Některé lidové místní názvy jsou nenahraditelné. Uvědomil jsem si to, když jsem dnes zahlédl: "Těšnovský tunel - omezení provozu". Co to je Těšnovský tunel, u všech všudy? -No přece Husákovo ticho, došlo mi po chvíli. (Pro nepamětníky: název odvozen od někdejší budovy ÚV KSČ, což je ta, v níž dnes sídlí ředitelství Českých drah. Legenda praví, že podjezd byl zbudován, aby hluk aut nerušil pracovníky stranického aparátu při přemýšlení.)
Podobně: Údolí dutých hlav (to se běžně používá i v rozhlasových zprávách o provozu - název podle esenbácké střední školy, jež se tam ve verzi 2.0 nachází dodnes). A samosebou Kulaťák, i když si všímám, že poslední dobou se tak začíná říkat kdekterému kruhovému objezdu. Počítám, že ani před rokem 89 by si dobrá půlka Pražáků nevzpomněla, jak se náměstí jmenuje doopravdy a půlka z té druhé půlky by nesprávně odpověděla, že Leninovo, podle sochy.
26. dubna 2008
23. dubna 2008
Neni peniz neni gadžet
Google chce, aby bylo více gadgetů. Tak zřídil pískoviště. A české gadgety pro iGoogle měly soutěž. Abych pravdu řekl, nic moc. Většinou je to poněkud nedoladěné a nezajímavé. Těžko taky čekat, že zrovna tahle práce přitáhne prvotřídní vývojáře. Je to spíš hra. Štefan Vadocz by řekl: nedáš budget, nemáš gadget.
Oni a my
S celebritami se vídám často. Ne už denně, to bylo dřív, když děti chodily do školky a při odevzdávání i vyzvedávaní jsem potkával Jana Krause, Ivanu Chýlkovou, nebo vzácně i oba najednou. Naše děti se s jejich Jáchymem (aka “Jácha”, dlouho jsem myslel, že to je příjmení a nespojoval jsem si tu osobu s malým Krausem) dokonce trochu kamarádily, což mohla být dobrá cesta k pozvednutí našeho společenského statutu, kdyby o to člověk stál - ale nic z toho nebylo. Zdravili jsme se, s Krausem jsem několikrát prohodil pár vět o ničem. Chýlkovou jsem občas omylem nepoznal a proto nepozdravil jako první. Tak špatnou paměť na obličeje mám. Nejspíš by mi to nevěřila. Nevěří mi to nikdo.
Teď nám osud přivál do blízkosti jinou hvězdu: Si hraje florbal v týmu, jehož členem je i Franta, syn herce Ivana Trojana. Trojan poctivě chodí na všechny zápasy a pozorně hru sleduje, dokonce jí na rozdíl od většiny ostatních rozumí. Chtě nechtě je obletovanou hvězdou našeho malého rodičovského kroužku, což nese elegantně, snaží se to trochu shazovat, ale ne zas úplně, aby nebral ostatním tu radost. (Tak to vnímám já. Co se jemu honí hlavou, těžko říci.)
Ale proč to vlastně píšu: pokaždé mě napadne, jak zajímavé by mohlo být popovídat si s Ivanem Trojanem. Ne nutně o divadle, vlastně raději vůbec ne o divadle - tam bych brzy ztroskotal na mělčině, například právě v Dejvickém jsem ještě nikdy nebyl (ale půjdu se teď podívat aspoň na ty Karamazovy do kina). Ne nutně o něčem intelektuálním. O čemkoli, třeba o Bohemians a jejich šanci udržet se v lize. (Trojan jim za tím účelem půjčuje Českého lva a zatím to funguje.) Nebo o přechodném nedostatku rychloobrátkového zboží v Tescu. Nebo se ho zeptat, co se mu doopravdy, ne jen dle mých představ, honí hlavou, když je chtě nechtě celebritou i na tom dětském florbalu a svléknout to ze sebe nemůže. Nebo zdrbnout jeho švagra Lukáše, protože to je osoba, o níž se dobře mluví.
Jenže to nejde, protože se stydím. Nerad se lepím na slavné lidi a navazuju rozhovor. Vždycky mám pocit, že je připravuju o čas, že jsem nudný, že se zakoktám. Že dolejzám. Legrační je, že vlastně mám v tomhle oboru docela velké zkušenosti. Dokud jsem byl novinář, absolvoval jsem takových rozhovorů hodně, pocity nepocity, a ještě mi za to platili. Dělal jsem interview s Billem Gatesem (dvakrát), s Jormou Ollilou (nebo jak se to správně skloňuje), s Romanem Staňkem (třikrát), s generálním ředitelem IBM Samem Palmisanem, s Carly Fiorinou, dokud řídila HP, s Carol Bartz, když byla CEO Autodesku, se Stevem Ballmerem, s Jamesem Goslingem (hlavní autor Javy), s Michaelem Dellem, s Esther Dyson - a bylo toho mnohem víc. Profesoři a rektoři, ministři a poslanci a evropští komisaři, vývojáři a geniální děti, investoři, podnikatelé, vizionáři i gauneři. Taky Zdeněk Svěrák a Miroslav Holub. Plus generální ředitelé a jiní bossové snad všech českých IT firem od obratu sto mega výše. Dokonce i František Fuka. A jeden slavný jazzman navrch. Málokdy jsem se u toho cítil dobře, ale zachraňovala mě jednoznačně definovaná role, diktafon, zápisník, novinářská visačka. Do té role jsem se schoval a vylezl ven, až když bylo po všem.
Tahle dovednost mi však s Ivanem Trojanem - a s dalšími podobnými - nikterak nepomůže. Budu dál klopit oči, stát stranou a připadat si jako neandrtálec. Anebo naopak - jako ten, kdo do toho vidí: co by mi koneckonců nezávazné plkání s Trojanem dalo? Možnost někde se tím chlubit? A co by dalo jemu? Pět nudných minut, které musí zvládnout co nejzdvořileji, aby se neřeklo, že má nos nahoru?
Moudřejší, zdvořilejší a oboustranně pohodlnější je s celebritami mlčet.
Teď nám osud přivál do blízkosti jinou hvězdu: Si hraje florbal v týmu, jehož členem je i Franta, syn herce Ivana Trojana. Trojan poctivě chodí na všechny zápasy a pozorně hru sleduje, dokonce jí na rozdíl od většiny ostatních rozumí. Chtě nechtě je obletovanou hvězdou našeho malého rodičovského kroužku, což nese elegantně, snaží se to trochu shazovat, ale ne zas úplně, aby nebral ostatním tu radost. (Tak to vnímám já. Co se jemu honí hlavou, těžko říci.)
Ale proč to vlastně píšu: pokaždé mě napadne, jak zajímavé by mohlo být popovídat si s Ivanem Trojanem. Ne nutně o divadle, vlastně raději vůbec ne o divadle - tam bych brzy ztroskotal na mělčině, například právě v Dejvickém jsem ještě nikdy nebyl (ale půjdu se teď podívat aspoň na ty Karamazovy do kina). Ne nutně o něčem intelektuálním. O čemkoli, třeba o Bohemians a jejich šanci udržet se v lize. (Trojan jim za tím účelem půjčuje Českého lva a zatím to funguje.) Nebo o přechodném nedostatku rychloobrátkového zboží v Tescu. Nebo se ho zeptat, co se mu doopravdy, ne jen dle mých představ, honí hlavou, když je chtě nechtě celebritou i na tom dětském florbalu a svléknout to ze sebe nemůže. Nebo zdrbnout jeho švagra Lukáše, protože to je osoba, o níž se dobře mluví.
Jenže to nejde, protože se stydím. Nerad se lepím na slavné lidi a navazuju rozhovor. Vždycky mám pocit, že je připravuju o čas, že jsem nudný, že se zakoktám. Že dolejzám. Legrační je, že vlastně mám v tomhle oboru docela velké zkušenosti. Dokud jsem byl novinář, absolvoval jsem takových rozhovorů hodně, pocity nepocity, a ještě mi za to platili. Dělal jsem interview s Billem Gatesem (dvakrát), s Jormou Ollilou (nebo jak se to správně skloňuje), s Romanem Staňkem (třikrát), s generálním ředitelem IBM Samem Palmisanem, s Carly Fiorinou, dokud řídila HP, s Carol Bartz, když byla CEO Autodesku, se Stevem Ballmerem, s Jamesem Goslingem (hlavní autor Javy), s Michaelem Dellem, s Esther Dyson - a bylo toho mnohem víc. Profesoři a rektoři, ministři a poslanci a evropští komisaři, vývojáři a geniální děti, investoři, podnikatelé, vizionáři i gauneři. Taky Zdeněk Svěrák a Miroslav Holub. Plus generální ředitelé a jiní bossové snad všech českých IT firem od obratu sto mega výše. Dokonce i František Fuka. A jeden slavný jazzman navrch. Málokdy jsem se u toho cítil dobře, ale zachraňovala mě jednoznačně definovaná role, diktafon, zápisník, novinářská visačka. Do té role jsem se schoval a vylezl ven, až když bylo po všem.
Tahle dovednost mi však s Ivanem Trojanem - a s dalšími podobnými - nikterak nepomůže. Budu dál klopit oči, stát stranou a připadat si jako neandrtálec. Anebo naopak - jako ten, kdo do toho vidí: co by mi koneckonců nezávazné plkání s Trojanem dalo? Možnost někde se tím chlubit? A co by dalo jemu? Pět nudných minut, které musí zvládnout co nejzdvořileji, aby se neřeklo, že má nos nahoru?
Moudřejší, zdvořilejší a oboustranně pohodlnější je s celebritami mlčet.
17. dubna 2008
Woodstock hadra!
Dva dny si lámu hlavu, čím si zvednout náladu. Teď jsem náhodou na stránkách Rádia Beat zakopl o tohle. Je to jak horký kafe po studené noci pod širákem. Díky! To si schovám.
Dvě kultury: vzdělanci a vědci
(Psáno hodně rychle pod vlivem emocí vyvolaných úvodními pasážemi knihy Johna Brockmana Třetí kultura.)
Představte si katedrálu. Je to nadužívaná metafora, já vím, ale dnes mi ji odpusťte. Představte si stavbu katedrály. Máme tu dělníky, řemeslníky, mistry. Někde jsou architekti se svými plány a výpočty. Jsou to všechno lidé mimořádných schopností, disponují značnými znalostmi a dovednostmi, jsou odvážní a tvořiví. Jinak by nemohli stavět katedrálu. Znají všemožné triky svých řemesel a vymýšlejí nové, aby příští stavby byly vyšší, odvážnější, aby se zbudovaly rychleji. Denně objevují nové věci o kameni, dřevu, kovu, o proudění vzduchu kolem nosníků, o hvězdách, k nimž lze v noci dohlédnout z věží.
Ale nevědí nic o metafyzickém rozměru stavby, na níž pracují. Nevědí nic o transcendenci, o hledání nenalezitelného a nevyslovitelného. Nevědí, protože nechtějí vědět; nestojí o nic za hranicemi svého hmatatelného a měřitelného světa. Paradox: proč tedy stavějí katedrálu? Jen zdánlivý: stavba, pyšná a nádherná, je jim sama účelem.
Metafyzika, "ono-za-fyzikou" je prací a údělem kněží. Ti přijdou do hotové katedrály, vysvětí ji a sám ten nehmotný akt se stane předmětem pochyb dělníků: vždyť ve chvíli, kdy se stavba změní ve stánek Boží, nedojde k ničemu viditelnému a měřitelnému. Ani ten elektron neprojde dvojštěrbinou, ani laboratorní myš nepohne čumáčkem, ručička voltmetru zůstane stát a Higgsův boson se nezjeví. A měkké jsou ruce kněží, svaly nezpevněly prací na čerstvém povětří, velká jsou břicha jejich a řeč pyšná a nesrozumitelná.
Dělníci i se svými architekty odcházejí do krčem slavit konec díla a žertovat na účet černoprdelníků. "Nic, pranic nevědí o katedrále, vždyť by ani vrátkem neotočili, ani kámen nepřitesali!" Řeč se mluví, pivo pije a zítra se odjíždí stavět jinam, do Remeše či Clermontu, jak rozhodne vrchnost a grantová komise. Rouhání i smíchu přibývá, ten Akvinskej, ten je teda poznamenanej náboženstvim, nebyl von nakonec ňákej flanďák?, a víte, jak voni to dělaj' s jeptiškama? - a blesk nesjede z nebe, Bůh neposlouchá, Bůh spí nebo na všechno kašle, a je vůbec Bůh? A není-li...
...a není-li? K čemu pak stavět, proč dělat to a nedělat ono, kde je smysl a vyšší řád naší svobody, proč vzít do ruky kladívko a proč neotočí dláto Jakub proti Janovi, kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme a co nás tam čeká, jaká je mapa našeho bytí a kde se na ní nacházíme...
...ale to byla jen chvilka slabosti v opilé noci, ráno bolí hlava ze špatného piva, nakládají se káry a zapřahá se, ráno je zima, mlha a slunko, ráno je zas všechno v pořádku, skoro v pořádku. Svět je skoro logický, skoro pochopitelný a cesta do Remeše volná. Svět je skoro pochopitelný, překáží jen nějaké cosi oné na pátém desetinném místě a na to sere pes, brácho. Vodjakživa.
Starý muž v sutaně, s rukama pravda bílýma a břichem nemalým, dál klidně hledí do přítmí chrámové lodi, nestará se o hluk odjíždějících vozů. Ví o pochybnostech dělníků, ví o posměchu, není mu lhostejný, ale dávno se vzdal naděje, že jiným vysvětlí to, co nechápe sám, co hledá a nejspíš nenajde, co je za slovy, za čísly, za fyzikou. Co nejspíš nemáme pochopit, neboť takový je řád světa.
Tím není zpochybněna krása a účel katedrály, jakož ani skvělé dílo jejích tvůrců. (Však kapitula zaplatila.) Jen rozumět si holt už asi ti jedni pánové s těma druhýma tak ňák nebudou, žejo.
Vesmíru, hvězdám, písku, kvasinkám a bosonům, jakož i Bohu je to dočista jedno.
(Brockmanova Třetí kultura, v podstatě soubor sestříhaných a komentovaných rozhovorů s předními západními přírodovědci, vyšla v roce 1995. Česky poprvé letos. Čte se mi to špatně, protože arogance některých výpovědí mi připadá nesnesitelná, i když znám dost lidí, kteří to budou vidět právě opačně a zatleskají Smolinovi, jak toho Derridu a Monoda prokoukl, o poststrukturalismu a feministické kritice ani nemluvě. Stejně jako tleskali povedenému vtípku Alana Sokala. - Na Třetí kultuře je tím nejlepším doslov Antona Markoše k českému vydání. Jinak lze brát knihu hlavně jako důkaz, že nic takového, co naznačuje její titul, (zatím?) neexistuje. Kultury jsou dvě a nemají chuť chápat se navzájem. O kultuře vzdělanců to víme už dávno, celkem známé a pochopitelné jsou i její důvody, ty lepší i ty horší. O neochotě komunikovat na straně přírodovědy velmi dobře vypovídá například právě tato kniha. A - nic osobního, ano? A všechna čest výjimkám na obou stranách; existují.)
Většina lidí, kteří sedí v redakčních radách různých médií, má převážně humanitní vzdělání, což je z hlediska kvalifikace a zájmu inteligentního čtenáře čím dál tím větší přežitek. -Martin Rees
[Humanitně vzdělaní lidé] mají jisté romantické představy o tom, že je třeba vyjadřovat se složitě, a to je špatně. -Lee Smolin
To, co se odehrávalo v chemických či biologických laboratořích, nebylo přece hodno intelektuálů, kteří obcovali s Platónem, Aristotelem a Juliem Caesarem. Tito lidé, kteří si na své dominantní postavení v naší kultuře zvykli, mají teď nahnáno. -Nicholas Humphrey
Podařilo se mi najít, co o tomto tématu [lidském vědomí] poznamenali Tomáš Akvinský a Montaigne a Aristoteles (...) Tihle lidé měli vágní a zanedbatelné představy o tom, co vědomí vůbec je, navíc silně poznamenané náboženstvím. (...) Přesto je nám stále vtloukáno do hlavy, že pokud jsme zmíněné autory nečetli, nejsme vzdělaní. Já je sice čtu, ale moc se z nich nedozvídám. -Roger Schank
Představte si katedrálu. Je to nadužívaná metafora, já vím, ale dnes mi ji odpusťte. Představte si stavbu katedrály. Máme tu dělníky, řemeslníky, mistry. Někde jsou architekti se svými plány a výpočty. Jsou to všechno lidé mimořádných schopností, disponují značnými znalostmi a dovednostmi, jsou odvážní a tvořiví. Jinak by nemohli stavět katedrálu. Znají všemožné triky svých řemesel a vymýšlejí nové, aby příští stavby byly vyšší, odvážnější, aby se zbudovaly rychleji. Denně objevují nové věci o kameni, dřevu, kovu, o proudění vzduchu kolem nosníků, o hvězdách, k nimž lze v noci dohlédnout z věží.
Ale nevědí nic o metafyzickém rozměru stavby, na níž pracují. Nevědí nic o transcendenci, o hledání nenalezitelného a nevyslovitelného. Nevědí, protože nechtějí vědět; nestojí o nic za hranicemi svého hmatatelného a měřitelného světa. Paradox: proč tedy stavějí katedrálu? Jen zdánlivý: stavba, pyšná a nádherná, je jim sama účelem.
Metafyzika, "ono-za-fyzikou" je prací a údělem kněží. Ti přijdou do hotové katedrály, vysvětí ji a sám ten nehmotný akt se stane předmětem pochyb dělníků: vždyť ve chvíli, kdy se stavba změní ve stánek Boží, nedojde k ničemu viditelnému a měřitelnému. Ani ten elektron neprojde dvojštěrbinou, ani laboratorní myš nepohne čumáčkem, ručička voltmetru zůstane stát a Higgsův boson se nezjeví. A měkké jsou ruce kněží, svaly nezpevněly prací na čerstvém povětří, velká jsou břicha jejich a řeč pyšná a nesrozumitelná.
Dělníci i se svými architekty odcházejí do krčem slavit konec díla a žertovat na účet černoprdelníků. "Nic, pranic nevědí o katedrále, vždyť by ani vrátkem neotočili, ani kámen nepřitesali!" Řeč se mluví, pivo pije a zítra se odjíždí stavět jinam, do Remeše či Clermontu, jak rozhodne vrchnost a grantová komise. Rouhání i smíchu přibývá, ten Akvinskej, ten je teda poznamenanej náboženstvim, nebyl von nakonec ňákej flanďák?, a víte, jak voni to dělaj' s jeptiškama? - a blesk nesjede z nebe, Bůh neposlouchá, Bůh spí nebo na všechno kašle, a je vůbec Bůh? A není-li...
...a není-li? K čemu pak stavět, proč dělat to a nedělat ono, kde je smysl a vyšší řád naší svobody, proč vzít do ruky kladívko a proč neotočí dláto Jakub proti Janovi, kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme a co nás tam čeká, jaká je mapa našeho bytí a kde se na ní nacházíme...
...ale to byla jen chvilka slabosti v opilé noci, ráno bolí hlava ze špatného piva, nakládají se káry a zapřahá se, ráno je zima, mlha a slunko, ráno je zas všechno v pořádku, skoro v pořádku. Svět je skoro logický, skoro pochopitelný a cesta do Remeše volná. Svět je skoro pochopitelný, překáží jen nějaké cosi oné na pátém desetinném místě a na to sere pes, brácho. Vodjakživa.
Starý muž v sutaně, s rukama pravda bílýma a břichem nemalým, dál klidně hledí do přítmí chrámové lodi, nestará se o hluk odjíždějících vozů. Ví o pochybnostech dělníků, ví o posměchu, není mu lhostejný, ale dávno se vzdal naděje, že jiným vysvětlí to, co nechápe sám, co hledá a nejspíš nenajde, co je za slovy, za čísly, za fyzikou. Co nejspíš nemáme pochopit, neboť takový je řád světa.
Tím není zpochybněna krása a účel katedrály, jakož ani skvělé dílo jejích tvůrců. (Však kapitula zaplatila.) Jen rozumět si holt už asi ti jedni pánové s těma druhýma tak ňák nebudou, žejo.
Vesmíru, hvězdám, písku, kvasinkám a bosonům, jakož i Bohu je to dočista jedno.
(Brockmanova Třetí kultura, v podstatě soubor sestříhaných a komentovaných rozhovorů s předními západními přírodovědci, vyšla v roce 1995. Česky poprvé letos. Čte se mi to špatně, protože arogance některých výpovědí mi připadá nesnesitelná, i když znám dost lidí, kteří to budou vidět právě opačně a zatleskají Smolinovi, jak toho Derridu a Monoda prokoukl, o poststrukturalismu a feministické kritice ani nemluvě. Stejně jako tleskali povedenému vtípku Alana Sokala. - Na Třetí kultuře je tím nejlepším doslov Antona Markoše k českému vydání. Jinak lze brát knihu hlavně jako důkaz, že nic takového, co naznačuje její titul, (zatím?) neexistuje. Kultury jsou dvě a nemají chuť chápat se navzájem. O kultuře vzdělanců to víme už dávno, celkem známé a pochopitelné jsou i její důvody, ty lepší i ty horší. O neochotě komunikovat na straně přírodovědy velmi dobře vypovídá například právě tato kniha. A - nic osobního, ano? A všechna čest výjimkám na obou stranách; existují.)
2. dubna 2008
Mám home page
Konečně jsem dal dohromady vlastní web, trvalo mi to od odchodu ze Softwarových novin ostudně dlouho, ale měl jsem na práci spoustu jiných málo očekávaných věcí: když člověk vypadne z jedoucího vlaku, ještě se chvíli kutálí po náspu a pak zkoumá, co ruplo a co zůstalo celé. Zabralo mi to tři měsíce.
"Dal dohromady" je asi nadsázka, teď teprve začnu vychytávat chyby a hlavně doplňovat obsah. Kritika vítána, ale buďte shovívaví... jsem jen BFU.
"Dal dohromady" je asi nadsázka, teď teprve začnu vychytávat chyby a hlavně doplňovat obsah. Kritika vítána, ale buďte shovívaví... jsem jen BFU.
28. března 2008
29. února 2008
Zápraží a Praha
Parkoviště před supermarketem ve Světlé nad Sázavou. Čtyřicet, možná padesát aut. Nejdražší je moje, vedle ojetých škodovek různých modelových řad vypadá velikánské a luxusní. Uhodilo mě to do očí, protože ten šest let starý nešetrně otlučený vůz kdekoli na ulici v Praze působí všedně a nezajímavě. Tady přitáhl pár pohledů, jež pak prozkoumaly i mě. Praha se pořád víc vzdaluje Zápraží. Špatné pro obě strany.
24. února 2008
Taky mu už hrabe
Manu Chao na svém posledním albu La Radiolina (vyšlo loni, pořádně jsem si to poslechl až teď) ve skladbě Rainin in Paradize (pravopis ponechávám dle autora) hudebně vykradl sám sebe (pěknou písničku Mr. Bobby), což dělá samozřejmě tak běžně, že to ani nestojí za řeč. Za řeč ovšem stojí text:
In Baghdad, it's no democracy
That's just because it's a U.S. country
In Fallujah, too much calamity
This world go crazy, it's no fatality
Přidejte k tomu Oskarovu nenapodobitelnou výslovnost angličtiny a máte Pavla Lišku na Festivalu politické písně v Sokolově. Nebo tak něco. "Nechtěná sebeparodie" jsou asi ta správná a hodně zdvořilá slova. Vám je to možná fuk, ale já toho člověka poslouchám rád, takže je mi to spíš k pláči než k smíchu.
In Baghdad, it's no democracy
That's just because it's a U.S. country
In Fallujah, too much calamity
This world go crazy, it's no fatality
Přidejte k tomu Oskarovu nenapodobitelnou výslovnost angličtiny a máte Pavla Lišku na Festivalu politické písně v Sokolově. Nebo tak něco. "Nechtěná sebeparodie" jsou asi ta správná a hodně zdvořilá slova. Vám je to možná fuk, ale já toho člověka poslouchám rád, takže je mi to spíš k pláči než k smíchu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)