Neuplyne den, abychom nebyli zpraveni, co nového se děje kolem dálničního mýta. Hned slyšíme, že se to stihne; hned, že ne. Peněz se vybere dost! Málo! Smlouva s dodavatelem je výhodná! Nevýhodná! Nezákonná! Zcela legální! Sledovat ty zprávy nemá smysl, než si je přeberete, už jsou tady nové, dočista odlišné.
Zhruba to bylo takhle: proběhl tendr. Jeho zadavatel, Ministerstvo dopravy, vyhlásil vítěze. Proběhla odvolání, byla zamítnuta. Další instancí, na níž se jeden z poražených obrátil, je Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Ten výběrové řízení přezkoumal, nenašel na něm podstatných vad a obhájil tento svůj názor před soudem. Nyní z vlastní iniciativy otvírá kauzu znovu a chystá se na svůj předchozí závěr zaútočit, protože smlouva mezi ministerstvem a dodavatelem má dodatek, o němž ÚOHS nevěděl. Po dobu těchto tahanic se pořád stavějí mýtné brány, až na pár dní, kdy to zakázalo soudní předběžné opatření. Zdá se, že stojíme tváří v tvář směsi neschopnosti, alibismu a korupce uvnitř různých státních institucí, není však jasné, kde je ta směs jak namíchána.
Každé větší výběrové řízení je v ČR zárodkem maléru. Kdo prohraje, ten se odvolá, za pokus to stojí; a specializovaní právníci téměř vždy najdou aspoň formální chybu, první očko na punčoše, kterou lze v tom místě začít párat. Možná je protest příliš snadný a málo rizikový; možná by šlo nastavit laťku jinak, aby odvolání proti lumpárně bylo plně použitelné, ale aby se zároveň úmyslný planý poplach nevyplatil, a to citelně. Jenže taková úvaha je k ničemu, protože by vznikl jen další zneužitelný právní institut.
Cynici snadno dojdou k závěru, že režie některých státních zakázek po započtení souvisejících ztrát pravděpodobně přesahuje cenu těch zakázek po započtení úplatků. Pokud se mýto nezačne v lednu vybírat, vstoupí otázka možného předražení mýtného systému do zcela nového světla. S tužkou, papírem a zdravým rozumem, který lze nahradit či doplnit jedním semestrem ekonomie, jasně vychází, že rozestavěný systém je třeba dodělat tak, jak je, pokud možno v termínu. Případné viníky čehokoli lze hledat, dopadnout a pozavírat až potom. Utopené náklady už stejně nikdo zpátky nedostane. Zejména pokud do nich započteme externality, k nimž nevyhnutelně patří rostoucí ztráta důvěry v Českou republiku jako ve fungující zemi. Taková tvrzení se zpravidla míní jako bonmot, je však na čase začít je brát doslova – a neuvažovat jen o pocitech velkých bossů a zahraničních investorů, ale o rozpoložení doslova každého občana.
(Vyšlo v Ekonomu 23. 11. Občas se někde něco zvrtne, ale kdy u nás naposled proběhlo velké výběrové řízení bez obtíží? Plané poplachy se nedají odlišit od reálných. Neřešitelné; buď zavést drakonickou diktaturu, nebo vyměnit větší část obyvatelstva.)
Mimochodem, nestojí všechny brány, jak se říká. Chybí poslední brána na trase Praha Poděbrady. Jsou tam jenom klasické šikany bez stavby.
OdpovědětVymazat