Úterý, devět třicet ráno, v Praze za slušné viditelnosti vrcholí zatmění Slunce. Kantor učí zeměpis a napomíná neukázněné žáky, kteří natáčejí hlavy k oknu ve snaze vidět aspoň něco.
Paní učitelka na rodičovském sdružení: „Když přijdete ve dvě, o půl třetí domů z práce, nechte napřed děti tak hodinku odpočinout, než se s nimi začnete učit.“
Početní úloha pro pátou třídu: Země je od Slunce vzdálená 150 milionů kilometrů, Mars 230 milionů kilometrů, Pluto 5,9 miliardy kilometrů. Jaká je vzdálenost mezi Zemí a Marsem? Jaká je vzdálenost mezi Zemí a Plutem? - Příklad, jak se ukázalo, není míněn jako téma k zajímavé diskusi, ale jako jednoduchá aritmetická úloha s jediným správným výsledkem, po této nápovědě už víte, s jakým.
6. ledna 2011
1. ledna 2011
p.f. 2011
andělé rozkradli nebe // autocenzura rezignovaného novináře // analfabeta rektorem neuděláš // armáda rabuje Nazaret // ateistovo rušné nanebevzetí // adié regulovanému nájemnému // amputace raněné nohy // antidepresiva rozdejte nezaměstnaným // Assange rozzuřil naivky // Arab rabína neobřeže // Afghánce rozehnali napalmem // američtí roboti nastupují // agronomové rukují nazítří // až rozkvetou narcisy // alibi rafinovaného náměstka // alkohol rozjaří návštěvu // angažujme rodiče nestydů // Achillův rezavý nůž // anatomovi rychle napověz // abstinentovy rozpačité námluvy // anabáze rudých námořníků // abatyše rosomákem nepohrdne // asociace registrovaných nudistů // anarchistům rozkazy nesvědčí // atlet rudý námahou // airbus roluje nazpátek // anýz rulíkem nenahradíš // asketova romantická noc // anšlus Rakouska Německem // Ahmadínežádův raketový nosič // astroložka republice nevěří // Antikrist rozprodal Narnii // autista rumunské národnosti // autorčiny ruce nezahálí // alpinista rourou neprošel // azbuku Rusům neberte // almužna rebelům nemocnic // antarktická rašelina nehoří // atestujte ropu Norům // Apači rokují nonstop // adresujte radním nabídku // autority razí neologismy // ani ránu nadarmo // atentátník rázuje nalehko // agresivní roj našinců // avantýry rozmarné nymfy // abeceda racionální nevěry // antikoncepci Ratzinger neschválí // archivář riskuje nepříjemnosti // aféra různých neviňátek // abdikujte raději nyní // Amazonka rybaří nahá // anonyma ropucha nepředčí // adopce rejsků nutriemi // antabus rumem nezapíjet // animální rytmy náměsíčníků // abnormálně ryzí nikl // alimenty revolucionáři neplatí // anexe ráje nácky // ani rekviem nedohráli // ať rozhodne náhoda - anebo rychlé neutrony // archu roubí Noe // asembláž relevantních nesmyslů // apokalypsu raději ne
5. září 2010
Pedály
Nedosáhnout na pedály motokáry je pokořující zkušenost pro kluka, který se právě začíná cítit jako velký. Plně to chápu. Zkouším mu vysvětlit, na kolik pedálů v životě taky nedosáhnu, ač se na ně cítím, ale nakonec je ta metafora úmorná i pro mě. Ukazuje se být jedním z těch pedálů.
17. července 2010
Řetězová hra pro bloggery: #7linkscz
The 7 Link Challenge (#7links) je výzva, která se objevila na Problogger.net. K #7linkscz (to je hashtag na Twitteru, podle nějž najdete další účastníky, aniž byste tam nutně museli mít účet) vyzvala Eliška Hutníková české blogery. Ideou je publikovat post se 7 odkazy na 7 článků podle daného klíče. (Opsáno od Misantropa, který opsal od Větrovky.)
Můj první post: téměř nachlup je to šest let (kterážto koincidence mě svedla, abych se připojil), jmenoval se Chtěl jsem to tady mít hezčí.
Post, který mě nejvíc bavilo psát: Americká noc (Generace). Měl jsme na chviličku pocit, že jsem se dotkl něčeho opravdu důležitého, jenže to zas pak uteklo stejně jako ta podivná noc tenkrát na Floridě. „Opakem lži není pravda, ale jiná lež“ - těžko si asi mohu nárokovat autorství téhle myšlenky, ale tehdy jsem ji objevil, jak se pěkně říká, nezávisle.
Post, který měl skvělou diskusi: subjektivně se mi nejvíc líbila diskuse k Pupkovatím (Takoví nikdy nebudete), ale je hodně osobní.
Cizí post, který bych si přál napsat sám: ó jé! Takový nacházím tak jednou týdně. Třeba ze zaniklého již blogu Na schodišti v domě leží stokoruna prakticky všechno, totéž platí o Vose na jazyku Martina Jaroše, která je snad někde archivovaná, ale já to neumím teď narychlo najít. Dtto Kamojedov, Malý čtenář, velmi často Jura Hlavenka, Patrick Zandl, Martin Malý, Pavel Šuchmann, dost často Štěpán Kotrba (no dobře, to není technicky vzato blog) a Dan Dočekal - to jsou lidé, jimž závidím jejich dovednost přemýšlet a pak to napsat. Hrozně bych si přál umět tohle jako Pixy, což ale taky není blogpost v pravém slova smyslu. Jeden jediný text... dobře, tak tedy Vladimír Kokolia a od něj Jiné světlo na začátku než na konci tunelu.
Můj nejužitečnější post: To nemůžu přece rozhodnout já, podle ohlasů se však zdá, že to byl neučesaný průvodce Londýnem, přidávám link na aktualizovanou (i když už zase zastaralou) verzi.
Můj post s nejlepším titulkem: titulky neumím, co byste chtěli od člověka, který vymyslel název „Softwarové noviny“? Snad tedy... Komenská loďka.
Post, který by si mělo přečíst víc lidí: Eschatologie pro mateřské školy.
Můj první post: téměř nachlup je to šest let (kterážto koincidence mě svedla, abych se připojil), jmenoval se Chtěl jsem to tady mít hezčí.
Post, který mě nejvíc bavilo psát: Americká noc (Generace). Měl jsme na chviličku pocit, že jsem se dotkl něčeho opravdu důležitého, jenže to zas pak uteklo stejně jako ta podivná noc tenkrát na Floridě. „Opakem lži není pravda, ale jiná lež“ - těžko si asi mohu nárokovat autorství téhle myšlenky, ale tehdy jsem ji objevil, jak se pěkně říká, nezávisle.
Post, který měl skvělou diskusi: subjektivně se mi nejvíc líbila diskuse k Pupkovatím (Takoví nikdy nebudete), ale je hodně osobní.
Cizí post, který bych si přál napsat sám: ó jé! Takový nacházím tak jednou týdně. Třeba ze zaniklého již blogu Na schodišti v domě leží stokoruna prakticky všechno, totéž platí o Vose na jazyku Martina Jaroše, která je snad někde archivovaná, ale já to neumím teď narychlo najít. Dtto Kamojedov, Malý čtenář, velmi často Jura Hlavenka, Patrick Zandl, Martin Malý, Pavel Šuchmann, dost často Štěpán Kotrba (no dobře, to není technicky vzato blog) a Dan Dočekal - to jsou lidé, jimž závidím jejich dovednost přemýšlet a pak to napsat. Hrozně bych si přál umět tohle jako Pixy, což ale taky není blogpost v pravém slova smyslu. Jeden jediný text... dobře, tak tedy Vladimír Kokolia a od něj Jiné světlo na začátku než na konci tunelu.
Můj nejužitečnější post: To nemůžu přece rozhodnout já, podle ohlasů se však zdá, že to byl neučesaný průvodce Londýnem, přidávám link na aktualizovanou (i když už zase zastaralou) verzi.
Můj post s nejlepším titulkem: titulky neumím, co byste chtěli od člověka, který vymyslel název „Softwarové noviny“? Snad tedy... Komenská loďka.
Post, který by si mělo přečíst víc lidí: Eschatologie pro mateřské školy.
18. června 2010
31. května 2010
Myseľ dokorán (poznámky z TEDx Bratislava)
Na počátku byl TED, z něj pak vznikly různé TEDx a v sobotu se jeden takový konal v Bratislavě. Byl jsem tam a vrátil jsem se nadšen.
Podtitulek konferencí TED je Ideas worth spreading. To je dnes daleko výstižnější než původní Technology, Entertainment, Design, z nějž zkratka vznikla. Taky je to důvod, proč se těžko vysvětluje, o čem ten TED vlastně je: o čemkoli. Přijel jsem domů a nadšeně vyprávěl o dvanáctileté školačce, která vydává dobrodružné romány, o zemědělci s kruhovými poli, o chlapovi ztraceném v deštném pralese... -Já myslela, žes byl na konferenci?, řekla O. -No hej, veď som aj bol... tedy, promiň, ano, byl jsem na konferenci. - A ona nebyla o IT?, podivila se.
Bratislavský TEDx byl nápor na vnímání a opravdu vyžadoval myseľ dokorán, aby se do ní všechno vešlo. Akce pro lidi, které zajímá všechno zajímavé, kteří se nechtějí uzavřít do svého malého profesního světa, kteří potřebují podněty a inspirace jako ryba vodu. Nemohu tady vypsat všechno, co jsem shlédl: teprve to budu vstřebávat, přemýšlet o tom. Namísto zprávy nabízím jen pár nesouvislých poznámek k některým vystoupením, zdaleka ne ke všem. Citace jsou zpravidla parafrázované, ne přesné - jak jsem si je stihl zapsat - přesto je výjimečně dávám do uvozovek, aby bylo jasné, co patří komu.
TEDx se konal v divadle s podivným názvem Heineken Tower Stage na břehu Dunaje kousek od mostu Apollo. Bylo to ideální prostředí, pěkný divadelní sál s rozsáhlým zázemím, velké předsálí pro setkávání a diskuse... přesně tak bych to navrhl, kdybych měl volnou ruku ve výběru správného místa. Ostatně celá organizace... chtěl jsem si to nechat až na konec, ale nelze, hned teď musím organizační tým pochválit, poděkovat a vyjádřit svůj obdiv. Bylo to skvělé a především bylo vidět, že je to všechny baví, že pracují s nadšením (mimochodem: zadarmo), že požadovanému výsledku dávají všechno - a že si to ohromně užívají. Dohromady je dal a celý bratislavský TEDx uvedl do chodu překladatel a tlumočník Rastislav Geschwandtner, před nímž i před jeho kolegy se skláním v úctě a s trochou závisti.
Některé přednášky ze zahraničních TEDů jsme zhlédli z videa, takže je mohu hned teď odlinkovat. Asi nejvíc mě - i mnoho jiných - pobavil dánský architekt Bjarke Ingels: jeho projekt Mountain Dwellings v Kodani, ani nemluvě o té šílenosti, kterou projektují pro Ázerbájdžán, vás prostě nechá zanechá s otevřenou pusou. Ingelsova přednáška je také dobrou ukázkou, jak dobrá prezentace na TED vypadá a jakým dojmem na vás zapůsobí. (Převálcuje.)
Doporučit mohu dále Gevera Tulleyho a jeho Pět nebezpečných věcí, které byste měli nechat dělat své děti („Já děti nemám. Půjčuji si na to děti svých přátel.“) - napsal o tom také pěknou knížku, kde těch nebezpečných věcí popisuje padesát. Dnešní děti nepouštíme k činnostem, které dřív byly běžné, a tím jim škodíme, říká Tulley a doporučuje pro děti zacházení s ohněm, kapesní nůž, rozebírání čehokoli... nám to příliš revolučně naštěstí ještě pořád nezní, v Americe to už problém je. „Zóna, kterou pokládáme za bezpečnou, je stále menší.“
Clay Shirky z videa přednesl velice hutnou řeč o možnostech organizování bez organizací. Pořád to ještě zní dost nově, ale uvědomme si, že on to věděl a řekl v roce 2005! Doporučuji přehrát nejmíň dvakrát, je tom mnoho věcí k promýšlení. Stejné téma Shirky později rozvedl ve své knize Here Comes Everybody.
Mimochodem, v Bratislavě se tleskalo i po přednáškách přehraných z videa, což vypadá podivně - ale atmosféra byla taková, že to působilo jako samozřejmá věc. Pořádný potlesk sklidil Jamie Oliver se svou strhující výzvou k Američanům, aby se naučili vařit, nejedli fast food a nebyli obézní. Vtipné a zneklidňující.
A pojďme k živým vystupujícím... moment, ještě musím zmínit jméno Johnny Lee. Frajer, které pomocí ovladače k Nintendu Wii udělal náhradu drahé interaktivní tabule za pár dolarů. Dokonalé naplnění slavného postřehu Williama Gibsona: The street finds its own uses for things.
Tak tedy - přednášející. [Videa z živých vystoupení ještě nejsjou dostupná, ale sledujte stránku TEDx Bratislava, objeví se tam brzy.] Odkud začít? Martin Beťko je frajer, který se svým bratrancem Michalem Vičarem objel zeměkouli na starej embéčke, tedy v autě Škoda MB 1000 - jako důkaz, že když chcete, dokážete skoro všechno. Hlavní postřeh: mnohem víc lidí vám pomůže než uškodí. O improvizované opravě na ulici v Nižním Novgorodu: „Když nám přišli radit, pochopili jsme, že každý Rus je tak trochu mechanik. Když jsme opravený výfuk viděli (a ukazuje fotku, kde je výfuk vyztužený masivním francouzákem přivařeným ze strany), pochopili jsme, že každý mechanik je tu tak trochu Rus...“
Neuvěřitelná osůbka Stela Brix, dvanáctiletá dívka, které nedávno vyšla trilogie dobrodružných příběhů o dětech a pro děti. Přednášela brilantně. „Nelíbilo se mi, že hrdinové v jiných knihách tolik stárnou - přečteš sedm dílů a oni jsou starší o sedm let a já už si s nimi tolik nerozumím. Tak jsem to udělala tak, že v mých knížkách postavy nestárnou.“
Farmář Ján Šlinský není námět na odstavec, ale na knihu. Východniar, vysokoškolsky vystudovaný zahradník, pěstitel biozeleniny. Měl jsem to potěšení povídat si s ním ještě po konferenci - o kalifornských dešťovkách, o sovětských stíhačkách Lavočkin La-5, o vztazích Čechů a Slováků. Dalo by se s ním mluvit celé dny a byly by to zajímavé dny. Pan Šlinský vymyslel a provozuje Agrokruh, což je jednak technický systém, jednak vznikající sdružení farmářů. Agrokruh je z technického hlediska něco jako kuchyňský robot pro pěstitele zeleniny: stroj, jehož hlavní částí je dlouhé pojízdné rameno poháněné elektromotorem. Nářadí zavěšené na rameni pak sleduje spirálový řádek. Stroj tak automatizuje kypření, setí, zalévání, přihnojování a já nevím co ještě. Důsledkem je kruhové pole. Kdoví, jak bude vypadat letecká mapa Slovenska za dvacet let...
Vladimír Bužek je teoretický fyzik, předseda Učené společnosti SR. Mluvil o... o čem? O tom, že svět je větší a jiný, než se nám zdá: začíná Planckovou délkou a končí velikostí vesmíru. My žijeme v maličké části té rozlohy a „křičíme existenciální hrůzou“. Poté se pokusil, jako už tolik fyziků před ním, o nemožné: vyložit názorně některé pojmy kvantové fyziky, tedy toho, co je mimo smyslovou zkušenost a mimo možnost jazykového popisu - neboť jazyk je odvozen od smyslové zkušenosti a od ničeho jiného. Mně se to ohromně líbilo, přestože si elektron nadále nedovedu představit. Ale jsem zas o něco smířenější s tím, že to nedovedu.
Slovenský spisovatel Daniel Hevier kreslil („Toto bude prednáška bez plátna - nie že bezplatná.“) a mluvil u toho o své sbírce otázek, které si vypisuje z knih. Přinesl je nastříhané na proužky a vysypal na jeviště (pak zas pečlivě posbíral. Má jich zatím dvacet tisíc. (Například: „Čo je toto za svet, kde každý hneď všetko vie? Je to azda peklo?“) Na lístku, který jsem nepozorovaně ukořistil, je otázka, kterou kdesi ve svých verších položil světu Rainer Maria Rilke, a je tam bez otazníku: Čo za slnko vychádza. Na TEDx se prodávala nejnovější Hevierův román Kniha, ktorá sa stane, po prvních stránkách to vypadá výborně.
A taky se tam prodávala cédéčka vystupujících kapel, protože to vlastně víc než konference byl festival. Skupiny na TEDx hrály dvě, obě v rozměru dua muž-žena. EA = Sisa Latková a Róbert Borodajkevyč, příjemný... co? Alternativní pop? Ambient? Prostě hezké netriviální písničky zpívané anglicky. Druhá z kapel se mnou zamávala, jejich hudba mě chytla a nepustila. Jmenují se Longital a vy je asi znáte, já je své škodě a hanbě neznal, ale rychle to doháním. To, co hrají, je těžko zařaditelné - vlastně to může sloužit jako výsměch žánrovým škatulkám, to jen my nenapravitelní klasifikátoři přemýšlíme: folkrock? Nu jazz? Moderní pop nejvyšší třídy? Jak říkám, vy je asi znáte, přinejmenším jejich minulost v širší formaci, která se jmenovala Dlhé diely. Dlhé diely jsou bratislavská předměstská čtvrť na rakouské hranici, a nedbalou němčinou bratislavské multikultury se ta čtvrť jmenuje právě Longital, takže místopis máme vyřešen. Longital = Šina + Daniel Salontay, kteří kromě hraní mají hudební vydavatelství Slnko Records. O jejich hudbě budu muset a chtít brzy napsat víc, teď ještě zpět na TEDx, ale už jen stručně, docházejí mi síly (stejně jako mi docházely tam na místě; pokouším se vás pro lepší zprostředkování zážitku také přehltit dojmy!)
Martin Štulrajter a Miro Švec, dva showmani o neuromarketingu. Ukázali pomocí EEG (nebo co to bylo), jakými prioritami se lidé řídí, aniž by o tom věděli. Na prvním místě je boj o život, tam mobilizujeme všechny síly. Ale jakmile nejde o život, upadáme do rutiny a nechce se nám myslet. Mozek zapneme teprve tehdy, když vyčerpáme úplně všechny možnosti, jak řešit situaci bez přemýšlení. Myšlení bolí; a mozek na něj potřebuje několikanásobně víc energie než na rutinní činnosti.
Vladislava Dolníková z nadace Divé maky, která podporuje talentované romské děti. „Na začátku vůbec nevědí, co to je úspěch. Doslova. Nikdy tu emoci neprožily. Nevědí, jak je silná a jak hodně může motivovat.“ Juraj Platko, učitel z malotřídky v romské vesnici Abranovce, kde teď mají notebook pro každého žáka, a spolu s ním Roman Baranovič ze slovenského Microsoftu, který za projektem stojí. A ještě bývalý ředitel TANAPu Tomáš Vančura - o tom, že potřebujeme divočinu. A kdepak, není to všechno, ještě chybí tolik lidí, myšlenek, příběhů... Už tušíte, co je TED? A co byl TEDx Bratislava?
Podtitulek konferencí TED je Ideas worth spreading. To je dnes daleko výstižnější než původní Technology, Entertainment, Design, z nějž zkratka vznikla. Taky je to důvod, proč se těžko vysvětluje, o čem ten TED vlastně je: o čemkoli. Přijel jsem domů a nadšeně vyprávěl o dvanáctileté školačce, která vydává dobrodružné romány, o zemědělci s kruhovými poli, o chlapovi ztraceném v deštném pralese... -Já myslela, žes byl na konferenci?, řekla O. -No hej, veď som aj bol... tedy, promiň, ano, byl jsem na konferenci. - A ona nebyla o IT?, podivila se.
Bratislavský TEDx byl nápor na vnímání a opravdu vyžadoval myseľ dokorán, aby se do ní všechno vešlo. Akce pro lidi, které zajímá všechno zajímavé, kteří se nechtějí uzavřít do svého malého profesního světa, kteří potřebují podněty a inspirace jako ryba vodu. Nemohu tady vypsat všechno, co jsem shlédl: teprve to budu vstřebávat, přemýšlet o tom. Namísto zprávy nabízím jen pár nesouvislých poznámek k některým vystoupením, zdaleka ne ke všem. Citace jsou zpravidla parafrázované, ne přesné - jak jsem si je stihl zapsat - přesto je výjimečně dávám do uvozovek, aby bylo jasné, co patří komu.
TEDx se konal v divadle s podivným názvem Heineken Tower Stage na břehu Dunaje kousek od mostu Apollo. Bylo to ideální prostředí, pěkný divadelní sál s rozsáhlým zázemím, velké předsálí pro setkávání a diskuse... přesně tak bych to navrhl, kdybych měl volnou ruku ve výběru správného místa. Ostatně celá organizace... chtěl jsem si to nechat až na konec, ale nelze, hned teď musím organizační tým pochválit, poděkovat a vyjádřit svůj obdiv. Bylo to skvělé a především bylo vidět, že je to všechny baví, že pracují s nadšením (mimochodem: zadarmo), že požadovanému výsledku dávají všechno - a že si to ohromně užívají. Dohromady je dal a celý bratislavský TEDx uvedl do chodu překladatel a tlumočník Rastislav Geschwandtner, před nímž i před jeho kolegy se skláním v úctě a s trochou závisti.
Některé přednášky ze zahraničních TEDů jsme zhlédli z videa, takže je mohu hned teď odlinkovat. Asi nejvíc mě - i mnoho jiných - pobavil dánský architekt Bjarke Ingels: jeho projekt Mountain Dwellings v Kodani, ani nemluvě o té šílenosti, kterou projektují pro Ázerbájdžán, vás prostě nechá zanechá s otevřenou pusou. Ingelsova přednáška je také dobrou ukázkou, jak dobrá prezentace na TED vypadá a jakým dojmem na vás zapůsobí. (Převálcuje.)
Doporučit mohu dále Gevera Tulleyho a jeho Pět nebezpečných věcí, které byste měli nechat dělat své děti („Já děti nemám. Půjčuji si na to děti svých přátel.“) - napsal o tom také pěknou knížku, kde těch nebezpečných věcí popisuje padesát. Dnešní děti nepouštíme k činnostem, které dřív byly běžné, a tím jim škodíme, říká Tulley a doporučuje pro děti zacházení s ohněm, kapesní nůž, rozebírání čehokoli... nám to příliš revolučně naštěstí ještě pořád nezní, v Americe to už problém je. „Zóna, kterou pokládáme za bezpečnou, je stále menší.“
Clay Shirky z videa přednesl velice hutnou řeč o možnostech organizování bez organizací. Pořád to ještě zní dost nově, ale uvědomme si, že on to věděl a řekl v roce 2005! Doporučuji přehrát nejmíň dvakrát, je tom mnoho věcí k promýšlení. Stejné téma Shirky později rozvedl ve své knize Here Comes Everybody.
Mimochodem, v Bratislavě se tleskalo i po přednáškách přehraných z videa, což vypadá podivně - ale atmosféra byla taková, že to působilo jako samozřejmá věc. Pořádný potlesk sklidil Jamie Oliver se svou strhující výzvou k Američanům, aby se naučili vařit, nejedli fast food a nebyli obézní. Vtipné a zneklidňující.
A pojďme k živým vystupujícím... moment, ještě musím zmínit jméno Johnny Lee. Frajer, které pomocí ovladače k Nintendu Wii udělal náhradu drahé interaktivní tabule za pár dolarů. Dokonalé naplnění slavného postřehu Williama Gibsona: The street finds its own uses for things.
Tak tedy - přednášející. [Videa z živých vystoupení ještě nejsjou dostupná, ale sledujte stránku TEDx Bratislava, objeví se tam brzy.] Odkud začít? Martin Beťko je frajer, který se svým bratrancem Michalem Vičarem objel zeměkouli na starej embéčke, tedy v autě Škoda MB 1000 - jako důkaz, že když chcete, dokážete skoro všechno. Hlavní postřeh: mnohem víc lidí vám pomůže než uškodí. O improvizované opravě na ulici v Nižním Novgorodu: „Když nám přišli radit, pochopili jsme, že každý Rus je tak trochu mechanik. Když jsme opravený výfuk viděli (a ukazuje fotku, kde je výfuk vyztužený masivním francouzákem přivařeným ze strany), pochopili jsme, že každý mechanik je tu tak trochu Rus...“
Neuvěřitelná osůbka Stela Brix, dvanáctiletá dívka, které nedávno vyšla trilogie dobrodružných příběhů o dětech a pro děti. Přednášela brilantně. „Nelíbilo se mi, že hrdinové v jiných knihách tolik stárnou - přečteš sedm dílů a oni jsou starší o sedm let a já už si s nimi tolik nerozumím. Tak jsem to udělala tak, že v mých knížkách postavy nestárnou.“
Farmář Ján Šlinský není námět na odstavec, ale na knihu. Východniar, vysokoškolsky vystudovaný zahradník, pěstitel biozeleniny. Měl jsem to potěšení povídat si s ním ještě po konferenci - o kalifornských dešťovkách, o sovětských stíhačkách Lavočkin La-5, o vztazích Čechů a Slováků. Dalo by se s ním mluvit celé dny a byly by to zajímavé dny. Pan Šlinský vymyslel a provozuje Agrokruh, což je jednak technický systém, jednak vznikající sdružení farmářů. Agrokruh je z technického hlediska něco jako kuchyňský robot pro pěstitele zeleniny: stroj, jehož hlavní částí je dlouhé pojízdné rameno poháněné elektromotorem. Nářadí zavěšené na rameni pak sleduje spirálový řádek. Stroj tak automatizuje kypření, setí, zalévání, přihnojování a já nevím co ještě. Důsledkem je kruhové pole. Kdoví, jak bude vypadat letecká mapa Slovenska za dvacet let...
Vladimír Bužek je teoretický fyzik, předseda Učené společnosti SR. Mluvil o... o čem? O tom, že svět je větší a jiný, než se nám zdá: začíná Planckovou délkou a končí velikostí vesmíru. My žijeme v maličké části té rozlohy a „křičíme existenciální hrůzou“. Poté se pokusil, jako už tolik fyziků před ním, o nemožné: vyložit názorně některé pojmy kvantové fyziky, tedy toho, co je mimo smyslovou zkušenost a mimo možnost jazykového popisu - neboť jazyk je odvozen od smyslové zkušenosti a od ničeho jiného. Mně se to ohromně líbilo, přestože si elektron nadále nedovedu představit. Ale jsem zas o něco smířenější s tím, že to nedovedu.
Slovenský spisovatel Daniel Hevier kreslil („Toto bude prednáška bez plátna - nie že bezplatná.“) a mluvil u toho o své sbírce otázek, které si vypisuje z knih. Přinesl je nastříhané na proužky a vysypal na jeviště (pak zas pečlivě posbíral. Má jich zatím dvacet tisíc. (Například: „Čo je toto za svet, kde každý hneď všetko vie? Je to azda peklo?“) Na lístku, který jsem nepozorovaně ukořistil, je otázka, kterou kdesi ve svých verších položil světu Rainer Maria Rilke, a je tam bez otazníku: Čo za slnko vychádza. Na TEDx se prodávala nejnovější Hevierův román Kniha, ktorá sa stane, po prvních stránkách to vypadá výborně.
A taky se tam prodávala cédéčka vystupujících kapel, protože to vlastně víc než konference byl festival. Skupiny na TEDx hrály dvě, obě v rozměru dua muž-žena. EA = Sisa Latková a Róbert Borodajkevyč, příjemný... co? Alternativní pop? Ambient? Prostě hezké netriviální písničky zpívané anglicky. Druhá z kapel se mnou zamávala, jejich hudba mě chytla a nepustila. Jmenují se Longital a vy je asi znáte, já je své škodě a hanbě neznal, ale rychle to doháním. To, co hrají, je těžko zařaditelné - vlastně to může sloužit jako výsměch žánrovým škatulkám, to jen my nenapravitelní klasifikátoři přemýšlíme: folkrock? Nu jazz? Moderní pop nejvyšší třídy? Jak říkám, vy je asi znáte, přinejmenším jejich minulost v širší formaci, která se jmenovala Dlhé diely. Dlhé diely jsou bratislavská předměstská čtvrť na rakouské hranici, a nedbalou němčinou bratislavské multikultury se ta čtvrť jmenuje právě Longital, takže místopis máme vyřešen. Longital = Šina + Daniel Salontay, kteří kromě hraní mají hudební vydavatelství Slnko Records. O jejich hudbě budu muset a chtít brzy napsat víc, teď ještě zpět na TEDx, ale už jen stručně, docházejí mi síly (stejně jako mi docházely tam na místě; pokouším se vás pro lepší zprostředkování zážitku také přehltit dojmy!)
Martin Štulrajter a Miro Švec, dva showmani o neuromarketingu. Ukázali pomocí EEG (nebo co to bylo), jakými prioritami se lidé řídí, aniž by o tom věděli. Na prvním místě je boj o život, tam mobilizujeme všechny síly. Ale jakmile nejde o život, upadáme do rutiny a nechce se nám myslet. Mozek zapneme teprve tehdy, když vyčerpáme úplně všechny možnosti, jak řešit situaci bez přemýšlení. Myšlení bolí; a mozek na něj potřebuje několikanásobně víc energie než na rutinní činnosti.
Vladislava Dolníková z nadace Divé maky, která podporuje talentované romské děti. „Na začátku vůbec nevědí, co to je úspěch. Doslova. Nikdy tu emoci neprožily. Nevědí, jak je silná a jak hodně může motivovat.“ Juraj Platko, učitel z malotřídky v romské vesnici Abranovce, kde teď mají notebook pro každého žáka, a spolu s ním Roman Baranovič ze slovenského Microsoftu, který za projektem stojí. A ještě bývalý ředitel TANAPu Tomáš Vančura - o tom, že potřebujeme divočinu. A kdepak, není to všechno, ještě chybí tolik lidí, myšlenek, příběhů... Už tušíte, co je TED? A co byl TEDx Bratislava?
17. dubna 2010
Vidím to před očima
Když jsem byl kluk, uměl jsem si představit elektron.
Byla to modrá kulička obíhající po kruhové dráze kolem jádra, v němž se na sebe tlačily trochu větší kuličky - červené protony a šedé neutrony. (Neexistuje snad lepší příklad toho, čemu Terry Pratchett říká lži-dětem.) Když jsem si tenhle obrázek otiskoval do paměti z Kocourkovy dětské encyklopedie, vědělo se samosebou už padesát let, že takhle to není: oběžné dráhy, které Rutheford vymyslel a Bohr rozmístil, nám ještě před válkou pravděpodobnostně rozmazali Schrödinger, Born a Heisenberg a pak už to bylo jen horší. V polovině dvacátého století udělali fyzikové věc do té doby nevídanou: váhavě se smířili s tím, že část výkladu světa se vymyká názorné představě. Ne proto, že je nová, nezvyklá a obtížná, ale proto, že to z principu nejde. Rozpor mezi fungováním přírody a fungováním našich mozků je příliš velký.
Jak známo, platí to nahoře i dole. Nedokážeme si představit ani elektron, ani černou díru. Pokud myslíte, že ano, pak to jsou lži-dětem. Jediným jazykem, který nám zbývá pro popis atomu a vesmíru, pro kvantovou fyziku i pro kosmologii, je matematika - bez nároku na názornou interpretaci rovnic a jejich výsledků. (A lži-dětem, mají-li se dostat někam dál, jsou stále rozpačitější. Pokusy nějak vizualizovat teorii strun v šestadvaceti dimenzích mají dadaistický půvab.)
Zajímalo by mě, zda je tohle už napořád. Ze stromů jsme slezli nedávno, představivost daná smyslovou zkušeností má nutně své meze. Jsme zvyklí na věci, které se rozměrem, rychlostí, hmotností, teplotou a tak dále podobají našim tělům a našemu prostředí: klacek, kámen, antilopa, iPad. Ten iPad ovšem dovedeme vymyslet vyrobit a to se neobejde bez použití právě té fyziky, která se dá vyjádřit jen matematikou. Pěkné, že?
Posuneme se někdy dál ve schopnosti představit si? Budou lidé umět „vidět“ elektron trochu realističtěji, nebo jde o pevné omezení? Každý pokrok v tomto směru by byl fantastický. Ale schopnost dál poznávat svět, který je naprosto nedostupný nejen našim smyslům, ale i názorné představivosti, je možná ještě fantastičtější.
Byla to modrá kulička obíhající po kruhové dráze kolem jádra, v němž se na sebe tlačily trochu větší kuličky - červené protony a šedé neutrony. (Neexistuje snad lepší příklad toho, čemu Terry Pratchett říká lži-dětem.) Když jsem si tenhle obrázek otiskoval do paměti z Kocourkovy dětské encyklopedie, vědělo se samosebou už padesát let, že takhle to není: oběžné dráhy, které Rutheford vymyslel a Bohr rozmístil, nám ještě před válkou pravděpodobnostně rozmazali Schrödinger, Born a Heisenberg a pak už to bylo jen horší. V polovině dvacátého století udělali fyzikové věc do té doby nevídanou: váhavě se smířili s tím, že část výkladu světa se vymyká názorné představě. Ne proto, že je nová, nezvyklá a obtížná, ale proto, že to z principu nejde. Rozpor mezi fungováním přírody a fungováním našich mozků je příliš velký.
Jak známo, platí to nahoře i dole. Nedokážeme si představit ani elektron, ani černou díru. Pokud myslíte, že ano, pak to jsou lži-dětem. Jediným jazykem, který nám zbývá pro popis atomu a vesmíru, pro kvantovou fyziku i pro kosmologii, je matematika - bez nároku na názornou interpretaci rovnic a jejich výsledků. (A lži-dětem, mají-li se dostat někam dál, jsou stále rozpačitější. Pokusy nějak vizualizovat teorii strun v šestadvaceti dimenzích mají dadaistický půvab.)
Zajímalo by mě, zda je tohle už napořád. Ze stromů jsme slezli nedávno, představivost daná smyslovou zkušeností má nutně své meze. Jsme zvyklí na věci, které se rozměrem, rychlostí, hmotností, teplotou a tak dále podobají našim tělům a našemu prostředí: klacek, kámen, antilopa, iPad. Ten iPad ovšem dovedeme vymyslet vyrobit a to se neobejde bez použití právě té fyziky, která se dá vyjádřit jen matematikou. Pěkné, že?
Posuneme se někdy dál ve schopnosti představit si? Budou lidé umět „vidět“ elektron trochu realističtěji, nebo jde o pevné omezení? Každý pokrok v tomto směru by byl fantastický. Ale schopnost dál poznávat svět, který je naprosto nedostupný nejen našim smyslům, ale i názorné představivosti, je možná ještě fantastičtější.
14. března 2010
Sepsáno a publikováno tento týden
Do E15 jsem na vyžádání redakce napsal úvahu, jak to dopadlo s Paroubkem, Alešem Slabým a doménou paroubek.eu. Kdybyste nevěděli jak, tak stručná odpověď zní: kromě nás občanů pro všechny dobře. Do Hospodářek třetí díl historie informatiky.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)