Psáno pro záznam. A pro vás mladší a úspěšnější, jimž se časem stane nebo nestane totéž. Věřte, já taky myslel, že mně ne.
Letos jsem přibral deset kilo. Loni jsem shodil jedenáct, takže zatím nula od nuly pojde, ale bude hůř. Mám přirozené sklony k tloustnutí a ztratil jsem vůli něco proti tomu dělat. Kromě toho: nějakou radost si člověk přece dopřát musí, ne? Ještě cvičím, ale čím dál tím míň, po dvaceti minutách na eliptickém trenažéru jsem vyřízený, na cvičné stěně mi už nechybí jen síla v rukou, ale i technika. Kecám: vždyť už dávno nelezu. Všechno se dá zapomenout, všecičko.
Mění se mi názory, pomalu, o to záludněji. Když si přečtu, co jsem psal před pouhými pěti lety, připadá mi ten autor jako vůl. A vím, že jemu bych jako korunovaný vůl připadal se svým dnešním psaním já. Jsem salónní levičák, ale McCain mi najednou připadá jako menší zlo než Obama. Jsem ochoten přiklonit se ke Klausovi ve věcech změny klimatu i EU. Ničemu z toho vlastně nerozumím, řídím se jen emocemi, hůř: předsudky. Už se mi je nechce měnit, už to moc bolí. Jsem maloměšťák se vším všudy, omezené obzory a nedůvěra ke všemu za nimi. Bylo by hezké vyvrátit to sám sobě, ale to lze jen činem a když na jakýkoli takový pomyslím, hned ho odmítnu.
Rozčiluje mě dusající rytmus, který zní z dětského pokoje, stejně jako mé rodiče rozčilovala moje muzika. Velmi legrační: jak se tohle mohlo stát? No ano, můžu si říct, že ta naše hudba byla lepší než dnešní, ale to jsem přesně tam, kde vždycky všichni staří. Ostatně nebyla lepší: mezi Ewou Farnou a Deep Purple je daleko menší rozdíl, než se zdá, vážně.
Víc čtu staré známé knížky než nové. Dokolečka Vaculíka a švédské detektivky od té dvojice, jejíž jména vždycky zapomenu, ty s Martinem Beckem a Lennartem Kollbergem, o Gunvaldu Larssonovi nemluvě. Nové věci se snad už ani dovídat nechci - ne, to není pravda, to ještě pořád ano. Jinak: nechci prožívat nové pocity. Emoční spektrum, které jsem dosud poznal, mi stačí až až.
A není to nic zvláštního, je to pravý opak tragédie. Obyčejný život, žádný Hordubal, žádný povětroň. Žádný svět podle Garpa, žádná Sofie a už vůbec žádná volba. Děti do školy a ze školy, za kolik to máš špagi?, dvakrát osmnáct třicet šest, Haničko, vyčistila sis zuby?, je to stejný jako za komunistů, pani, celozrnné rohlíky a plnou nádrž na cestu provždy okružní, slovesa nám říkají, co osoby, zvířata a věci dělají, volte Komárka a z koruny bude marka, než zapálíš plamínek, das Pferd, die Puppe, der Hund, hoď tam varný kamínek, dneska půjdu dřív spát, ano, já zas později, Ctrl-C Ctrl-V, kdy pošlete dodáte napíšete zavoláte co nejdříve! this will make your wife happier solve all your erectile woes now, už to nehul!,ještě si dáme dvě, gól! to neni možný, vole!, jaro léto podzim a jak je to dál, Haničko?, sůl je na krev, nebo na červené víno? ale je to vlastně fuk, anebo citrón? aspoň ten pes je šťastnej když my ne, HDD 1 TB levně, kyselinu do vody, nikdy naopak! se Sovětským svazem psanci této země a nikdy jinak, hustý ty vado!, kopce jako bílí sloni, bylo to vůbec? tak ahoj a třeba někdy, činžák u trati, co bylo opustit a co bylo vzít s sebou... zima, Haničko. Zima.
Nechal jsem za sebou kdeco polámaného a už to nedám dohromady. O bolestech a nemocech a eschatologických záležitostech nebudu mluvit, ale patří to sem taky. Tolik osobní nechci být ani tehdy, když jsem tolik osobní. Sami si představte a dosaďte něco svého, někoho svého.
Není to nic zvláštního. Je to normální.
Boha respektuju jako intelektuální konstrukci, bez níž je svět nemožný, něco jako nekonečno v matematice. Ale nedovedu to procítit, tedy být skutečně věřící. Chybí mi to, byla by to veliká pomoc. Tohle je problém mé generace raněné ateismem; nepochopili jsme včas, že máme na výběr. Nebo jsme jen byli blbí a jsme dál, protože na to si člověk zvykne snáz než na cokoli jiného.
Tramvají na Hlavní nádraží. Lístek do Kyjeva. Tam druhý, do Orenburgu. Zmizet ve stepi. V Euroasii.
Chtěl bych jak ponorka lehnout až na dno a přestat vysílat volací znak.
Bývám unavený mnohem častěji než dřív. Z ničeho. Hodiny surfuju bezcílně po webu. Už nepracuju po nocích, tedy občas ještě ano, ale nenese to celkem žádné výsledky; kola se točí setrvačností naprázdno. Bývám rozmrzelý a vrčím kolem sebe. Zachutnalo mi pivo. Vůbec piju nějak víc než zdrávo, slušno a rozumno. Co jsem se nenaučil, to se už nejspíš nenaučím, protože se mi strašlivě nechce. Půl roku jsem už bez zaměstnání a nové nehledám, ač je to zcela nerozumné. Ale veverčí klec už nesnesu... nojo, jenže děti a hypotéka a tak dále. Neřešitelné. Před deseti lety bych v takové situaci začal dřít a vzdělávat se a rozesílat cévéčka. Dneska počítám, jak to překlepat a dělám v těch výpočtech jednu chybu za druhou.
Entropie, řekl Ijáček. A země se nepatrně zachvěla. Pú a Prasátko se přitiskli k sobě, protože věděli. Na konci tunelu není světlo. Na konci světla je tunel. Na konci světa tuleň.
Bude si tam se mnou někdo hrát s míčkem?
Respektuju, co respektovat nemám. Nepohádám se s paní učitelkou z obavy, aby se pak nevozila po dětech. Neopravím po ní hrubku, kterou napíše do zadání úkolu. Stále častěji držím hubu a krok. Nedělával jsem to. Ale ne, buďme poctiví: hubu jsem často nedržel, ale krok většinou ano. Správně to je naopak.
Ještě pořád se nedívám na české televizní seriály. Ještě pořád nechodím na točené ke Kurelům, kde je každou středu obsluha nahoře bez. Ale už vnímám, že tyhle věci existují. Ještě netoužím po tom, aby sousedovi chcípla koza, ale už na ni hledím závistivě. Kde k ní přišel? Koupil ji za poctivé peníze? Copak na takovou kozu může někdo vydělat, když já to nedokážu?
Je to normální.
Už nebudu umět německy, roubovat stromy ani postavit rovnou zeď. Už se nenaučím tancovat. Nepodívám se na Nový Zéland ani do Tiraspolu. Už asi nevylezu na Mont Blanc. Nestanu se docentem a profesorem. Nezačnu úspěšně podnikat a zářit úsměvem z reklamy na Colgate. Přestože bych se k čemukoli z toho ještě mohl upnout, porvat se o to nebo si docela jednoduše koupit lístek. Ale nejde to, už ne - a nedá se to vysvětlit, to musíte zažít, tu změnu a sesuv v sobě. Jiné hodnoty. Jiné priority. Jiný já. Vzpomínka na tamtoho: pár věcí se mu povedlo, ale jinak celkem komická figurka.
Normální.
Je mi sedmačtyřicet. To je myslím přesně ten věk, kdy se chlap stane nebo nestane strejcem, podle toho, jak se k věci postaví. Moc starý na rock’n’roll, moc mladý na stařecké kecy, které tu vedu. Pupkovatím a stávám se amorfním. Ještě to vím. Už to nezměním. Přechodná fáze, hlášení pro ostatní o jednom druhu konce. Růže pro Algernon; ve které chvíli začal být hloupnoucí Charlie Gordon znova šťastný? Dočkám se?
Bude tam mít květiny? Víte, ona má ráda květiny.
(Mohl bych o sobě napsat i něco hezkého. Možná jindy.)
Nosím doma tepláky s vytahanými koleny, protože jsou pohodlné přes to velké břicho. Vypadají odporně. Rád si odpoledne zdřímnu. Jsem ochoten uvažovat o dovolené kousek od Prahy, protože mě najednou unavuje cestování. Mám někdy strach, že jsem předčasně dorazil do své Jasné Poljany. Zdává se mi o tom. A o posledním vlaku. O silnici z Magdeburgu do Halle, zatímco se stmívá. It's not dark yet, but it's getting there. Ach, ta sladká sebelítost, omluva pro všechno. A velkou vodku navrch.
Takoví nikdy nebudete. Ale možná ano.
Mohl to být úvod ke knize. Kterou nikdy nenapíšu, protože se mi už nechce. A nebude.
34 komentářů:
to bolo krasne. krasne smutne. urcite piste dalej.
Mýmu dědovi je 82. Prožívá nejkrásnější období života, je to na něm vidět a sám to říká. Vloni byl v na dovolený v Egyptě, letos jede jen dvakrát do lázní. Ale chodí skoro každej den na kulečník. Stará se o dům a zahradu, s tím už občas potřebuje pomoct. Luští sudoku, píšeme si smsky. Internet zatím nechce, ale s PC se už učí, ale nemá na to čas. Na nákup jezdí autem. A vůbec. Nejstaršímu člověkovi, co byl ve vesmítu bylo 77. Nejstaršímu, co přeplul sám Atlantik 85. Vole.
Děkuji.
david: Tam je ten problém. Tvůj děda a ti lidé chtěli.
Ok, takze v idealnim pripade mam jeste dvacet let :(
vsechno nejlepsi k narozeninam.. a nebo to bylo nejaky spatny vino.
Neboj, kamaráde, to je jen krize, která k tomuto věku (a inteligenci) takřka zákonitě patří - stejně jako tápání a hledání mezi 15 a 25. Vím o čem mluvím, měl jsem ji před pár lety také (je mi 51). Ale dá se z toho otřepat, přehodnotit priority a vyrazit možná trochu jiným směrem ale s chutí (další podobná krize přijde, až budou umírat rodiče). A když jsem minulou neděli probíral s tátou (81) problémy se set-top boxem a připojením k Internetu, tak mi to dodalo určitou naději. Ginsberg sice pravil, že "vyhrát nelze, uhrát nerozhodný výsledek nelze a navíc nelze ani přestat hrát", ale myslím, že to lze uhrát se ctí.
Petře, dík. Už jsem pochopil, co se mi to vlastně před rokem stalo.
Možná by ta kniha opravdu stála za zvážení! Pak už je jenom pár možností, jak z toho ven:
manuální práce
nová vzpruha (žena, kamarád, přítelkyně)
postupné zvyšování hořčíku až po antidepresiva, abys těch dalších pár dekád přežil :-)
Bude dobře, troufám si říct.
pár otázek:
Co dal světu Hermann Kafka? Služby svého obchodu, to, co on zřejmě považoval za své životní dílo, od „…byli jsme šťastní, když jsme měli brambory" až po (velko)obchod na Staromáku?
Nebo to, co možná do smrti naopak považoval za své životní zklamání – nesebevědomého, slabého chlapce, na kterého tlačil tak dlouho, tak intenzivně a přitom tak „neprůstřelně“ až tento „cosi“ napsal?
Byl Kafka jeden z největších spisovatelů 20. století?
Jsou jeho knihu užitečné? Pomáhají lidem? Něco nalézt? Sami sebe, třeba?
Psalo se Kafkovi lehce? Jistě, v čase mimo psaní se asi cítil mizerně, ale když psal – bylo to pouze úžasné? Nebo vidíme spoustu nedokončených věcí, kdy se mu do cesty postavily strach a pochyby a on jim nebyl schopen čelit?
Vidíme hrdost člověka, který na smrtelné posteli říká něco jako „Hmm, škoda, že jsem neměl více času, ale i tak, myslím, že to, co jsem napsal se mi většinou povedlo, byl to fajn život :-)“?
Nebo vidíme jeho žádost k Maxi Brodovi, aby vše nevydané spálil, cítíme hrůzu z toho, „že ho ta hanba ještě přežije." [10]
Každý není Viewegh – ještě že tak.
Problém je, že my všichni co Vás čteme a teď sem píšeme jsme jako ti, kteří radí člověku se zlomenou nohou: „Ale no tak neblbni, chvilku si odpočiň a pak to zkus rozběhat ;-) Vždyť běhání ti přece vždycky tak šlo!“
Tátovi je šestašedesát a před měsícem objevil Internet. Začal opatrně na českých stránkách, ale teď už pokukuje po ebay. Mě je skoro třicet a před měsícem jsem si poprvé namíchal beton a pustil se do stavby plotu kolem domu.
Tak to me teda vydesilo, polovinu priznaku mam uz ted a to mi jeste neni 30.
Za pozitivni povazuju, ze si zmeny ses vedom a ze te to asi trapi.
A není tato hořká melancholie vlastně to, co chlapi jako my v životě chtějí? Svým způsobem droga, bez které by je to nebavilo? Bavil by nás ten život, kdybychom si nemohli postěžovat, že nás opravdu nebaví?
Tedy to je ta nejdepresivnější věc, co jsem četl za poslední rok. Udělejte s tím něco! Aspoň koupit ten lístek :-)
tak tedy, ještě jednou, protože ve všeobecném twittoření můj hlas zaniká:
těším se na tvou knihu. věřím, že jednou vznikne, vím, že nejsem sám, kdo z ní bude mít radost.
je to dobrý úvod, ne, že ne.
je to dobrý důvod.
-bver
tak tenhle věk už mám chvíli za sebou, a učení už jde ztuha a jsem taky línější (ačkoli o píli by se dalo s úspěchem pochybovat už před delší dobou).
A ano, spousta těch věcí, které se kdysi zdály tak důležité "pro život", je pryč, nepodstatné, a místo nich nic, žádné nové ideály, jen deziluze.
Jenže pořád si ještě hraju, pořád mě zajímají blbosti, možná je to tím, že, jak tvrdí moje dítka, jsem ještě nedospěla.
Sice smutné, ale krásné. A místy docela sranda (asi jako když Betty McDonaldová popisuje svůj pobyt v tuberkulózní léčebně).
Nejsem v tom sám. To potěší. Ale takhle krásně to nikdy popsat nedokážu. To nepotěší. Ale aby Ti proto "tahle koza chcípla", to Ti rozhodně nepřeji.
Neboť Ostravak sice nebyl v dobach sve největší slávy špatný, ale tohle se mi líbí víc...
Lehko se to chápe, těžko komentuje... ale tahle nálada asi hodně souvisí se Suverény v dnešním E15, že?
Co je správně? Držet hubu a krok a říct si že v téhle hře jeden pěšec stejně nic nezmění? Jít se přivazovat ke stromům? Kde je hranice mezi fanatickým aktivismem, občanskou společností a rezignací na neovlivnitelné?
A kdo jsou tu hrdinové? Ti kteří jsou slyšet a vidět? Ti kteří neztrácejí čas marnými protesty, a mezitím pracují aby aspoň kousek světa byl lepším místem? Ti kteří jim v tom nepřekážejí? Ti kteří se vzdali přátel, rodiny a své místní role aby dělali kašpárky v divadle kde se rozdává moc, nezávisle na počátečním dobrém úmyslu?
A potřebuje tahle doba vůbec hrdiny? Asi ano, ale báje o nich za 2000 let nikdo zpívat nebude.
Tolik otázek... je mi 23 a co teď, vždyť už jsem v půlce vašeho zápasu a skoro nic jsem nedokázal, jen škola, další škola, nějaká práce k ní... člověka to zabaví, ale co po mně zůstane?
A sny mezitím žere konformita, dřív jsem měl sen jet do Nepálu, a aspoň půlrok tam sít obilí a vyhánět dobytek, a nevědět o tom co zase světu vnutil Steve Jobs, a najednou si člověk uvědomí i opportunity cost takové dovolené, a iluze se roztrhá, a Čína mezitím Nepálem prohání olympijskou pochodeň v kordonu samopalů...
Pověsíme na svý noty iluzi/a pak/se za ní budeme dívat/...jak ji vítr roztrhá.
Ta knížka by byla báječná - to Vám totiž opravdu jde.
V úctě
vfbalik
Tento post je úplne geniálny. To sú pocity. Zažíva to takmer každý, ale málokto si to dokáže uvedomiť.
V pondělí mi bylo 73, tak Vás beru trochu s humorem. Napsal jste to krásně, ale na něco takového máte - podle mé zkušenosti - ještě spoustu času. Toho docenta uděláte co nevidět s přehledem, na profesora byste musel mít výdrž se studujícími poloidioty (i s různými kolegy téže kvalifikace) a je otázka, zda to stojí za to. Ale měl byste to zkusit, profesura má i světlé stránky!
Co kdybyste něco udělal se Softwarovými novinami? To Vám šlo skvěle a všichni (včetně Vás) na to vzpomínáme.
Za 25 let se na to budete dívat jinak.
Zdraví Richard
myslím, že něco podobného cítí každý kdo je schopný alespoň nějaké sebereflexe. mění se jen intenzita pocitu a délka periody uvědomění. málokdo to ale umí tak dobře napsat.
za tu knihu bych se také přimlouval a vím, že bych ji četl s chutí. ale když nebude budu rád i za to, že si občas od vás přečtu nějaký ten drobnější text tady nebo jinde.
žijte s chutí, stojí to za to :)
a díky. tomáš
Při čtení komentářů jasně cítím, že jsi kolem svého bloggu shromáždil skupinu docela schopných a kultivovaných publicistů. Není to fajn být zdrojem inspirace...?
Zdraví Eda
tak kdy polezeme na ten mt blanc, vole? a koho vezmeme s sebou?
Njn, někdo tenhle pocit skoro nezažije, někdo s tím bojuje od puberty, akorát v útlém věku mu ještě nikdo neuvěří, že to je zaryté hluboko a ne jen tak nedospěle na povrchu. Ale ono se to stejně vždycky ještě nějak zlomí, ostatně v nejhorším případě člověk umře - a to když se vezme kolem a kolem, tak je to vlastně fajn, aspoň neskončí sešrotovanej nějakým strojem, pouze si poctivě uhnije jako to jablko v trávě na zahradě.
Tada Petře klobouk dolů. Už chápu tvůj nezájem o věc. Bohužel jsem úplně ve stejném srabu. Naštěstí, nebo spíše bohužel nemám starost o oběživo ale příznaky jsou schodné.
Nechuť ke všemu, nadměrná konzumace, bezcílné brouzdání... Jako přes kopírák. Takže jak z toho ven. To bych chtěl vědět. Možná zkusím mozkodlaba, ale nedělám si iluze.
Mirek
Vítej do klubu!
Před cca 1,5 rokem jsem napsala tohle:
bývalo snadné vzplanout
pro Velké Myšlenky
a Činy
teď raděj stojím stranou
svět jsou jen divné
stíny
z hlediska věčnosti
je stejně všechno passé
a pomíjivé
a rozplyne se v čase
je málo, co přeruší mé kruhy
snad léta meditace
mi projasnila karmu
a nebo prostě
stárnu
---
Mám asi o 10 kg a dvě děti víc, než když jsme se potkali v swn. Sanskrt už se asi nenaučím a nejvíc ze všeho bych chtěla spát tak 10 hodin v kuse bez přerušení :-) V současné konstelaci je to méně dosažitelné, než mt blanc.
-lmat
Je mi dvaatřicet a popadlo mě totéž. To už vážně nemáme naději? :(
Kdybych byl ješita (jako že nejsem :-)) usoudil bych, že nejít na pivo může být příčínou výtečnélo sloupku.
Tady je možná takové video k tématu:
http://www.youtube.com/watch?v=1TPXc3arUYs
:-)
To je tak krásně napsaný, že jsem dostala chuť tě pro záchranu tvé duše svést.
Akorát že strejcové tvýho věku bývají skoro dycky trapně ženatí. :-))
Jsem ráda, že jsem se na tenhle blog dostala. Letos v prosinci mně bude 66. Připadalo mně, že zásadní zlom u mě nastal vloni - tedy po dosažení 65. roku. To jsem si začala uvědomovat, že stárnu. Ale beru to tak, že se to děje úplně všem. Rozdíl je pouze v tom, jak k tomu kdo přistupuje. Nejvíc mě štve, že si už tak těžko dokážu zapamatovat něco nového..... Jinak se prostě nevzdávám - naopak, nastal u mě letos nový zlom - zase k lepšímu a mám pocit, že začínám úplně nový život. - Doufám, že napíšeš tu knížku.
Tak tomu říkám velice zajímavý pupíkovatec! To by byla votrava, kdybyste se usamovážnil. Pomněte na význam mudrců pro další generace;).
Změnilo se něco od tý doby? Myslím k lepšímu. Jestli k horšímu, tak to vědět nechci. :-)
Skvělý text. Myslím, že ho částečně chápu, takže nepřidávám žádné výzvy typu "jeďte přece do té Albánie a ono se to spraví". Jde o to chtění. Určitě mě to taky postihne. Zbývá nám akorát to psaní. Ale to je dost dobrá kompenzace.
Okomentovat