Šana tova umetuka!

Řeknu jim, Roubíček, to nám ten novej rok pěkně začíná. Dvanáct set miliard v hajzlu za jeden den. And counting.

Střepy Bohemia

Sklárna v našem městečku zavírá. Všichni Rusové už zřejmě mají českého olovnatého křištálu plné almary a nikdo jiný to asi nekupuje. 1250 lidí dostane padáka. Podotýkám, že Světlá nad Sázavou má sedm tisíc obyvatel. Všichni zaměstnanci továrny samozřejmě nejsou přímo ze Světlé, mnozí dojiždějí, ale i tak to je v místních měřítcích sociální katastrofa. Plus multiplikační efekt; městečko ze své fabriky žilo, byli na ni navázáni subdodavatelé, obchodníci, dodávky tepla a teplé vody. Teď pece chladnou, za pětatřicet let poprvé. Globalizaci musíte zažít doma, aby se vám v hlavě doopravdy rozsvítilo.

Řád, chaos a prezident McCain

Senátor McCain a guvernérka Palinová vyhrají volby. Říká to zdravý selský rozum, sázkové kursy a poslední dobou už i průzkumy veřejného mínění. Čerta starého záleží na tom, že McCain neumí poslat e-mail a co si Palinová myslí o evoluci - tedy na tématech, jež panikařící demokrati nyní vytahují. Snaží se tím naznačit, že jejich soupeř jaksi nepatří do dnešní doby. Ve skutečnosti do ní McCain patří daleko víc než Obama. Svět jede na ropu, nikoli na software; je poháněn zájmy a ne vizemi; a naprostá většina lidí touží po jistotách a bezpečí, ne po výzvách a změnách. Svět je celičký podle McCaina, ne podle Obamy - Amerika obzvlášť. Stokrát se nám to nemusí líbit, ale nic s tím nenaděláme. Když vám pořádně teče do bot, když jde o život, nebudete se starat, jaký názor na Darwina a Boha má váš možný zachránce, zda je pro-life nebo pro-choice, hlavně že vás vytáhne z bryndy. Američanům do bot teče. Dolar klesá, benzín zdražuje, lidé nezvládají splácet hypotéky, strach z teroristů neustává, pracovní místa se stěhují do ciziny. A začínají krachovat banky.

Všechna typická témata americké politické diskuse - zbraně, potraty, křesťanství, kreacionismus, přistěhovalci, Irák - jsou nakonec jen zástupnými symboly toho hlavního: více řádu, nebo více svobodné volby? Aby se hromadným přáním stalo to druhé, museli bychom žít v daleko šťastnějších časech, než jaké jsou dnes. Těžko říci, zda se jich vůbec někdy ještě dočkáme. Stejná touha a stejný strach vynesly do čela Ruska Putina a Medveděva - poptávka po vůdcích celkem vzato asi dál poroste. McCainova Amerika bude ještě tvrdší, ještě více sobecká než dnes. Ale nepleťme se, ta Obamova by byla - musela by být - stejná, jen navíc ještě zmatená a nepředvídatelná. Nevrlý starý policajt je možná lepší než mladý idealista, když mají oba v ruce stejný kvér. Pro nás, kdo v budoucích přestřelkách budeme náhodnými kolemjdoucími. to však velká útěcha stejně není.

(Vyšlo v deníku E15 17. září - od té doby se ty odhady zas houpou sem a tam. A je hůř - banky "nezačínají" krachovat, už ten proces běží naplno. Nejsem pro McCaina ani pro Obamu, však taky nejsem Američan. Kdybych byl, fandil bych paní Clintonové - a po jejím vyřazení? Nevím. McCain je Bush + IQ, což může a nemusí stačit. Palinová je zjev z jiné planety, v dobrém i zlém. Obama mě znervózňuje, příliš mi připomíná Gorbačova. Umí skvěle kritizovat to, co možná bude muset řídit. Zhroucení amerického impéria by z dlouhodobého hlediska bylo asi stejně prospěšné jako pád toho sovětského, ale tentokrát bych opravdu už dal přednost organizované demontáži.)

Buď připraven

O politice dnes ne, raději o něčem příjemnějším. Třeba o žloutence. - Šíří se Českem rychleji než vakcína, což vzhledem k předlouhé inkubační době možná překvapí. Vysloveně nebezpečné to ještě není a doufejme, že ani nebude. Je to však instruktivní.

Aby nevznikl omyl: toto není kritika ministerstva zdravotnictví, hygieniků, epidemiologů čí kdo by se vlastně měl o hepatitidu starat. Jistě neudělali všechno, co mohli, ale v tom je právě vtip: proti žádné krizí nikdy neuděláte vše, co byste mohli, a to především z ekonomických důvodů. Zdroje jsou vždy omezené. Čím lépe se na jakoukoli nepříjemnost připravíte, tím víc času a peněz to stojí. Když zvážíte pravděpodobnost toho či onoho nebezpečí a jeho škodlivost, když do rovnice přidáte náklady na prevenci, získáte hrubý odhad, na co se připravit a na co ne.

Velké krize jsou z principu málo pravděpodobné a tudíž se na ně nikdy nikdo příliš nepřipravuje - leda na papíře. Důsledek je zjevný: každá velká krize rovná se velký průšvih. Najednou vznikne zmatek, nic nefunguje, nikdo neví, co dělat. Je to spíš vlastnost organizací a celé společnosti než jejich chyba. A funguje to všude na světě, na český šlendrián to tentokrát svalovat nemusíme.

Možná žijeme v době, kdy krizí všeho druhu přibývá. Přinejmenším si to hodně lidí myslí. Je-li tomu skutečně tak, budeme muset investovat víc do prevence - například zásobit se vakcínami, které pak nebudou potřeba. Dokonce i hepatitida, rozšíří-li se hodně, může ztížit chod státu a jeho ekonomiky. Ničivější nemoci by měly přiměřeně vážnější důsledky.

Kdo má vyhodnotit velikost rizik a očekávaný rozsah škod? Předchozí podobná krize. V tom také spočívá její užitek. Vytváří protilátky. Jasně to bylo vidět u záplav na Moravě a v Praze (bylo, už skoro není - nemovitosti v záplavových územích už zas jdou na dračku). Kdyby nás letošní žloutenka maličko připravila na neznámá epidemiologická rizika blízké budoucnosti, snad bychom se na ni mohli dívat smířlivěji.

(Vyšlo v deníku E15 24. září. Měl a chtěl jsem to pojmenovat It's not a bug, it's a feature, ale česky to nevyzní.)

Třídní společnost

Na angličtině jsme si včera povídali o rozvrstvení společnosti. Kolik přátel z odlišné společenské třídy máte? ptala se nás paní učitelka. Prakticky žádné, odpověděly spolužačky (spolužáci žádní nejsou). Namítl jsem, že v Česku ta otázka skoro nemá smysl: naše sociální struktura je pořád ještě hodně plochá, společenské třídy v západním smyslu slova teprve vznikají. Chtěl jsem to doložit i nějakými čísly, o nichž matně tuším, že existují, ale bez gůglu jak bez rukou. - Po hodině jsem odjel tramvají zaskočit za známými. Zaskočit, ne navštívit; vyřídit mezi dveřmi něco pracovního. Když jsem hledal vilu podle adresy, uvědomil jsem si, že jsem u nich vlastně nikdy nebyl. Velký dům, elegantní, klidný, tichý. Napadlo mě: tady máš vysvětlení, proč tě tihle lidé nikdy nebudou brát příliš vážně. Ne kvůli samotnému majetku, ale kvůli vzdálenosti mezi námi. Oni žijí ve středu světa, na jehož okraji se pohybuji já. Naše stanoviska mohou být shodná, naše stanoviště jsou odlišná.

Nezávidím ani plebejsky neohrnuju nos. Jen jsem si uvědomil, že je třeba počítat s jistou stálou a nevyhnutelnou mírou nedorozumění. Paralaxa. Vědomí nesouměřitelnosti. Jak vypadá struktura společnosti pohledem shora? Nejspíš se tam dole rozpozná zrovna tak málo, jako my rozlišíme nahoře.

Přišel jsem domů, otevřel na náhodné stránce nového Vaculíka a četl: "Především mějme odvahu říct si, že vše, co kapitalisté mají, krom věcí osobních, malých i velkých, patří všem a oni jsou toho formou vlastnění jen správci." Takže mám o starost víc. Nejprve se rozhodnout, zda to je či není pravda v mém modelu světa. A potom, jak to vysvětlit vám, přátelé moji, kdo determinováni svou společenskou třídou jste už teď vyskočili ze židle.

Resuscitace blogu

Je po prázdninách. Je dokonce po létě. Tedy zpět k zaběhaným návykům. Malá rozcvička: myslíte, že má pravdu Clay Shirky, když říká, že žádné přehlcení informacemi neexistuje, existují jen špatné filtry?

Vesmír vybuchne v srpnu

Lidé mají odedávna zálibu v apokalyptických příbězích. První z nich, nepřekonaný a nejspíš nepřekonatelný co do beznaděje a evokovaných hrůz, je součástí kanonického znění Nového zákona, což je na katastrofickou vizi slušná kariéra. Kam se hrabe Hollywood! Nejnovější módní apokalypsa je zas naprosto nejambicióznější a v tomto ohledu také těžko překonatelná. Mohla by se jmenovat Pohádka o Velkém Cyklotronu, který vyhodil do vzduchu vesmír.

V ženevském CERN, jednom z hlavních světových center experimentální fyziky, se chystá spuštění dosud nejvýkonnějšího urychlovače elementárních částic. Jmenuje se LHC - Large Hadron Collider. Nadneseně řečeno, LHC by mohl pomoci objasnit strukturu světa. V přiměřenějších pojmech to znamená, že při srážkách částic, jimž urychlovač dodá energii, by se mohly objevit nové elementární částice, jejichž existenci předpokládá teorie, ale nikdo nikdy je zatím nezaznamenal. Aby se - možná - ukázaly, potřebujete mít po ruce buď hvězdu (a ne jakoukoli), nebo něco jako LHC.

Háček je v té pohádce. Není docela nová, objevila se kolem urychlovačů částic už dříve, jenže LHC je největší a proto vrhá nejdelší mystický stín. Podle pohádky může LHC nedopatřením vytvořit něco jako trhlinku ve struktuře světa: částici či věc, která ve vesmíru neexistuje, je s ním neslučitelná a buď jej zničí, nebo nějak hodně změní, což je z hlediska hmoty vcelku totéž. Zkrátka a dobře, v Ženevě zmáčknou knoflík a bum, bude nejen po Zemi a po lidstvu, ale po vesmíru. Stane se to, pokud vás to zajímá, letos někdy v srpnu, dovolenou si tedy ještě někteří z nás stihnou užít.

Zastánci pohádky vedou dokonce soudní spor ve snaze LHC zastavit a možná jim ani nejde jen o případné peníze. CERN musel publikovat, aniž by to nějak moc pomohlo, obsáhlé rozbory, že obavy jsou zbytečné. Ostatně nejsou. Tvorové s takovou vnitřní hrůzou a nejistotou, tak vyděšení, že se bojí vědeckého přístroje a přitom tak mocní, že jej dovedli postavit, mohou snadno a hrozně ublížit sami sobě.

(Vyšlo v deníku E15 9. července. Je zajímavé na LHC aplikovat Pascalovu pravděpodobnostní úvahu o existenci Boha, z níž vyplývá, že věřit je rozumné. Možná Bůh je a možná není. Když věříš a Bůh není, utrpíš malou ztrátu - nějaké ty radovánky, nějaký ten čas v kostele, synagóze či mešitě. Když věříš a Bůh je, bereš absolutní odměnu - život věčný. Když nevěříš a Bůh není, bereš malou odměnu. Když nevěříš a Bůh je - no, to je průser! Peklo a absolutní ztráta. Racionálně vzato se tedy věřit vyplatí, i kdyby - a tady je to důležité místo - pravděpodobnost existence Boha byla jakkoli konečně malá. Je pravděpodobnost konce vesmíru prostřednictvím LHC konečně malá, tedy různá od nuly? Myslím, že ano. Skeptici jsou tudíž dvojího druhu. Jedni pokládají riziko - existence Boha či konce světa - za nulové. Druzí připouštějí nepatrnou pravděpodobnost, ale rozumně si řeknou, že deset na minus padesátou či kolik se risknout dá. Přesto: jsou to dva odlišné přístupy.)

Prázdniny jsou tady

Základní škola, nad níž se dnes zamysleme v bezpečí započatých prázdnin, je instituce zvrácená. Pozor, to není kritika! Ona nemůže a nesmí být jiná. Vykonává nezbytnou činnost, pro duši člověka však v mnoha ohledech nepřirozenou: socializuje mláďata, včleňuje je do společnosti. To je její pravý a důležitější obsah. Vyjmenovaná slova, násobilka a vyvraždění Slavníkovců jsou jen užitečným vedlejším efektem. V moderní západní společnosti, zbavené světských i náboženských iniciačních obřadů, převzala jejich roli škola. Postupně a nekompromisně zbavuje děti dětství.

Roli zasvěcovatelů do dospělosti hrají učitelky (a nečetní učitelé). K jejich specifičnosti značně přispívá, že jde o mizerně placené a přitom obtížné povolání. Takovou práci budete dělat nejspíš tehdy, když k ní máte hluboký vztah, když vám skýtá radost, jíž si nahradíte jiná ocenění. Lidé tohoto typu, což se netýká jen učitelů, mají sklon brát svou práci velmi vážně, což je výborné, a bez odstupu, což výborné není. Práce je součástí jich samých, jejich osobností, proto nedobře snášejí kritiku, brání se změnám - oboje nemohou vnímat jinak než jako osobní útok.

A to pořád nemluvíme o samotných dětech. Pravda, už mají za sebou nejvnímavější období a jsou do značné míry zformovány, přesto pořád představují třaskavou směs poddajnosti, důvěry, vzpurnosti a sobectví. Jsou po hlavě vrženy do mnohosti sociálních rolí. Už nejsou jen půlkou vztahu dítě - rodiče. Stávají se dílkem kolektivu, členem neformální hierarchie, podřízeným, kamarádem; tím vším najednou. Vnější okolnosti a kulisy jsou jiné, ale pořád je škola tou dávnou africkou savanou, kde děvčátko poprvé pozvedne nádobu s vodou na cestu ke studni a chlapec se vydá na svůj první lov s oštěpem ještě příliš těžkým.

To je pěkná dřina pro tělo i duši, tenkrát tam stejně jako teď tady. Popřejme tedy hezký prázdninový odpočinek dětem, učitelům i rodičům. Potřebují ho jako sůl.

(Vyšlo v deníku E15 2. července. A už je z prázdnin týden v tahu.)

Kapky a balvani

V očích náročnějšího voliče, například čtenáře tohoto listu, se všechny parlamentní strany již stihly historicky znemožnit - ta, jejíž filozofové tohle pěkné sousloví vymysleli, již před rokem 1989, ostatní potom. Zavinily si to politickými handly, trapnou permanentní rvačkou o koryta, korupcí, papalášstvím i prostou hloupostí, tou asi nejvíc. Jasnější okamžiky, které bychom jim upřít neměli, to nevyváží. Odpověď na otázku, koho volit - a letos na podzim jedny volby máme - je stále obtížnější.

Můj přítel, významný pražský lékař, navrhuje (skoro) vážně občanský protest formou vhazování prázdných lístků do uren. Jako happening by to mohlo být velmi pěkné, ale i kdyby takový přístup nabyl velkých rozměrů - což se sotva stane - co bychom tím získali? Žádné “nové” politiky raději nechtějme, nemá to smysl. Za prvé nejsou: slušný, schopný a příčetný člověk do toho nepůjde, půjdou do toho jen ti, jimž alespoň jedna z těchto vlastností chybí. Za druhé, najde-li se výjimka, není to stejně k ničemu dobré. Stroj české politiky si ji buď předělá k obrazu svému, nebo poničenou vykopne ven. Za třetí, tyto výjimky jsou nezvolitelné, protože je veřejnost buď nezná, nebo se jí nebudou líbit. V obecních volbách to občas může být jinak, i když si nedělejme iluze ani tam. Je-li však vůbec nějaká naděje na zlepšení, pak ji hledejme v menších městech a obcích, kde dobrá samospráva může místní poměry projasnit - v obou smyslech slova.

Volební neúčast nejspíš poroste. To nemusí a může být cesta do pekel ovládaných schopnými demagogy a lumpy; cesta snesitelně pomalá, ale tím hůř. Řešení? Jediné a skoro nemožné. Musíme si trochu zkultivovat ty politiky, které máme, především obě hlavní strany. Začít bychom opravdu mohli těmi bílými lístky; třeba by se někdo chytil za nos. A posílejme jim stížnosti a náměty, bušme do nich, nedejme jim pokoj. Tvařme se s předstíranou naivitou, že opravdu věříme, že nám mají sloužit, a požadujme ty služby. Kapka kámen proráží. Bohužel jen někdy, a vždy děsivě pomalu.

(Vyšlo v deníku E15 25. června.)