Kaddish Avelim

Na Floridu prší, voda padá z tmavošedé oblohy do korun palem a do betonové krajiny kolem. Kamarádovi u nás doma, sedm tisíc kilometrů odsud, právě umřela dcera. Bylo jí půldruhého roku. Zpráva prolétla nad světem rychlostí světla a zasáhla, koho zasáhnout musela. Jmenovala se Anička. Nevím, jaké oči měla, jaké vlásky. Jen trochu, nedostatečně, si umím představit, jak strašně trpěla po většinu svého krátkého života, utrpením, které ji nemohli vysvětlit, v němž byla tak děsivě zamčená, nedostupná. Do palem prší. Život samozřejmě nemá smysl, jsou jen užitečné sebeklamy a zpětné racionalizace. Nemá smysl a je naším úkolem přenést se přes to. Nemá řád a není spravedlivý, ač se to vzpírá našim omezeným možnostem chápání. Bůh - cokoli, co za něj považujete nebo nepovažujete - není spravedlivý ani nespravedlivý. Je to síla, která nemá s naším pojetím spravedlnosti, dobra a zla nic společného. Myslím, že právě v tom je i jakási naděje, ale uznávám, že to je obtížné přijmout. Holčička je mrtvá. Není. Nebude. Kdo znáte rodiče, myslete na ně, ať nejsou sami, jsou teď sami, nesmí být sami. Nelze to přijmout, nelze to vyhojit, dá se ale jít dál. Kdo už kráčí nezraněný? Někdo však strašlivě. Do palem prší a svět je napořád zas o něco menší a ošklivější, jiný však nemáme. A všichni jsme o zlomek mrtvější.