Psi na Žižkově. Amores perros.

Posrané ulice. Proč je tu těch psů tolik? Chudá, falešná, excentrická čtvrť heren, zastaváren a nových drsňáckých klubů. Mozky vypatlané fetem, pivem, esoterikou, blbými geny a ještě blbějšími školami. Cikáni, Vietnamci, důchodci, hledači štěstí, perličky na dně, bohémové, romantičtí Američani, podezřelí Rusové a pár zapomenutých měšťáků jako my. Proč psi? Objekty lásky, příchylnosti, vztahu, náhražka za všechno, co se v životě nepovedlo. Mexická hospoda na rohu se jmenuje Amores perros.

Kdyby tak někdo čistý

Pardubitz na nás v komentáři vytáhl Skácela (s překlepem plná/plán, který by dokonce ty verše vylepšil, kdyby byl rytmicky možný). Veden nějakou asociací jsem sáhl do knihovny pro autora, který byl z české literatury úspěšně odstraněn. Případ Nohavica v ostřejší verzi: chceme básníka s titulem RSDr.? Posuďte sami.

Znova a načisto

Když na tebe čas
položí svou tlapu
a obavy z čehosi nehmotného
ale zároveň krutě skutečného
se ti převalují v útrobách
jak vlažná slaná voda,
chtěla bys, aby ti někdo čistý,
někdo pravdivý a sebejistý
pomohl přenést přes srdce

noc
a příšeří v laciných kulisách domů,
prázdnotu mezi obrubníky,
barbarský pokřik ptáků,
když rychle houstne tma.

Je toho tolik, pod čím se člověk sehne!

Klaun večer,
sebezalíbený teplouš,
si líčí
obočí sirkou,
vlasy henou,
tváře rtěnkou.

Roztrpčení z čehosi běžného
ale zároveň hořce ponižujícího
ti ulpívá na víčkách jako maskara.
Kdyby tak někdo čistý,
někdo pravdivý a sebejistý
vytrhal všechny popsané listy!

Když mi bylo devatenáct, uměl jsem to nazpaměť. Ty verše i ty pocity. Ty hříčky a hry. (Někdo tu ale chodí / bez zvonku zvoní, bez zvenku voní /a bez chodidel kroky pátrají po pokoji). Co teď? Úzkost, žádné odpovědi. Kdyby tak někdo čistý...

Existenciální úzkost na křídě

Připouštím, mám své vlastní důvody k mizerné a úzkostné náladě (proto taky nic nepíšu); a k tomu jsem si v noci přečetl Rozšíření bitevního pole od Houellebecqa [wɛlˈbɛk] a dost mě to vzalo. Ale tuhle poznámku bych napsal tak jako tak, vážně.
Oč jde: v reklamní brožuře T-Mobile (pokouším se koupit si vyhovující mobilní připojení, ale to sem nepatří) jsem narazil na slogan, který mě nadzvedl. Neskutečně nadzvedl. Zní: “Proč pořád něco řešit, když si můžu užívat?”
Ono to není nic nového. Reklamních hesel podobného významu jsme zažili a zažíváme už spoustu, takže tohle je jen ta poslední kapka. Co tím autoři říkají? Že život může být bezstarostný, jen když víš, jak na to (a koupíš si ty správné věci, což je umístěno kvůli silnějšímu účinku až v druhém plánu). Pachtění a starosti jsou pro ostatní. Ty se tomu můžeš vyhnout, takže neváhej, nebuď socka, jeď a nerozhlížej se. Máš práva, nemáš povinnosti!
Já vím - kreativci a markeťáci by mi řekli, že to přece nejde brát doslova a že to nikdo tak zvrhle nepochopí. Nemohu souhlasit. Všichni máme podvědomí (těm, kdo si myslí, že jde o synonymum pro povědomí, doporučuju napřed návštěvu encyklopedie, jinak si nebudeme rozumět). Podvědomí je ve většině případů pamětí typu Write Once Read Many neboli WORM (ta zkratka náramně sedí). Ukládají se do něj vzory a obrazy, které nás pak řídí, aniž o tom víme. “Proč pořád něco řešit...” je přímý a hluboký zápis do podvědomí, snad dokonce záměrný, snad ne (dost možná prostě vychází z podvědomí autora, což samo stojí za úvahu).
Opakujte ten slogan často, přidejte k němu pár podobných. Výsledek: vytvoříte společenskou skupinu (nechci to dramatizovat a napsat generaci), která: se za prvé bude podle toho přikázání chovat, tedy kašlat zvysoka na všechno, co jí neslouží ku prospěchu, přesněji řečeno k uspokojení momentálního rozmaru; a za druhé, bude permanentně frustrovaná, protože takový přístup k životu je dlouhodobě neudržitelný, nefunguje, je v rozporu s ekonomickými, fyziologickými a fyzikálními zákony. Proč nefunguje, proč nejsou tak šťastni, jak jim to podvědomí slibuje a jak si to vyžaduje (přestože si kupují každé dva roky nový mobil a pijí ten správný energetický drink), to budou postižení jedinci řešit celý život s nemilými následky pro sebe i jiné. Žít mezi lhostejnými, frustrovanými a přesto akčními lidmi, to je moc pěkná vyhlídka.
Nezhojitelné poškození podvědomí je závažnou masově rozšířenou nemocí. Od všudypřítomné podřadné hudby přes blbou televizi a podvratné reklamy po starou dobrou existenční nejistotu, zlé vzorce se nám zapisují do duše a vygumovat nejdou - nebo jen za vysokou cenu, často na hranici sebedestrukce. Ale stejně stojí za to pokusit se. Proč si pořád užívat, když můžu něco (vy)řešit?

Jen tak

V Praze - ač na Žižkově, do dneška jsem o tom nevěděl - je ulice V Bezpečí.
Z jedné strany ji ohraničuje Strážní. Z druhé Hraniční. A nejbližší rovnoběžná se jmenuje Na Balkáně. I jiná jména v okolí jsou inspirativní. Dal by se o tom napsat nějaký příběh, možná.
Mohlo by být hezké bydlet V Bezpečí.

p.f. 2008

konečně jitřní záře // klekáme jen zrána // káva jistě zahřeje // kolegyně jí zeleninu // komparativní jazykověda zdarma // Karla Jaromíra známe // klín jeho známé // kapr jikrnáč zahálí // koloťukův jedinečný zisk // kličkuj jako Zidane // komunisti jednoho zvolí // krotký jednorožec zesmutněl // katoličkám jízdmo zakázali // kravaťáci jásali zbytečně // kubánské jaderné zbraně // Kriste Ježíši zachraň // kyvadlo jáma zvrhlík // kokos jistě zlevní // kalhotky jeřábnice Zuzky // kominík ječí zděšením // kdysi jidiš znával // kajícný jednatel zpustl // květy jadranské zátoky // kousl ji zezadu // Kohn jarmulku ztratil // Kainovy jateční zvyky // každý jednou zemře // kalašnikovem jestřába zahnali // kůži jehlou zraníš // kérka jejich zetě // koncentrovaný jed zabíjí // kardinál jiskří zdravím // kis jů hany // karabinou jistíme začátečníky // konopí jakžtakž zalili // kanadská jízdní záloha // kompjůtr jablečné značky // komisař Japonce zmátl // komolý jehlan změříme // krutá jednotvárnost Zimbabwe // kleine junge Ziege // kvalitní jointy zdražily // kurs jihozápad // kapitalismus již zahnívá // kladiva jednotně zvoní // Kreml Jugoslávii zradil // kriminální jednání zlatokopů // karabáč jeptišky Zoe // kapusta jim zmrzla // kloboučník jódluje zpaměti // Kénig Jóbsko Zelňák // kartotéka jazzových zpěvaček // kód jordánského zamini // kejklíři jdou Zlínem // klitoris jinoši zanedbávají // kousej jablko zvesela // krycí jméno Zázrak // kolik ještě zbývá // kauza jednoho zápasu // konec je začátek

Faux pas 2008

Vymyslel jsem si před několika lety takovou novoroční hříčku: textové péefko na tři písmena. Každoročně ho posílám těm, o nichž tuším, že by je mohlo pobavit. Letos jsem učinil stejně, ale bohužel s malou změnou: místo osobního mailu každému příjemci jsem použil pohodlnou, leč nepopulární metodu Bcc. Myslel jsem, že pro jednou mi to projde. Předělávám si v těchto dnech celý pracovní život a nějak jsem už neměl sílu... chyba. Dostal jsem překvapivě mnoho rozladěných odpovědí, což je to poslední, co člověka jako reakce na novoroční blahopřání potěší. Nic nepomohlo, že jsem se v dotyčném hromadném mailu předem za použitou formu omluvil, nic nepomohlo, že jsem adresáty pečlivě vybral, ne že bych odklepl celý adresář.

No jo, jenže ti rozladění mají pravdu. Forma je důležitá vždy. Kde jde o emoce a mezilidské vztahy, je nesmírně důležitá. Už jsem se dost nařečnil a napsal na téma společenských důsledků informačních technologií, abych věděl, že tohle se nedělá. Ještě jednou se omlouvám, poučil jsem se, víckrát to v osobní komunikaci neudělám. Snad mi bude rok pokračovat lépe, než jsem si ho začal...

Kniha roku

Letos jsem se do zprůměrovaného názoru intelektuální elity nejen netrefil - žádná z knih, pro něž jsem hlasoval, že v žebříčku neumístila - ale ani pasivně do něj nezapadám. Z první desítky jsem četl jen tři knihy, z prvních tří dokonce ani jednu. Budu to muset dohnat, i když do některých z oceněných titulů se asi nepřinutím. (Jeden můj učitel jednou pravil, zoufale: "Nic mi neříkejte! Já chci umřít blbej!") Já si to představoval takto:

Jiří Kratochvil: Brněnské povídky. Kouzelník při práci: tahá z rukávu tolik příběhů, osudů, nápadů, žonglérských míčků a erotických představ! A celé Brno k tomu jako přídavek. Jiří Kratochvil je veliký, pořád ještě ne zcela doceněný spisovatel, Brno je magické město. Snad lze namítnout, že jde o výbor, jehož velká část byla vydána po částech jinde a dříve. Ale tahle krásně vypravená kniha může autora představit i těm, kdo ho zatím ke své škodě brali málo na vědomí.

Václav Cílek a Martin Kašík: Nejistý plamen. Téma „docházející ropy“ zpracované bez hysterie i bez iluzí. Dobrý popis jednoho z nadcházejících uzlových bodů osudu nás všech.

Jan Stern: Totem, incest a odkouzlení buržoazie. Skvostná intelektuální provokace, která je víc než to; dokáže zapnout čtenáři taková centra v mozku, o nichž ani nevěděl. Jak je v české literatuře notoricky známo, „pořádná knížka není pro to, aby čtenář líp usnul, ale vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku“ (Egon Bondy via Bohumil Hrabal). Tož, zde by to tak bylo.

Tell me that you want those kind of things that money just can't buy

Firma na zážitky: větší část toho, co nabízejí, by si člověk dovedl zorganizovat sám nebo za pomoci sítě známých, levněji a nejspíš příjemněji. Menší část ne, nebo neúměrně komplikovaně (jízdy a lety v různých strojích, Den popelářem, Sama v sexshopu, podezřele vyhlížející Hospodyňky do domu apod.) Je jasné, že hlavní část klientely tvoří firmy. Ale lidé, kteří mají víc peněz než fantazie a času, jistě mohou být s nabídkou spokojeni. Představa předem zakoupeného zážitku v úhledném balíčku je odpudivá a lákavá zároveň. Zvrácená. S takovým zbožím se obchoduje jistě dobře. Kupovat ne, ale bavilo by mě to prodávat. Pozorovat zákazníky, přemýšlet o nich. A navrhovat nové produkty.

Mimochodem, brožurka, kterou mám v ruce, se jmenuje Bílý katalog a její obsah je náležitě spořádaný, zcela nevinný (až na ty Hospodyňky, a to je beztak jistě klamavá reklama). Vnucuje se představa: existuje také nějaký Černý katalog? Jak se k němu dostat? Nebo si ho mám napsat sám?

Nokia : kolik muziky za kolik peněz?

Byl jsem včera u toho, když Anssi Vanjoki, viceprezident společnosti Nokia, oznámil tu překvapivou novinku: v ceně některých telefonů Nokia bude roční neomezené stahování hudby - a až ten rok vyprší, všechny MP3 vám zůstanou! Žádný háček. Prý.

Ve skutečnosti to několik háčků mít může, ale zatím lze jen hádat, protože lidé z Nokie jsou skoupí na detaily - ono to bude spíš tak, že o některých z nich ještě není rozhodnuto. Co jsem se stihl dovědět: hudba bude ve formátu WMA DRM, tedy by neměla být omezena jen na telefony Nokia, ale půjde použít na některých jiných přehrávačích (na iPodu samozřejmě ne). O cenách neříká nikdo nic, k jakým modelům telefonů se to bude přibalovat, to se také neví; zda si budete moci jako stávající majitel telefonu Nokia program "Comes with Musc" pořídit, to taky není jasné. (Taky by mě zajímalo, zda půjde hudba stahovat i přes PC, nebo jen telefonem. To může představovat podstatný rozdíl.) Jediným vydavatelem hudby, který má na tuhle novinku s Nokií zatím smlouvu, je Universal. Na dalších se prý pracuje.

Je to velká změna, to je jisté; takhle se k obtížnému problému prodeje digitální hudby zatím nepostavil nikdo. Zda a jak to může fungovat, to záleží právě na těch detailech, o nichž se ještě neví. Pro Nokii i pro Universal to je především zajímavý pokus, do něhož není potřeba na počátku investovat kromě marketingu téměř nic. Nemají celkem co ztratit. Nokia navíc nutně potřebuje dát najevo, že umí odpovědět na iPhone. Steve Jobs by určitě měl zpozornět. Zejména v těch zemích, kde se iPhone v dohledné době nezačne prodávat, by "Comes with Music" mohlo mít odezvu. Ale začne to nejdřív za půl roku.