Petra), ač mohli a měli vědět (a od jisté doby nepopiratelně věděli), kam to povede? Jak jim tu vinu rozdělíte? A i kdyby, k čemu to bude? Dostanete z někoho z nich trochu těch peněz zpátky? Když řeknete „morální hazard“, máte samozřejmě pravdu. Rozmyslete si ale dobře, co pak řeknete dál, chcete-li navrhnout něco prakticky uskutečnitelného.

Česká vláda se teď asi pokusí o jiný morální hazard: nedat ani korunu a přesto profitovat, jestli záchranný plán uspěje. Tahle taktika černého pasažéra může být nakonec úspěšná. Trochu se obávám, že od nás stejně už nikdo v EU nic jiného nečeká.

Hlavní slabinou záchranného plánu je to, že vlastně neexistuje. Má podobu politického prohlášení, ale žádný mechanismus, žádné detaily. Bude MMF sloužit jen jako poštovní schránka? Jaké podmínky, jaké záruky, čím je pomoc podmíněna, co musí příjemce pomoci splnit? Chytrá česká vláda by se snažila ten mechanismus vytvářet s ostatními, vložit do něj co nejvíc svého, nápady, pojistky.

Je velká škoda, že v téhle obtížné situaci má EU tak průměrné vůdce a neakceschopné byzantinské úřednictvo. Stejně tak je škoda, že v ČR máme zrovna teď nejhorší vládu své historie. (Hodnotím její výkony, ne politickou orientaci, která je mi ostatně nejasná - neschopnost našeho sboru ministrů dávno vymazala dělicí čáru mezi levicí a pravicí.) Přesto: mají teď životní šanci ukázat, co v nich je. Sarkozy, Merkelová i Nečas. Tak či onak, místo v učebnicích mají jisté, jde už jen o ta adjektiva.

Každý z nás má své postoje a své stupnice hodnot. Členství ČR v EU (stejně jako v NATO) je pro mne hlavním politickým úspěchem nejnovějších českých dějin. EU a (v menší míře i) euro pokládám za projekty, které přinesly Evropě mnohem víc dobrého než špatného. Dluhová krize není důsledkem existence těchto dvou institucí, je událostí, která by nastala s EU i bez ní. Nová je jen možnost řešit ji formou spolupráce v rámci kontinentu (nikoli tedy například válkou). Odlišné názory nemám nikomu za zlé, jen mi občas připadají povrchní - když se opírají o kuchyňskou ekonomii (hospodaření státu jako hospodaření rodiny), když ignorují, že ČR je čistým příjemcem finančních transferů z rozpočtu EU apod.

Problém je v tom, že u nás nikdy neproběhla skutečná společenská diskuse na téma místa a ambicí ČR v Evropě - konfrontace kvalifikovaných názorů obou stran ve veřejném prostoru. Kromě zastánců jedné či druhé krajní polohy se k tomu vlastně nikdy nikdo neměl chuť vyjadřovat. V obecném povědomí tak jsou postoje „profesionálních Evropanů“, lidí spjatých s EU kariérně. A proti nim postoj Hradu. Oboje je nutno brát s velkou rezervou, většina lidí však nic jiného nezná. Za sedm let členství jsme se povětšinou naučili jen skloňovat Brusel podle vzoru prdel. Obávám se, že teď to je málo.