"Takoví kamarádi jsme zase nebyli..."

V deníku MF Dnes vymysleli docela vtipnou věc: napsali a v sobotní příloze otiskli fiktivní rozhovor s Davidem Černým, kde si z něj udělali legraci podobně jako předtím on z celé Evropy. Autor uvádí interview slovy:

V našem rozhovoru vykládal, jak to skutečně bylo s Entropou, ale do novin měl připravenou svou "oficiální" verzi. Ale protože nechci balamutit čtenáře, rozhodl jsem se, že do novin dám nakonec všechno. Myslím, že slovo dané Černému je míň než pravda. Ostatně takoví kamarádi jsme zase nebyli.

Umělec podle očekávání mystifikaci neunesl a reagoval nakvašeně, což byl jistě jeden z cílů - přesvědčit se, jak mu chutná jeho vlastní medicína (dalo se předem očekávat, že moc ne).

Pěkné. A co když je i tohle domluvená hra - David Černý všemi způsoby dotahuje vyznění Entropy do konce a noviny mu ku vlastnímu prospěchu pomáhají? Nebo naopak, co když je mystifikací i zveřejněná sochařova reakce? Vtip je v tom, že když teď vezmete do televize Davida Černého, šéfredaktora MF Dnes anebo místopředsedu vlády Vondru, stejně jim už v této věci nikdo nemusí věřit ani slovo. (Kdysi Renčín: "Táto, a ten Bedřich Smetana a Jára Cimrman opravdu žili, nebo je to jen taková sranda?")

Česko je země, kde realita z větší části neexistuje.

Ve stálém ohrožení

(Včerejší sloupek v E15. Neodolal jsem a rozvedl trochu tu stručnou poznámku z 15. 1. O rozkladu infrastruktury nepíšu poprvé ani naposled, to je opravdu jedna z mých utkvělých představ, tak do toho bubnu tluču a tluču.)

Havárie kamionu zastavila provoz na dálnici. Kvůli prasklému potrubí netekla v části Prahy dva dny voda. Spor postsovětských mocipánů (a jedné mocipaní) přerušil dodávky plynu do Evropy. Porucha ukrajinského ropovodu zamořila slovenskou řeku. Internetem se rychle šíří nezvykle chytrý virus. Společný jmenovatel: infrastruktura.

Žijeme v době zranitelných zázraků. Máme se dobře jako nikdy předtím, ale jsme vystaveni větším rizikům než dříve. Naše příliš velká města už dávno nejsou soběstačná. Závisejí na křehké síti potrubí, vztahů a zásobovacích tras. Občas se něco trochu poláme. Když se to poláme hodně, je zle, protože nemáme žádný plán B. Ve městě už dávno nemůžeme topit dřevem a také ke studni máme daleko. V obleženém Sarajevu hořely ohníčky na podlahách panelákových bytů. Pálily se v nich knihy. Hořely prý překvapivě špatně. Ceněné byly spisy klasiků marxismu-leninismu, tlusté a proschlé. Kradly se z veřejných knihoven a prodávaly svázané do otýpek.

Kde je příští Sarajevo? Kdekoli. Potřebujeme plán B a nejspíš i nějaký plán C. Nejvíce ze všeho nás neohrožují teroristé, Putin ani tajné služby. Hlavní nebezpečí spočívá v samotné naší infrastruktuře. Je složitá a přetížená. Dříve nebo později se prostě musí porouchat, stát se obětí chyby, zlého úmyslu, opotřebení. Musíme se zaměřit na dvě věci: jednak infrastrukturu opatrovat a vylepšovat, jednak se naučit obejít se bez ní – v takové míře, jak je to jen možné. To první je úkol pro různé složky státu, to druhé pro každého od vlády po žáka základní školy. Klepat se strachy před katastrofou je hloupé, nevidět riziko je hloupé neméně. Kdyby prasklo něco většího než vodovodní trubka, budeme sedět a volat na bezplatnou zákaznickou linku, nebo si poradíme lépe?

Neteče voda

Někde pod zemí praskla trubka.

Takhle bude vypadat konec světa: budeme ještě chvíli sedět a čekat, až to někdo opraví. A hledat číslo bezplatné zákaznické linky.

Za stravenky - spojme se!

(Včerejší sloupek v E15. Stávka, jak víme, nebude, což se dalo odhadnout předem, takže jsem se po nepravděpodobné budoucí události povozil trochu dryáčnicky. Ale byla to příležitost říct, co pokládám v této souvislosti za důležité: za prvé, zájmy různých sociálních vrstev se už liší víc, než si zpravidla uvědomujeme. Homogenní společnosti v Česku odzvonilo. Za druhé, tato stávka by bývala měla oprávněnou příčinu. Myslete míň na vyžrané odborářské šéfy a víc na logiku věci.)

Už za pár hodin se může zastavit velká část hromadné dopravy v zemi. Stávka, kterou odboráři hrozí, by byla bezpochyby největší a nejcitelnější za celou dobu existence České republiky. To vypadá jako neúměrně velká reakce na věc zdánlivě malou, tedy zrušení daňové úlevy u stravenek.

Ve skutečnosti to však žádná malá věc není. Pokud zaměstnavatel jako kompenzaci nezvedne platy, přijde touto cestou zaměstnanec o osm set měsíčně. I dobře situovaný člověk - pro kterého ty peníze znamenají lehký oběd ve dvou v dobré pražské restauraci - jistě pochopí, že osm stovek měsíčně se na ulici neválí. A i kdyby válely: všichni jsme citlivější vůči tomu, oč přijdeme, než vůči tomu, co vůbec nedostaneme. Brát lidem zaběhnuté výhody je náramně riskantní záležitost. Kdo ji dělá, měl by k tomu mít vážný důvod a měřit dvakrát, než řízne.

Stávka v dopravě zkomplikuje život všem, to je nakonec taky její hlavní účel, ale než se na její původce začneme zlobit, zamysleme se. V tomto případě se opravdu najdou důvody, proč v sobě najít trochu solidarity. V řadě se svými stávkujícími zaměstnanci by koneckonců mohli stát i zaměstnavatelé, jsou to oni, kdo náklady stravenkové reformy zaplatí - ty platy nakonec většina z nich bude muset zvýšit. Nenechat si od politiků líbit vše, to je společný zájem občanů bez ohledu na společenskou třídu. Vláda by měla poznat, že šlápla vedle a ustoupit. Není to jediný podobný případ, není ani nejzávažnější, ovšem většina z nás nemůže špatnou politiku potrestat tím, že vyvolá dopravní kolaps.

Čemu se smějete?

Bruselský fórek Davida Černého se mi nelíbí. Žádné hluboké umění v tom nevidím, jen tuctovou euroanekdotu - jednu z těch, že peklo je tam, kde jsou angličtí kuchaři, francouzští automechanici... zatímco v nebi jsou naopak angličtí policisté, francouzští milenci... budiž, k zasmání to je (dokud jste to neslyšeli v malých obměnách popáté), ale umění? Entropa také rozesměje, ať už hodně prvoplánově (Francie, Itálie...), nebo vynalézavěji (Británie, Nizozemsko, Polsko...), ale pořád to jsou stejné staré nepřesné stereotypy. Zobrazení Bulharska je na úrovni čtvrté cenové před zavíračkou a z Německa mrazí - tohle snad už máme za sebou, ne? Rozhořčení bulharských oficiálních kruhů chápu, i když nevím, čeho chtějí dosáhnout, i kdyby to celé Černý zítra demontoval, stejně se tím nic zpět nevezme.

Nějak se mi nechce věřit, že by aspoň někteří čeští politici o Černého záměru nevěděli předem - míním tím celý záměr včetně té mystifikační složky. Černý je Černý, nic než provokace se od něj čekat nedalo. To by samo nevadilo. Tohle je ale hloupá provokace; a to vadí. A kolika Čecháčkům udělá dobře, jak jsme to Evropě zas natřeli! To snad nechtěl ani Černý a rozhodně by to neměla chtít vláda: nadbíhat citům primitivů? "Чему смеетесь? - Над собою смеетесь!"

Dentův dotazník a Naostro!

Jiří Brossmann to napsal tak stručně, že citovat je třeba větší část jeho textu:

Rozumím tomu, že touha vysvětlit sebe sama tak, aby to pochopila i ta nejtupější hovada kterým nedojde co jsme zač po přečtení pár našich příspěvků (i když, jak známo, takoví mezi našimi čtenáři nejsou, že áááno) je silná a tak dále. Ale: Jsme už dospělí lidé, tak se tak chovejme. Neztrácejme čas předváděním ega, které je beztak všem ukradené. Věnujme se prezentaci něčeho, co národ zajímá, co mu nastaví to pomyslné zrcadlo a ukáže jací opravdu jsme. A udělejme to bez obalu a zbytečných servítek. Navrhuji, abychom odhodili falešné předsudky, a místo nejapných otázek napříště vystavovali - fotografie našich penisů!

Tomuto lákavému návrhu sice nevyhovím, ale ano, ano, na ten dotazník mám od začátku dva silně protichůdné názory a jeden z nich se víceméně kryje s Brossmannovým, i když bych to nedovedl formulovat takhle pěkně do černého. Ten druhý názor... nu, na jeho základě jsem ten dotazník vyplnil.

Taky se vám stává, že máte na něco dva opačné názory? Možná by to měla být jedna z otázek v tom dotazníku.

Já na ty otázky vlastně odpovídal sám sobě; byl jsem zvědav, zda jsem schopen jednoznačných odpovědí, z tohoto hlediska to byla zajímavá hra a mohu ji každému doporučit. Jen se její výsledky snad opravdu nemají zveřejňovat. Litera scripta manet, nic s tím už nenaděláme a o tolik zas nejde. Blogujíce, všichni balancujeme mezi tvořivostí a šaškárnou, jen na jedné z těch stran však hloubky nedohlédneš.

Kompas (dle Arthura Denta)

Známý Misantrop jménem Arthur Dent sdělil včera urbi et orbi, že "jsou určité otázky, na které jsou v současné době jen černobílé odpovědi." Nevím, zda na takto postavenou otázku je možná černobílá odpověď, ale v zájmu hry budu předstírat, že ano, a že je kladná. Umožní mi to okopírovat Arthurův dotazník a vložit do něj své odpovědi. Třeba se to rozmůže, názory mnoha lidí v této vynucené zkratce by mě opravdu zajímaly. Zde je tedy moje doznání:

Levice/pravice: levice. Progresivní zdanění, stát jako poskytovatel služeb (více služeb a kvalitnějších služeb než dnes - nerušit pošty, neprodlužovat intervaly pražských tramvají, čisté vlaky, víc hezčích knihoven - nemluvě o školství, zdravotnictví a policii), dobrý život pro střední třídu zaměstnanců a podnikatelů. Transparentní úřady a vláda, jednoduché srozumitelné zákony. Na člověka v nouzi se společnost nevykašle, ledaže to tak on sám zřetelně chce. Dánsko, Finsko, Německo...

Ekonomika: trh korigovaný státem. Nevím, jak tuhle škatulku pojmenovat, ale zhruba to je keynesiánství. Rozhodně ne laissez-faire a už vůbec ne jeho "ideologicky čistá" extrémní podoba, jaká beztak neexistuje jinde než v mokrých snech členů CEP. (Jimž se tímto neposmívám, rád jejich produkci čtu, nutí přemýšlet.)

Radar: proti. Jsem připraven změnit názor, až nám jeho nutnost vláda zdůvodní poctivě, bez kliček a lží. Zatím to je jako ty slavné irácké zbraně hromadného ničení. Zdravotních a jiných účinků radaru se nebojím, to jsou kecy; naštvat radarem Rusy - budiž, je-li k tomu dostatečně dobrý důvod. Tím důvodem může být třeba čest státu a národa (že dovedeme být spolehlivými spojenci, že jsme ochotni za příslušnost k Západu něco obětovat), ale pak musí jít příkladem právě politici a říct to jasně. Vynucovat si oběť - a tou vojenská základna velmoci, tedy potenciální cíl útoku, umístěná kousek od našeho hlavního města je - pomocí lží je prasárna. (Jsem líný tu větu přestylizovat, snad dává smysl.)

Temelín: pro. Využití jaderné energie je nezbytné.

Boj proti globálnímu oteplování: pro. Není to nejvyšší priorita lidstva, ale problém to je. Musí jít ovšem o opatření, která dávají smysl, ne o ideologický zelený nátěr. Právně v tomto případě je však slušná šance oddělit fakta od obou ideologií (té extrémně pro a té extrémně proti).

Aktivisti: proti. Na víru obraceti nikoho nebudeš.

NGO: pro některé, proti některým, nedá se to sečíst. "NGOismus", jak to nazval Klaus, mi nepřipadá jako problém, rozhodně ne u nás. Přispívám finančně na Člověka v tísni, na Unicef a na medicínské nadace, hlavně onkologické, které jsem si předem prověřil a kde někoho osobně znám. Pomáhal jsem různým neziskovkám s lecčíms a až narazím zas na rozumné lidi a rozumný projekt, rád se přidám. Je to podle mě důležitý další rozměr života, vedle dobývání chleba svého v potu tváře své.

Lisabonská smlouva: proti. Nelze souhlasit s něčím, co člověk nedokáže ani přečíst, tím méně pochopit.

Brusel (tj. členství ČR v EU, chápu-li to správně): pro, se spoustou výhrad. Každá jiná varianta budoucnosti ČR je však horší než tato. Zpravidla o hodně horší. Pokud se vám zdá, že ne, může to znamenat, že jste něco nedomysleli.

30 Kč poplatek: pro. Plní to účel a ten účel je rozumný. Stát má dostatek mechanismů, jak pomoci těm, pro které to může být sociální problém. To se ale musí řešit individuálně, ne plošně.

ČSSD: ne, už ne. Morální cena, kterou bych za souhlas s nimi musel platit, je už nepřijatelná. Uvítal bych, kdyby se to časem změnilo, ale s těmito lidmi ve vedení to je vyloučeno.

KSČM: ne. Nic nepochopili. Tohle už není jejich století.

ODS: ne. Nikoli z ideologických důvodů. Kdyby dělali politiku řízenou rozumem a aspoň trochou cti k tomu, byl bych pro ně - země potřebuje reformy, mně je skoro jedno, kdo je udělá a současná ČSSD to nedokáže, ani nechce. Ale ODS je z velké části hloupá (panebože, ten kongres!), uzavřená do sebe a neschopná. A zlodějů mají obě velké strany ve svých řadách stejně.

KDU-ČSL: ne. Nepřijatelná ideologie plus Čunek.

Zelení: ne. Rozumná myšlenka převedená do politiky nejhorším možným způsobem. Naděje na nápravu nulová.

Národovci: to tak ještě.

Cesta změny: ne. To jsem musel hledat Googlem, co to vlastně je.

Pravdy a lásky všeho druhu: ne. Navrch huj, vespod fuj.

(Z několika posledních odpovědí plyne, že nevím, koho volit - což skutečně nevím. V obecních volbách jsem vždy zaškrtával lidi, o nichž něco v dobrém vím, a nekoukal se na stranu, za kterou kandidují. V senátních lze uvažovat analogicky. V parlamentních bych postupoval stejně, kdyby to šlo. Protože to nejde, nejspíš bych k nim dnes nešel. V předchozích volbách jsem volil ČSSD, jednou Unii svobody.)

Klaus: nevadí. Nesnesitelný člověk, ale velice chytrý, což je víc, než se dá říci o kterémkoli jiném českém politikovi. Jako nadřízeného, člena rodiny apod. bych ho ovšem pravděpodobně časem zabil. Jeho záliba v expresivní prezentaci vlastních názorů mi začná připadat trochu dětinská. Sleduju ho však pečlivě, stojí to za to.

Paroubek: vadí. Má nás všechny za blbce, což jistě není mezi politiky jediný, ale on to dává příliš najevo. A je téměř přesným opakem všeho, co bych u sociálně demokratického politika v 21. století očekával a požadoval.

Izrael/Palestina: Izrael. Plně je chápu. Kdo bojuje s drakem, sám se drakem stává. Oni s ním bojují dlouho a stali se jím pořád ještě pozoruhodně málo. (Představa Čechů na jejich místě je... nechme toho včas.)

Praha/Brno: Praha. Sebevědomá země má být na hlavní město pyšná, obzvlášť když je to město atraktivní, známé ve světě. (Zajímavější by ovšem byla otázka Hradec/Pardubice nebo Chytráčkov/Šakalov.)

Sparta/Slavia: nic. Domácí hokej nesleduju, fotbal ano, ale bez potřeby fandit.

Mazání komentářů: obecně pro. Sám to zatím nedělám (kromě komentářového spamu, ale o to tady nejde), nicméně každý web někomu patří a každý majitel si s ním může dělat co chce, ledaže se smluvně zavázal k nějakým omezením. Nazývat to cenzurou znamená nechápat pojmy, a to je pak každá diskuse marná.

Plat ředitele ČEZ: nezajímá. Zajímá mě, kolik peněz ze mě ČEZ vyždíme, ale s platem Martina Romana to nesouvisí, ač chápu, jak příjemné je věřit opaku. (Skoro)monopol podniku, jehož většinovým majitelem je stát,je ovšem vážná věc.

A co tam bylo ještě - v komentářích?

Java/.NET: být musí oboje, ale to odpovídám na jinou otázku, ta původní mířila na vývojáře - v čem raději pracují. To zaplaťbůh už dávno není moje starost.(Tehdy bych byl býval řekl: Algol/FORTRAN? FORTRAN!)

Hulán/antiHulán: to není moje válka.

Vegetariánství/veganství: vegetariány chápu, vegany ne, maso jím.

Santa/Ježíšek: Otec Prasátek.

Al Kaidá/CIA: Hulán.

Myčka v domácnosti: ano.

Odpad: třídíme.

Přemýšlel jsem, jakou otázku bych k Arthurově seznamu přidal, abych prokázal i nějaké tvůrčí schopnosti. Napadlo mě několik takových, z nichž by vzešla skvělá polemika končící mazáním komentářů, ale místo nich sem dám tuto:

Vlastenec/kosmopolita? Kosmopolita. Oba postoje mají něco do sebe, ale vlastenectví se příliš často zneužívá ke zdůvodnění, že ti druzí jsou lumpové a že je třeba jim to řádně natřít. Anebo, v mírnější podobě, že svět nepotřebujeme, protože je nám dobře tady doma, na chalupě s pivkem a Helenkou Vondráčkovou. (Nekritizuju vlastenectvi, ale jeho karikaturu - v níž však mnoho lidí spokojeně žije.) Jsem doma ve světě a líbí se mi to tak - i když z Prahy často nevytáhnu paty, jak je rok dlouhý. O to nejde.

Ufff. Tak teď zas někdo jiný, ne?

Gaza

Všechno, co si člověk myslí, nemusí říkat, ale občas nastane situace, že by měl. Aby později nelitoval, že byl zticha.

Izrael má v Gaze vojenskou převahu, ale souboj PR agentur - nedílnou součást každé dnešní války - už vlastně prohrál. Částečně vlastními chybami: vláda a velení IDF se často chovají, jako by měli patent na rozum a záruku, že jsou vždy v právu. Arogance je ovšem součástí jejich strategie: když už bojují, chtějí, aby z nich šel strach. Byly časy, kdy to byla vlastně jediná jejich zbraň, která stála za řeč.

Hodně lidí na Západě s Izraelem sympatizuje, ale zdá se, že větší část se spíš zastává Palestinců. Raději bych v tom nehledal antisemitismus, protože to vždy vede k absurdní a neřešitelné debatě. Řekněme, že to je přirozený sklon fandit slabšímu. Budiž. Ale posuzovat boje v Gaze bez souvislosti s celou historií země - přinejmenším od roku 1947 - je nesmysl.

V Gaze zemřelo od začátku nynějších bojů nějakých 400 lidí, mezi nimi hodně civilistů - kvůli hustotě osídlení i kvůli tomu, že chlapci z Hamásu na bezpečnost vlastních lidí nikdy moc nehleděli a spíš je vedli k tomu, aby hrdě a nesmyslně zůstali tam, kde to zřejmě bude bouchat. Izraelci to vědí. Arabové zas vědí, že tahle okolnost IDF nezastaví. Hra je pořád stejná.

Každého (v daném kontextu cynicky, ale oprávněně: skoro každého) života je škoda a mrtvé děti budí vždy extrémní odpor proti útočníkovi. Aritmetika mrtvých - píšu to v podobných případech vždy - není moc dobrý argument. Přesto se zamysleme: čtyři sta mrtvých Palestinců v nynějších bojích. Asi šest a půl tisíce (včetně těch 400) od roku 2000 (za stejnou dobu asi dva a půl tisíce mrtvých Izraelců - všechna čísla jsou samosebou zpochybnitelná, ani jedna strana je oficiálně nepotvrdila, jde o odhady OSN). Srovnejte to se sto tisíci zabitých Iráčanů (a 4 500 západních vojáků, většinou samozřejmě Američanů) v Iráku od invaze v roce 2003. Srovnejte to se čtyřiceti mrtvými civilisty, které v neděli vyhodila do vzduchu nějaká bláznivá zlá ženská v Bagdádu. Srovnejte to s tisícovkou mrtvých za rok v Česku při dopravních nehodách. Aritmetika mrtvých: ale v emocionálních diskusích bývá užitečné podívat se na čísla. Vidět věci v proporcích. Zejména, když diskuse už není diskusí, ale další frontou války.

Vládní politika Izraele se mi už delší dobu nelíbí. Nemohu však vyloučit, že kdybych tam žil, podporoval bych ji - determinován minulostí a ohrožen budoucností - stejně jako ji podporuje většina Izraelců. Kavárenský stolek v evropském bezpečí není ani přesným, ani morálně oprávněným zorným úhlem. Posuzujme opatrně.

S plným vědomím všech výhrad, s velikou touhou po nedosažitelném míru, s hořkou vzpomínkou na Libanon 2006 i na Libanon 1982, s plným vědomím toho, že zítra může být v Gaze hůř než dnes a že mrtvých přibude, s plným vědomím toho, že ani tahle válka stejně skoro nic nevyřeší, s hrůznou představou nějaké zítřejší fotky malé holčičky přejeté pásem tanku Merkava, fotky, která obletí svět a bude k ní těžké něco dodat - s vědomím toho všeho jsem jednoznačně pro Izrael a budu i nadále stát na jeho straně.

(Vynechal jsem spoustu aspektů situace. Vím o tom. Pro tuhle úvahu jsem je nepotřeboval, nepíšu knihu.)