Příběh Velikonočního ostrova, jak jej vypráví Jared Diamond v Kolapsu, je v lecčem nepříjemně povědomý. Dnes si v souvislosti s ostrovem vybavíme hlavně podivné sochy moai a také jeho nesmírnou opuštěnost - k nejbližší pevné zemi je víc než dva tisíce kilometrů. Ostrov je malý, měří 170 km2, dnes na něm bydlí asi 5000 lidí, kteří se živí hlavně turistickým ruchem.
Historie zhroucení ekosystému na Velikonočním ostrově je poměrně dobře známá a prozkoumaná. Ostrov osídlili Polynésané ze západu (nikoli Inkové z Jižní Ameriky, jak tvrdil např. Thor Heyerdahl) někdy po roce 1000 n. l. Tehdy byl zalesněný. Populace v nejlepších časech dosáhla - podle toho, co si myslí archeologové - 15 000, možná i více. Mýtili palmy a ostatní stromy, na úrodné půdě zakládali pole. Dřevo potřebovali na stavby, na výrobu kánoí, na topení a čím dál tím víc také pro svůj podivný sochařsko-náboženský průmysl. Odlesnění se ukázalo být nevratné. Bez stromů došlo k rychlé erozi půdy větrem, zemědělství upadlo. Spolu se stromy zmizeli ptáci, důležitý zdroj potravy ostrovanů. Všeho bylo méně a méně: nebyla lana a látky vyráběné z kůry, nebyly ořechy, nebyl otop a nakonec už nebylo ani z čeho vyrábět lodi. Obyvatelé tak nejen ztratili kontakt se vzdálenou hlavní částí Polynésie, ale rovněž možnost lovit ryby na otevřeném moři. Pobřežní rybolov je na Velikonočním ostrově kvůli strmě klesajícímu mořskému dnu málo výnosný. Následoval hladomor, rozvrat řádu, rozbíjení soch (z hněvu na bohy, kteří nepomohli? - příznačné je, že čím bylo na ostrově hůř, tím ty sochy stavěli větší, dokud jim nedošly síly a nevzdali to), kanibalismus, vymírání. Není jasné, kdy potíže obyvatelům přerostly přes hlavu, ale populace se zmenšila možná na desetinu, malý zbytek přežil s životním standardem daleko nižším než dříve do příchodu prvních Evropanů v 18. století (a dál je to zas jiná pohádka).
Byli tak omezení, že nepochopili, jak si pod sebou řežou větev? Ne, říká Diamond. Měli jen smůlu, že na rozdíl od obyvatel mnoha jiných tichomořských ostrovů (počínajících si v zásadě stejně) žili v nestabilním životním prostředí. Když vychýlili systém z rovnováhy, nevrátil se do ní, ale vydal se po jednosměrce fázovým prostorem úplně jinam, konkrétně k větrné nevlídné pustině.
Paralela mezi dávnými Polynésany a dnešním lidstvem je romantická, ale hodně nepřesná. Své životní prostředí měníme v podobné míře jako oni, a ze stejných důvodů jako oni: chceme, aby sloužilo našim cílům. Na rozdíl od nich své situaci rozumíme lépe - i když ekosystém celé planety je mnohem složitější než v případě izolovaného ostrova, takže převodní koeficient musíme rozdělit na čitatel a jmenovatel. Jsme gramotní a vedeme záznamy, takže se můžeme poučit ze zkušeností jiných generací a kultur (včetně té jejich). Zásadní rozdíl spočívá v měřítku. Jsou nás miliardy, máme výhodu různorodosti, můžeme zkoumat odlišné přístupy a porovnávat je.
Přesto myslím, že budoucnost závisí méně na našich znalostech, dovednostech a úmyslech a více na tom, zda je systém, do nějž s neutuchající energií čím dál tím víc rýpeme, sám o sobě stabilní.
4. ledna 2010
31. prosince 2009
p.f. 2010
barevné plavky děvčat // bolavá přednostova dáseň // biologové pozorují dužinu // bůček pacienta dorazil // baletka pohostila doktora // bezpečnost podvodníkovy dcery // bankéři přijímají dárky // barokní porcelánový demižón // bývalý polský diplomat // blahopřání podezřelých dekadentů // Barack podržel Detroit // bosá prostořeká družička // brankář Pardubic Dominik // barvoslepým přidělili dotaci // Bosák přepsal dějiny // bombou padoucha dostaneš // bezostyšné pletky demokratů // blokovaná Paroubkova doména // babička pálila dávkami // bidet pohostinné dámy // Bém primátoruje dál // bradavky propíchnuté drátkem // banální panovníkovo dopoledne // blondýna platí daně // blazeovaný pan domácí // blízko podrážděného davu // běžná plzeňská diplomka // bujná poprsí dorostenek // bázlivý psovod dobrmanů // Brno papeže dojalo // bobr pokousal detektiva // blátivé předměstí Děčína // bečka piva denně // boháč pomiloval dělnici // bavlněná přikrývka dráždí // bohužel provaz držel // bičovat Prahu deštěm // bojovná píseň dentistů // brokolici posypali dezinfekcí // běžkyně pohoršila duchovního // branci potichu dáví // břicho podnikavého důstojníka // bagr projel dehtem // bratrská plodná diskuse // bytosti přízračných dimenzí // bílý pták dolétal // bledý pekařův dalamánek // bravurní přistání Delty // balady Pavla Dobeše // brutální přepadení Dagestánu // bonmot první dámy // budoucí předseda Dalík // Blanka pod domem // bifurkující populace datlů // bronzový penis Diův // byrokrat plánuje demisi // brloh posluchačů dramaturgie // bez peněz dodnes // bezděčně paradoxní definice // barometr předvídá dobrodružství // blázni přezimují doma // během potopy děkujme // budoucí planeta delfínů // bloudíme pustými dálkami // báječné příští desetiletí!
28. prosince 2009
26. listopadu 2009
Konference Různé podoby rizika
Zdá se, že už sem píšu, jen když jsem mezi pořadateli nějaké konference! S tím musím něco udělat. Ale prozatím o té aktuální konferenci: je už příští týden a je, jak praví podtitul, o nejistotě, strachu a rizicích současného světa, což ostatně je víceméně moje životní téma. Pořadatelem konference je deník E15, organizačně ji dělá Extra Média Miloše Čermáka a obsahovou stránku mám na starosti já. Kdyby to byl film, tak E15 je investor, Miloš producent a režisér, a já scénárista.
Důležitější jsou ovšem herci. Vystoupí tam Ivan Adamovič aka Živel; Václav Bartuška, velvyslanec pro energetickou bezpečnost; Jarda Bengl, který v Google v Curychu dělá mapy; Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost; sociolog Ivan Gabal; výtvarník Vladimír Kokolia; horský vůdce Viktor Kořízek; spisovatelka a taxikářka Iva Pekárková; kryptolog Tomáš Rosa; a konečně Josef Šlerka, softwarový vývojář a učitel na FF UK. Všichni dohromady budou vymýšlet, jak se kvalifikovaně bát: čeho ano a čeho ne. Každý má k dispozici přesně patnáct minut, ani o vteřinu víc, a žádné jiné zadání. Takže jsme zvědaví, velmi zvědaví, a těšíme se.
Za zmínku také stojí, že se to bude odehrávat v nové Národní technické knihovně v Dejvicích, což může být sám o sobě dobrý důvod přijít se podívat - je to mimořádné místo. Začínáme její prohlídkou ve 14:00, vlastní konference začne ve tři (vždyť já nenapsal, který den! Ve čtvrtek 3. prosince) a vstupné je patnáct Kč na druhou. Přijít může každý, pokud se ale nezaregistrujete předem, nemusí na vás zbýt místo. Ještě malý trik: kdo si najde konferenci na Facebooku a zaregistruje se i tam, nejen normálně na webu konference, ten/ta bude mít vstupné jen deset na druhou a ještě minus jedna. To už je o dost míň než lístek do kina... a tenhle thriller bude dobrý.
Přijďte se bát.
9. září 2009
Sociální média: taneční droga
Před pár lety jsem si myslel, že blogy kradou autorům duši - jako tomu přírodní národové prý věří o fotografování. Zanechal jsem tedy blogování, ale dlouho jsem to nevydržel. Znovu jsem začal obezřetněji, méně osobně. V této poloze jsem taky dlouho nevydržel.
A teď je tady Facebook a Twitter, o hodně rychlejší a šílenější jízda. Ty se už nespokojí s krádeží duše, ty ji rovnou přežvýkávají a vyplivují roztrhanou na kousíčky.
A přece to děláme. Proč?
Jistě je v tom grafomanie, sebestřednost, ješitnost, potřeba předvádět se. Hlavní motivace je však, myslím, hlubší (a porovnejte si to sami se sebou): nutkavá neurotická potřeba nezávazného kontaktu. Pokus dostat něco za nic, ošidit pravidla, podle nichž to v mezilidských vztazích odjakživa chodí. Mít kolem sebe známé a „přátele“, ale neodpracovat si to. To nemůže fungovat a nefunguje a frustrace roste.
Sociální sítě vybízejí k infantilnímu chování. Jsem zvědav, zda se tento rys bude s jejich dalším vývojem prohlubovat, nebo zda naopak začne mizet. Prozatím jsou něco jako éčko zapité vodkou a Red Bullem. Lítáme.
A teď je tady Facebook a Twitter, o hodně rychlejší a šílenější jízda. Ty se už nespokojí s krádeží duše, ty ji rovnou přežvýkávají a vyplivují roztrhanou na kousíčky.
A přece to děláme. Proč?
Jistě je v tom grafomanie, sebestřednost, ješitnost, potřeba předvádět se. Hlavní motivace je však, myslím, hlubší (a porovnejte si to sami se sebou): nutkavá neurotická potřeba nezávazného kontaktu. Pokus dostat něco za nic, ošidit pravidla, podle nichž to v mezilidských vztazích odjakživa chodí. Mít kolem sebe známé a „přátele“, ale neodpracovat si to. To nemůže fungovat a nefunguje a frustrace roste.
Sociální sítě vybízejí k infantilnímu chování. Jsem zvědav, zda se tento rys bude s jejich dalším vývojem prohlubovat, nebo zda naopak začne mizet. Prozatím jsou něco jako éčko zapité vodkou a Red Bullem. Lítáme.
7. září 2009
Archiv článků
Konečně jsem založil jakž takž fungující archiv svých časopisecky otištěných článků. Za rok 2009 tam je všechno, starší texty budu přidávat podle možnosti - na úroveň pana Peterky to nedotáhnu nikdy, ale lepší něco než nic, sám bych v tom rád měl pořádek a dohledatelno. Z toho důvodu už také nebudu na blogu tyto články dublovat, půjdou jen do archivu.
A, protože B, nebo naopak?
(jako úvod k přátelskému setkání #tridni_boj) K politickým názorům dospějete - v obou smyslech toho slova - spíš přes emoce než přes rozum. Hrají v tom roli zážitky, běh života - tedy dílem vlastní povaha a duševní rovnováha, dílem náhoda. Socioekonomické postavení jednotlivce je pak spíš dalším důsledkem těchto faktorů než zdrojem názorů. Alespoň u nás a v dnešní době, protože startovní pozice většiny z nás byla skoro stejná. (Popírám determinaci nadstavby základnou, Karel by ze mě radost neměl.)
Anebo to tak není.
Jsem pro levici proto, že nejsem bohatý a úspěšný? Anebo nejsem bohatý a úspěšný proto, že jsem pro levici? Kdybych byl bohatý a úspěšný, přestal bych být pro levici? (Kdybych nepřestal, byl bych přece sám proti sobě, proti svým ekonomickým zájmům. Nebo ne? Z krátkodobého versus z dlouhodobého hlediska? A uvažuje o tom vůbec někdo tak racionálně?)
Nejspíš platí, že nejsem bohatý a úspěšný proto, že o takových věcech vůbec přemýšlím. Vzhledem k nemožnosti vymyslet něco zásadně nového to je špatně investovaný čas.
Po zbytek dne jdu pracovat na invexové konferenci IT 1.0/2.0.
Anebo to tak není.
Jsem pro levici proto, že nejsem bohatý a úspěšný? Anebo nejsem bohatý a úspěšný proto, že jsem pro levici? Kdybych byl bohatý a úspěšný, přestal bych být pro levici? (Kdybych nepřestal, byl bych přece sám proti sobě, proti svým ekonomickým zájmům. Nebo ne? Z krátkodobého versus z dlouhodobého hlediska? A uvažuje o tom vůbec někdo tak racionálně?)
Nejspíš platí, že nejsem bohatý a úspěšný proto, že o takových věcech vůbec přemýšlím. Vzhledem k nemožnosti vymyslet něco zásadně nového to je špatně investovaný čas.
Po zbytek dne jdu pracovat na invexové konferenci IT 1.0/2.0.
6. září 2009
Deczi
Impulsivně jsem si u Indies koupil tři cédéčka Laca Decziho: úplně první Pietoso z roku 1968, dále Oheň, až požár z roku 1976 a o rok mladší Jazz Cellula (tedy název desky = název kapely, jak to tehdy bylo běžné). Pietoso jsem neznal, ty novější dvě jsem kdysi slyšel na vinylech, ale nezaujaly mě, bylo mi patnáct a neuměl jsem takovou hudbu vnímat. Když už jazz, pídil jsem se tehdy po jazzrocku, líbila se mi Nová syntéza 2 a Corea a Hancock, pokud to někdo na kazeťáku měl a dal okopírovat. Poslouchat bop a mít z toho skutečný zážitek chce trochu času a zkušenosti.
Teď jsem si uvědomil hlavně to, jak skvělý trumpetista byl a je Laco Deczi a že bych se měl podívat, co všechno nahrál v USA - nic z toho neznám. Dočista mi vypadl z výčtu našich nejlepších muzikantů na rozdíl třeba od dalších Američanů Vitouše a Mráze. Chyba. Už v tom osmašedesátém byl světová třída, i jako skladatel. Druhá věc: jazz je naprosto mimočasová muzika, ty nahrávky by klidně mohly pocházet z konce padesátých let stejně jako z letoška. Třetí: konečně jsem si poslechl legendární skladbu Evžena Jegorova Tento týden se roztrhl pytel se zkouškama a kšeft žádnej. A věc poslední: Deczi byl nejen hvězda, uměl taky hvězdy kolem sebe shromáždit: Laco Tropp, Petr Král, Svatopluk Košvanec, Karel Růžička, Zdeněk Dvořák, Petr Kořínek... to je moderní historie domácího jazzu, včetně toho, že někteří emigrovali a jiní hráli u Gotta. To je taky jazz, ta rozhodnutí a ty osudy.
Teď jsem si uvědomil hlavně to, jak skvělý trumpetista byl a je Laco Deczi a že bych se měl podívat, co všechno nahrál v USA - nic z toho neznám. Dočista mi vypadl z výčtu našich nejlepších muzikantů na rozdíl třeba od dalších Američanů Vitouše a Mráze. Chyba. Už v tom osmašedesátém byl světová třída, i jako skladatel. Druhá věc: jazz je naprosto mimočasová muzika, ty nahrávky by klidně mohly pocházet z konce padesátých let stejně jako z letoška. Třetí: konečně jsem si poslechl legendární skladbu Evžena Jegorova Tento týden se roztrhl pytel se zkouškama a kšeft žádnej. A věc poslední: Deczi byl nejen hvězda, uměl taky hvězdy kolem sebe shromáždit: Laco Tropp, Petr Král, Svatopluk Košvanec, Karel Růžička, Zdeněk Dvořák, Petr Kořínek... to je moderní historie domácího jazzu, včetně toho, že někteří emigrovali a jiní hráli u Gotta. To je taky jazz, ta rozhodnutí a ty osudy.
3. září 2009
Převážně postkatastrofická
Už delší dobu sleduji EnglishRussia. Zpravidla tam jsou fotografie bez komentáře: současné či minulé Rusko obrazem. (Podobně vypadá také RealUSSR.) Fotky nebývají příliš umělecké, ale jejich dokumentární a emocionální hodnota je nemalá - přestože výběr na efekt pro oko západního čtenáře bývá dost patrný. Oprava Sajano-Šušenské hydroelektrárny. Komunální byty v Moskvě. Opuštěná města, železnice, stroje, vojenské základny. „Soukromé metro“ v Lipecku.
Dneska mě napadlo: Rusko je postkatastrofická společnost. Nejen teď, už minimálně po sto let. Kdyby k nějaké globální katastrofě došlo, zvládnou ji dobře, protože jsou zvyklí. Někteří by si možná ani nevšimli, že se něco změnilo. Všechna žánrová klišé: diktatura a anarchie v jednom. Tvrdá pravidla a zároveň žádná pravidla. Supertechnologie svázané dohromady starou tkaničkou z boty. Inženýrský punk nejvyššího stupně.
Rusko je jednou z krajních poloh evropské civilizace. Tou druhou krajností samozřejmě jsou Spojené státy. Jsou tak daleko od sebe, až se skoro dotýkají. Nejen v Beringově úžině.
Dneska mě napadlo: Rusko je postkatastrofická společnost. Nejen teď, už minimálně po sto let. Kdyby k nějaké globální katastrofě došlo, zvládnou ji dobře, protože jsou zvyklí. Někteří by si možná ani nevšimli, že se něco změnilo. Všechna žánrová klišé: diktatura a anarchie v jednom. Tvrdá pravidla a zároveň žádná pravidla. Supertechnologie svázané dohromady starou tkaničkou z boty. Inženýrský punk nejvyššího stupně.
Rusko je jednou z krajních poloh evropské civilizace. Tou druhou krajností samozřejmě jsou Spojené státy. Jsou tak daleko od sebe, až se skoro dotýkají. Nejen v Beringově úžině.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)