Výborně

Vůbec mě nezajímá, jaké má kdo názory, zda je left, right nebo dočista wrong. Zajímá mě, zda je inteligentní, vtipný(á), umí se vyjadřovat, nenudí, INSPIRUJE. Nutí přemýšlet, s důrazem na slovo "nutí"; sebere vám všechny ostatní možnosti přístupu k věci. Je to trochu nebezpečný přístup k životu, ale nešť.
Vlastně jsem jen chtěl říci, že Miloš Čermák píše výborně.

Am I twit? RU?

Začal jsem experimentovat s Twitterem - to je ten sloupek vpravo, nadepsaný "Rychle načmáráno". Inspirace přišla od pana Cuketky, díky za ni! Webdvounulkových hraček jsem se z velké části už přesytil, tahle se mi však zatím líbí. Plní totiž najednou a zcela automaticky dvě odlišné funkce: za prvé, je to miniaturní blog, hodí se pro stručné až enigmatické poznámky, pro výkřiky všeho druhu, pro odkazy na webové stránky prchavého významu (nelíbí se mi ukládat do del.icio.us zpravodajské banalitky). Psát do Twitteru lze i pomocí SMS, tedy z terénu, což může být užitečné (esemeska do zahraničí naštěstí stojí u všech našich operátorů stejně jako esemeska tuzemská, nejbližší proxy Twitteru je podle čísla někde v Británii).

Za druhé, je to zároveň nevtíravý komunikační nástroj uvnitř velmi volně vymezené skupiny: mohu něco sdělit, mohu možná čekat odpověď, ale od nikoho ji nevyžaduji, ani implicitně ne (což nedokáže brutálnější SMS, mail nebo IM). Tady na blogu mám teď jen své vlastní příspěvky, ale stejně dobře si lze zobrazit plynulý proud hlášek od těch uživatelů Twitteru, s nimiž chcete být v kontaktu. Pokud chcete být součástí takové společně mluvící-mlčící skupiny, klikněte na ono "follow me on Twitter" a řiďte se jednoduchými pokyny. Vypnout to koneckonců jde vždycky (třeba až si uvědomíte, co znamená slovo "twit" ;)

Vtip je v tom, jak psát, aby příspěvky plnily zároveň blogovou i komunikační funkci a ještě se vešly do sta šedesáti znaků, což je záměrné (a správné) omezení nastavené Twitterem. Jinými slovy, můžete s někým vést přes Twitter rozhovor, ale pokud to jako já zároveň zveřejňujete, měli byste ho vést tak, aby každá samostatná replika byla třetí osobě srozumitelná bez kontextu. Pěkné cvičení.
Pro zapisování do Twitteru používám kouzelně jednoduchý add-on Firefoxu nazvaný Twitterbar (nainstalujte si to a zjistíte, že "kouzelně jednoduchý" není v tomto případě fráze - tak vtipně řešené uživatelské rozhraní jsem neviděl už dlouho!) Zápisky "naší komunity" čtu v Google Desktopu pomocí gadgetu GD Twitter - ten by ještě trochu vývoje potřeboval, občas zazlobí.

Filozofie pro váš všední den

(Tohle si objednali v jednom časopise a pak řekli, že to vlastně nechtěli.)

Většina technicky a ekonomicky vzdělaných lidí zvedne oči ke stropu a začne zívat, uslyší-li slovo filozofie (nejde-li ovšem o tzv. „filozofii“ prodeje, managementu a podobně – tu zase zvedají oči ke stropu lidé humanitně vzdělaní). Filozofové o tom vědí a snaží se svou vědu popularizovat, mimo jiné ze sebezáchovných důvodů; i oni potřebují granty a subvence. Popularizace filozofie však zpravidla nedopadá nejlépe. Tradičně začíná několika anekdotami o Diogenovi (to je ten s tím sudem) a končí Heideggerem, Husserlem a tvrdě spícím čtenářem.

Nová vlna popularizačních prací jde na věc mnohem chytřeji. Ukazuje, jak se filozofický přístup používá při řešení problémů každodenního života, používá tedy praktických příkladů. Výtečnou ukázkou jsou dvě knihy, jejichž autorem je Stephen Law. Obě vyšly nedávno česky, první pod názvem Akta F (Argo 2005), druhá jako Filozofická gymnastika (Dokořán 2007). První je vysloveně začátečnická, druhá pro mírně pokročilé, použitý přístup je zcela stejný: položit otázku, která se tak či onak týká každého a zkoumat ji. Je správné klonovat lidi a provádět genetické manipulace? Smí se jíst maso – a jak to lze morálně zdůvodnit? Co bylo před Velkým třeskem? Existuje Bůh?

Nečekejte odpovědi, Law je ani předložit nemůže, vždyť velmi často jde o nerozhodnutelné problémy – přinejmenším na dnešní úrovni poznání světa. Cenné je, že názorně předvádí, jak by se o takových otázkách mělo uvažovat, aby to dávalo smysl. Činí tak velice názorně, zpravidla formou příběhů a dialogů. Nejen stimuluje k přemýšlení, ale překládá zábavné a napínavé čtení; filozofii bez tajemného učeneckého hávu. Přesněji řečeno, ukazuje čtenáři, že filozofií se zabývá vlastně každý a denně, jen o tom neví. Autorův styl pěkně přiblíží útržek dialogu mezi Bohem a poněkud bigotním křesťanem Jarvisem – ten se těší, že Bůh před jeho očima potrestá za jejich hříchy skupinu homosexuálů.

Bůh: Když budeš číst dál tu pasáž o homosexualitě [v Třetí knize Mojžíšově], dojdeš až k tomu, že nesmíš nosit šaty utkané z dvojího druhu vláken. (...) Dále se tam píše, že je hřích půjčovat peníze za úrok. A přece z těchto věcí žádnou neodsuzuješ, nebo ano?

Jarvis: Ne.

Bůh (...) To mi připadá, že si vybíráš jen to, co ti vyhovuje.

Jarvis: Ale ty pasáže o mořských jídlech, šatech a půjčování peněz určitě už teď nemyslíš vážně. Ty jsou zastaralé, ne?

Bůh: (...) ty se rozhoduješ, které pasáže z bible přijmeš a které odmítneš (...) na základě svých vlastních morálních měřítek, nemám pravdu?

Jarvis: No, asi ano.

Akta F i Filozofická gymnastika se obsahově trochu překrývají, ale zároveň dobře doplňují, takže neprohloupíte, přečtete-li obě.

Velmi podobného ražení je česky dosud nevydaná kniha Juliana Bagginiho The Pig that Wants to be Eaten (Vepř, který chce být sněden, první vydání 2005). Tvoří ji seznam stovky jednoduchých problémů a jejich řešení. Baggini používá podobnou techniku jako Law, píše mikropovídky „ze života“ a pak pomocí filozofických poznatků a technik uvažování dešifruje jejich význam. Představte si třeba následující situaci: čtyři sestry se rozjedou na prázdniny a slíbí matce, že jí budou pravidelně psát. Hew píše dopisy, ale z divočiny, kde se nachází, je nechává doručit na poštu po neznámých lidech, kteří jsou nespolehliví. Ani jeden dopis nedojde. Dew je odesílá sama, ale nestará se, zda je správně ofrankuje. Dopisy nedojdou. Lou ví, jakou známku nalepit, ale poštovní systém v zemi, kde se nachází, je velmi nespolehlivý. Ani její dopisy nedorazí k cíli. Sue je na tom stejně jako Dew, ale telefonuje pravidelně domů a ptá se, zda dopisy došly. Nedošly. Otázka zní: která ze sester splnila daný slib? (Hew ani Dew očividně ne, Sue jistě ano; opravdu zajímavý případ je Lou.)

Čtveřici naší malé knihovničky populární filozofie doplňuje Roger Pol-Droit a jeho 101 experimentů z každodenní filozofie (Baset 2003). Tahle knížka je jiná než předchozí tři. Nepředkládá problémy k zamyšlení, ale skutečná praktická cvičení: situace, jimž se čtenář má experimentálně vystavit, pozorovat své pocity a analyzovat je. Vesměs jde o banální věci, maličko posunuté každodenní zkušenosti. Například: dívejte se na televizi s vypnutým zvukem. Sestupujte po dlouhém schodišti – minimálně osm pater, raději více – a představujte si, že nikde nekončí. Poklekněte a čtvrt hodiny předčítejte jména z telefonního seznamu; sledujte, co to s vámi dělá. Představte si co nejbarvitěji vlastní smrt (a pak se radostně vraťte do života). Zkuste pít ze sklenice chladnou vodu a zároveň čůrat. (Velmi působivé!) A tak dále. Tohle je filozofický útok na cit, nikoli na rozum.

Filozofie, jak ji předkládají jmenovaní autoři, je velmi praktická. Zjasňuje a zostřuje myšlení, konfrontuje nás s našimi předsudky a nevědomými předpoklady. Pomáhá lépe rozumět životu, což potřebujeme všichni. A rozhodně neuspává.

Stephen Law, Filozofická gymnastika: 25 krátkých myšlenkových dobrodružství. Dokořán, Praha 2007, přeložil Petr Pálenský, 342 stran, ISBN 978-80-86569-84-0

Stephen Law, Akta F: Filosofie pro záškoláky. Argo, Praha 2005, přeložil Ladislav Nagy, 226 stran, ISBN 80-7203-676-9

Julian Baggini: The Pig that Wants to be Eaten and 99 other thought experiments. Granta Books, London 2006, 306 stran, ISBN 978-1-86207-855-0

Roger-Pol Droit: 101 experimentů z každodenní filozofie. Baset, Praha 2003, přeložil Zdeněk Müller, 158 stran, ISBN 80-86223-80-9

Překlep. Freudovský?

Cuntdown. (Dáma, které jsem ten mail poslal, snad promine.)

Velmi stručné listy z Číny

Kamarád Jirka Čermák se dostal na nějakou dobu do Číny a píše odtamtud blog nazvaný Nestíhám psát blog. Obsah zatím názvu celkem odpovídá, ale už se to zlepšuje... Pobavilo mě například , že sice může své zápisky ukládat (neboť to se děje na necenzurované doméně blogger.com), ale dokud nenašel příslušný technický trik, nemohl si je přečíst (protože se k nim přistupuje přes cenzurovanou doménu blogspot.com). Zrovna čtu nového Vaculíka, vmýšlím se po x-té do šedesátých let a zkouším si v nich jako ein Gedankenexperiment představit Internet. Kdysi jsem si naivně myslel, že má-li tuhý režim zůstat tím, čím je, musí podobné technické vymoženosti tvrdě potlačit, nepustit si je přes práh. Teď se čím dál tím víc kloním k názoru, že i totalita se může naučit s Internetem žít. Obzvlášť když demokratické země dodají příslušný software. Ale nechme Jirku, ať nám to z Číny popíše všechno sám.

Instantní mystika

S létajícími talíři žijeme na jedné planetě už šedesát let. Koncem června 1947 uviděl americký byznysman Kenneth Arnold ze svého soukromého letadla, které sám pilotoval, devět podivných objektů ve vzduchu poblíž hory Mount Rainier v americkém státě Washington. Jako první použil slovního spojení "létající talíř". To se ujalo. Arnoldovo pozorování se dnes pokládá za první setkání s UFO v moderním slova smyslu, přestože existují nejasné zprávy i z dávnější historie. Pak se s létajícími talíři roztrhl pytel. Existují stovky hlášení z celého světa včetně setkání s očividně mimozemskými bytostmi. Po vytřídění očividných nesmyslů zbývá několik případů, které jsou zatím skutečně nevysvětlitelné – a kromě toho hlasité hnutí těch, kdo neochvějně věří v zelené mužíčky, únosy a především ve velké celosvětové spiknutí vlád, které tohle všechno tají. Jenže – co tedy jsou létající talíře? Podle nejrozumněji znějící teorie jde převážně o projekce našich úzkostí a nadějí, moderní protějšek někdejších náboženských zjevení, tedy kulturní a psychologický fenomén. Sci-fi filmy a Akta X jsou pak jak důsledkem, tak příčinou. Mimozemské potvory nejsou příliš důstojnou ani elegantní náhražkou žehnající Panny Marie, ale snad i to je znamením doby: i mystika je instantní, jako fast food. Taky jedna daň za naše pohodlí a technické vymoženosti.

(Vyšlo v Ekonomu, pokud to dobře počítám, 11. 7. Notně jsem vyvěšovaní tamějších sloupků zanedbal - inu, prázdniny. Postupně je doplním. Tenhle byl vysloveně časový; komentář ke kulatému výročí. To bude legrace, až emzáci přijdou: tak ty jsi, hochu, psal, že neexistujeme a že nejsme zelení...)

Smíšené pocity z reformy veřejných financí

Jako levičáka mě to mrzí. Sociální rozdíly se prohloubí, národ se čím dál tím víc skládá z částí, z nichž každá směřuje jinam; škoda každého roku takového vývoje.

Jako chladně uvažující profesionál vím, že dál se stát zadlužovat nesmí, jinak míří do bahna. Způsobů, jak tomu zabránit, je málo. I tenhle polovičatý prošel o chlup. Reforma je nutná, a když už je nutná, měla by být tvrdší. Tahle bude bolet, ale přitom mnoho nepřinese. Aby to bylo ještě horší, celkově musí vláda utrácet méně, ale přitom v některých oblastech - určitě ve školství! - by měla utrácet mnohem víc. Nerovnováha je tedy větší, než se zdá na první pohled.

Jako čtenář novin cítím obvyklou směs pobavení a hanby nad tím, jakých šaškáren jsou naši politici - zleva doprava a zpět, všichni - schopni, jak nízkou úroveň mají, jak jim chybí stud a sebeúcta a styl. Výjimkám, které není v davu těch ostatních vidět, se omlouvám, jistě to chápou.

Jako správce rodinného rozpočtu zatím neumím důsledky spočítat, ale od oka bych řekl, že nám nebude líp ani hůř. Možná trochu hůř kvůli vyšší DPH, ale změnit spotřební návyky bude snadné a koneckonců i užitečné.

Jako velkorysý muž si se zájmem všímám toho, že po dlouhé době nějaká česká vláda prosadila opatření, které jí na popularitě nepřidá - protože je přesvědčena, že to je nutné.

Jako fejetonista lituji, že jakýkoli pokus vtipně zužitkovat datum přijetí reformy - 21. srpna - je předem beznadějně trapný a nepoužitelný. Bůh s těmi, kdo se o to v zítřejších novinách pokusí.

Jako Čech se obávám, že se to všechno stejně nějak zašolichá do ztracena. Budeme mít všechny negativní dopady reformy, hlavně ty, co se týkají nálady a morálky, ale hospodářský užitek z toho nevzejde.

Jako optimista si říkám, že se koneckonců všichni máme velice dobře. A jako aktivní účastník šestiprocentního růstu HDP jdu pokračovat v práci přerušené tímhle mudrováním.

Z přežvýkavců

Zaujalo mě na lahvičce 60% lékařského lihu: "Nepochází z přežvýkavců." Že by nám na chemické škole něco podstatného zatajili? Nebo něco podstatného zatajili někomu jinému? Nepochází autor etikety z přežvýkavců?

Za úvahu též stojí, že formulace nevylučuje živočišný původ špiritusu jako takový. Pořád by ještě mohl ten líh pocházet z pakobylek, koaly či rysa ostrovida. Právně by to bylo čisté. Technicky je to představa monumentální, hodná dobře vypsaného pera autora sword & sorcery románů.

Nejlepší myslitelná kariérní rada

Tohle je velká a důležitá pravda:

If you want an average successful life, it doesn't take much planning. Just stay out of trouble, go to school, and apply for jobs you might like. But if you want something extraordinary, you have two paths:

1. Become the best at one specific thing.
2. Become very good (top 25%) at two or more things.

The first strategy is difficult to the point of near impossibility. Few people will ever play in the NBA or make a platinum album. I don't recommend anyone even try. The second strategy is fairly easy...

Tak pravil tvůrce Dilberta Scott Adams. (Nalezeno via Lifehacker. Při té příležitosti jsem překvapeně zjistil, že Adams má i psaný blog, nejen komiksový.)