Kurt Vonnegut, Jr., † 11. 4. 2007

Haj hou.

Poznámky o Apple

Statisticky významný počet případů, kdy mi někdo pořádně vynadal za to, co si myslím, říkám a píšu, se nějak točí kolem značky Apple, případně otázky Apple vs. Microsoft. Více lidí mi už sdělilo, že jsem vůči Apple (a ve prospěch Microsoftu) zaujatý, že jsem v těchto otázkách ignorant, případně že jsem zaujatý ignorant. Co s tím?

Mohl bych se naivně bránit výčtem počítačů obou platforem, které jsem kdy používal, ale tím bych se dostal přesně tam, kam nechci. Ignorant snad jsem - určitě v tom smyslu, že po technické stránce nerozumím ani Windows, ani Macintoshi zdaleka tolik jako mnozí z těch, kdo mě kritizují. Ale jsem zcela nezaujatý ignorant. Spory o to, která platforma je lepší, mě nechávají zcela lhostejným, protože s postupujícím časem je to samozřejmě čím dál tím víc jedno. (Lepší. No jo, ale pro koho a pro co?) Kromě toho pamatuju takových vášní mnoho, třeba Algol versus Fortran, Pascal versus BASIC, Lisp versus cokoli... a koho to dnes zajímá? A kolik času se o tom chytré hlavy hádaly!

Poslední takový spor se točí kolem rozhlasového interview, kde jsem mimo jiné řekl (tématem byla Vista), že hlavní konkurencí Microsoftu je Microsoft sám; že jde o to, kolik uživatelů Win XP přejde na Vistu a kolik ne, případně jak dlouho to bude trvat. Řekl jsem také, že Linux na desktopu, Mac a cokoli jiného jsou menšinové záležitosti, používané jednak pro speciální účely, jednak technickými fandy a nadšenci, kvantitativně proti Windows však mnoho neznamenají; a že si nemyslím, že se tohle v dohledné době změní. To není nic objevného, ale co se taky na téma Vista dá říct objevného?

Pověst u fandů Apple mi to stejně nevylepší, ale pro záznam prohlašuji: Apple je nesmírně důležitá počítačová společnost, samosebou mnohem důležitější inovátor než Microsoft. Apple II v roce 1977 i první Macintosh v roce 1984 představoval průlom. Jenže technologický úspěch se nemusí rovnat úspěchu obchodnímu. Nebudu tady opakovat známé analýzy, proč je obchodní model (IBM) PC úspěšnější a proč Microsoft, Intel a Dell vydělávají na osobních počítačích dlouhodobě víc než jiní; kdybyste náhodou chtěli, mám na to téma přednášku, kde ranou historii osobních počítačů používám jako ilustraci vzniku přirozeného monopolu v IT.

Nadsázka: PC mají (víceméně lhostejné) zákazníky a uživatele, Mac má fandy a nadšence. Komunitu. Mac je (mimo jiné) životní styl, sebeidentifikace, součást osobnosti. Proto, řekl bych, se někteří jeho příznivci tak rázně pustí do každého, kdo se jim nezdá. Berou to osobně. Pro Mac je to velký kompliment, neznám nikoho, kdo by podobně prožíval vztah ke svému Wintel PC... což říkám beze vší ironie. Ale technická a uživatelská přízeň je jedna věc, ekonomická realita druhá. ("Fandím Sunu a Apple, protože nejsou tolik orientované na byznys a na zisk," řekl mi ondy jeden student. Ekonomie, bohužel. Nenašel jsem vhodnou odpověď.) A ještě jeden důležitý bod (abych to s lichocením fandům Apple zas nepřehnal): pokud si myslíte, že marketing Microsoftu vymývá lidem mozek, máte sice pravdu, ale proti Stevu Jobsovi je to vysloveně druhá liga. Legenda a kult Apple, ryze marketingový produkt, je důležitějším a tržně hodnotnějším produktem než iPod a Mac dohromady. O úspěchu firem v dnešní době velmi zásadně rozhoduje, jaké pohádky o sobě dovedou vyprávět. (Pohádkou zde nemám na mysli eufemismus pro lež, ale skutečně to, co se vypráví dětem: poutavý, zapamatovatelný příběh směšující realitu a fikci.)

Zajímavější opravdu je, kam to celé směřuje. Jednu důležitou tendenci představuje masivní firemní podpora open source (IBM, Sun, Novell...), zejména Linuxu. Druhou, kvalitativně pozoruhodnou, kvantitativně (opakuju) zatím ne, je právě Apple. Třetí tendencí je možnost, že do oblasti platforem nějak promluví Google. A čtvrtou, z mého pohledu nejzajímavější - je tam pořád nejvíc peněz a síly, i když už ne tolik co dřív - je inovační potenciál Microsoftu. Pojede už jen setrvačností, jak předpovídá Paul Graham, anebo si za všechny ty miliardy dokáže pořídit něco lepšího než nový způsob ovládání Office? Vtip je pořád v tomtéž: když máte opravdu hodně peněz, můžete paralelně vyvíjet deset věcí, počkat, která z nich půjde na odbyt, těch devět pak dát k ledu a z části výnosů desáté pokrýt ztrátu.

Pak existují další tendence či varianty dalšího vývoje, pátá, šestá... například tenký klient, který v kombinaci s levným a dostupným tlustým (bez)drátem a třeba s tím Google se může zas vrátit na scénu. A tak dále.

Začal jsem Applem, skončil zas u Microsoftu. Zas to schytám. A je mi to fuk. - Měl bych to celé napsat lépe a přehledněji; snad časem.

Dilbert psychologem

Tenhle je dobrý. Kdyby se na mě někdo takhle občas zahleděl, pomohlo by mi to. Možná proto píšu blog?

K reformě zdravotnictví

Třicet korun za položku na receptu, třicet korun za návštěvu lékaře. Motivační poplatek, aby lidé zbytečně nevysedávali v čekárnách a nenechávali si předepisovat Paralen, který si mají koupit za hotové a bez doktora. Lékaři získají čas na skutečné pacienty, pojišťovny ušetří peníze na dražší léky. Na první pohled to klape. Bez hlubšího zamyšlení jsem pro.

Po hlubším zamyšlení: Naše babička měla minulý týden jakousi zdravotní komplikaci - ne zrovna takovou, která by se měla brát úplně na lehkou váhu. Praktická lékařka ji poslala na čtyři odborná vyšetření plus do laboratoře, to máme šest návštěv po třiceti korunách. Léky na předpis: měsíčně pravidelně čtyři položky, občas něco navíc, řekněme tedy sto dvacet korun plus stávající doplatky. Několik stovek za měsíc, několik tisíc za rok, patrně méně než těch pět, které mají tvořit strop. Pro důchodce to je dost peněz, jádro věci je však ještě v něčem jiném. Babička je aktivní dáma a lítat po doktorech rozhodně není její hobby. Problémy, kvůli nimž to nyní dělá, by v mnoha jiných zemích kvalifikovaně zvládl praktický lékař, případně jeho zdravotní sestra. (U těch vyšetření nejde o žádné zázračné přístroje, jen o zkušenost a dovednost.) V Česku ji však musí shlédnout lékařů několik, pacient se stává štafetovým kolíkem, návštěvy penalizované poplatkem naskakují. Nejde o žádnou výjimku, praktici se tak chovají téměř všichni a nelze jim to příliš vyčítat - lékařské fakulty je jinému přístupu, vyšší odpovědnosti a dovednosti nenaučily. Neučí je ostatně ani píchat injekce. Kromě toho je tu ekonomický problém, ve stávajícím systému úhrad praktik - na rozdíl od specialisty v nemocnici - zpravidla nemá čas věnovat se pacientovi jinak než víceméně admnistrativně.

Aby to bylo jinak, musí se změnit finanční toky v celém zdravotnictví, nastavení priorit, výuka na lékařských fakultách a kdeco. Udělat viníkem pacienta ve stylu Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande mi připadá nefér a hlavně hloupé. A ještě hloupější je žádat po lidech další peníze předtím, než se v nádobě ucpou aspoň největší díry.

Egon Bondy † 9. dubna 2007

Všechno je v prdeli
ve všední den i v neděli
Jenom ty filmy sovětský
ty jsou vědecký

Zas kus světa zmizel. Automat Svět v Libni taky už asi brzy spadne celkovou zchátralostí. - Ale byly to časy!

Little Green Men

"Co když meziplanetární internet napadnou hackeři?" Nejzábavnější otázka na včerejší přednášce Vintona Cerfa na ČVUT.

Moře piva dětem

Jak to vypadá, staneme se jedinou zemí civilizovaného světa, kde bude možné koupit si pivo z automatu. Jedinou, ne první; například v Japonsku takové přístroje již před lety zakázali. Příslušnému zákonu učiní pivomat zadost čtecím zařízením, do nějž žíznivý zákazník vloží občanský průkaz se strojově čitelnou zónou. To porovná datum narození s běžným datem. Komu je přes osmnáct, tomu plechovka vypadne, komu ne, tomu ne. Jak se to vyřeší s těmi, kdo si budou chtít ťuknout plechovkou právě na své osmnáctiny, to není známo. Přinejhorším si od někoho staršího půjčí občanku – stejně jako každý jiný nezletilý. Důmyslná čtečka není tedy nic jiného než alibismus poháněný mikroprocesorem. Ne že by na tom tak záleželo, automatů s pivem sotva bude tolik, aby to populací nějak zamávalo. Spíš jde o ryze marketingový tah velké pivovarské firmy, jejíž logo se tak bude leckde skvět do dálky a ještě si na sebe trochu vydělávat. V zemi, kde se za rok vypije 157 litrů piva na hlavu, kojence nevyjímaje, je takový pivomat doslova kapkou v moři. Možná ta předražená třetinka uškodí teenagerům méně než další drobný důkaz, že zákony jsou pro legraci králíkům.

(Vyšlo v Ekonomu 29.3. Pravidel nechť je co nejméně, dodržovat se však mají přesně a přísně. U nás platí pravý opak. Protože to většině vyhovuje.)

Von der Maas bis an die Memel

Tohle je půvabné:

Helena Vondráčková Němcům přepsala hymnu (...) První dva verše (v překladu "Jednota, právo a svoboda německé vlasti") byly až na zkomolenou výslovnost ještě jakžtakž v pořádku. Místo druhých dvou veršů ("O to se všichni snažme bratrským srdcem a rukou") však přišel rovnou pátý (znovu "Jednota, právo a svoboda..."). Fotbalové obránce Philippa Lahma a Christopha Metzeldera Vondráčková popletla natolik, že vytřeštili oči a zmlkli. "Chytit" se dokázal – ale až při závěrečném refrénu – jen brankář Jens Lehmann.

Hlavně že si nespletla celé sloky. To by teprv bylo na pováženou.

Příliš nízké vysoké daně

Tohle je složitější:

Z šetření vyplynulo, že 20 procent občanů považuje daně lidí s vysokými příjmy v Česku za vysoké, 24 procent za přiměřené a 43 procent za nízké, v tom 12 procent dokonce za příliš nízké.

Bylo by třeba rozlišit pojmy "mít nízkou/vysokou daňovou povinnost" a "platit nízké/vysoké daně", což zajisté není totéž, nýbrž naopak. Ujasníme-li si toto, pak lze, myslím, oprávněně tvrdit, že většina bohatých platí (příliš) nízké daně. Dovednost dosáhnout tohoto stavu patří jak k předpokladům, tak k důsledkům bohatství.