Zbytky po úklidu hlavy

Daňový poklad.
Sybilla zabila debila Emila.
Říkáš, že ti to dělá dobře, nebo že ti to dobře dělá?
Poslední, leč.
Pravda vítězi.
Reklama jakési továrny na obaly: S námi to můžete zabalit.
Poskvrněné nepočetí.
Česky plesky.
Stokrát opakovaná výjimka se stává pravidlem.
Kdo nakousl Apple?

Urážka mezi bloggery

Zdá se mi, že existují dva hlavní názory na blogy. Jeden říká, že jde prostě o záznam myšlenek, nápadů a postřehů lidí, kteří se domnívají, že mají co říci, přičemž tato domněnka je občas opodstatněná. Druhý názor hovoří o komunitní aktivitě, intenzivní výměně myšlenek mezi autorem a čtenářem, autorem a popisovanými objekty jakož i mezi bloggery navzájem. Tento názor je mi vzdálenější, protože když s někým chci komunikovat, tak přece jdu a řeknu mu to nebo napíšu, ne? - ale mnozí lidé to vidí jinak. Ta komunikace pak může být občas velice zábavná (odkaz via Malý čtenář) a spletitá, plná rozvětvujících se vláken, osobních narážek pro zbytek světa nesrozumitelných, avšak naznačujících... a tak vůbec. Věcně toho většinu nechápu, ale připadá mi to jako zajímavý sociologický materiál, stejně jako třeba diskuse mezi českými wikipedisty.

Ve vojenských řádech existuje pojem urážka mezi vojáky. Byl tam dokonce i v osmdesátých letech, když jsem sloužil v socialistické armádě, ač zřetelně jde o pozůstatek dob, kdy lajtnanti na korze břinkali šavlemi a kvůli upuštěným kapesníčkům krasavic se vyzývali na souboje. Vojenští pánové ve snaze zabránit přílišnému úbytku lajtnantů pojem urážky mezi vojáky institucionalizovali (fujtaxl, to by si jeden zlomil jazyk), stanovili postup řešení a tresty. Souboje tak nahradil čestný důstojnický soud a v podobě znetvořené, leč rozpoznatelné existuje dodnes. Nebo se aspoň dá inscenovat. Mimochodem, jeden takový případ jsem na vojně skutečně zažil, urážky jiného důstojníka se dokonce dopustil politruk (!), soud zasedl v objektu přezdívaném sauna a všichni se tam zťukali jak datli, čímž byla věc vyřešena.

Tak si říkám, zda by se neměla formálně definovat urážka mezi bloggery a stanovit analogický postup řešení. Jen by bylo potřeba vyřešit otázku, kdo a jak pak ve svém blogu smí smírčí proces popsat, jinak se budou případy množit geometrickou řadou.

Carpe diem

-Je to jen jeden den, přemlouvá mě mladší kolega k čemusi.

-No právě. Den ke dni a je to rok. Pro tebe je rok dejme tomu padesátinou budoucího života. Pro mě pětadvacetinou. Den je pro mě dvakrát dražší než pro tebe.

Vymyslel jsem si tu konstrukci na místě jako výmluvu. Ale zůstala mi pak v hlavě. Koneckonců je to pravda, mně běží čas zhruba dvakrát rychleji a bude to čím dál tím horší. Ale je to jen odhad. Kdokoli z nás může mít nehodu, kdokoli si může přinést od lékaře špatnou zprávu. Určitě by to šlo algoritmizovat. Shromáždit počáteční data - běžnou lékařskou anamnézu, styl života, zvyky, zámožnost, kdeco. Pak pravidelně aktualizovat. Primitivní pokusy existují, ale mám na mysli něco dokonalejšího, serióznějšího, snad dokonce certifikovaného. No kidding. Každé ráno byste měli na monitoru spolu s maily i aktuální hodnotu dne přepočtenou na vhodně zvolenou referenční hodnotu, třeba na statisticky průměrný věk dožití v době vašeho narození. Ukázalo by to například 1,94. Nebo 25 000. Taky by to šlo převádět na procenta.

Odkudsi: Dnes je první den zbytku vašeho života. Užijte si ho.

Zwei eins sieben fünf vier sieben drei

Bylo mi dnes strávit přes dvě hodiny v metru a tramvajích, vesměs mimo špičku, takže jsem celkem pohodlně a v klidu přečetl novou akvizici - Konečné řešení (The Final Solution) od Michaela Chabona (vydal Odeon, pěkně přeložili David a Markéta Záleských). Dojem veskrze pozitivní až na moulu redaktora, který na záložce vytroubil to, co má čtenáři dojít vlastním úsudkem až tak asi na stránce 25. Pocit z knihy by pak byl určitě silnější.

Je to hezký, dobře promyšlený příběh s mile nostalgickou atmosférou, kterou umí Chabon navodit opravdu výborně - jako by měl soukromý stroj času a jezdil se tam podívat (iluze: my tam nebyli, takže co můžeme vědět? Ale dobře napsaná iluze). Líbí se mi i to, že jde o konvenční vyprávění bez ostrých střihů a flashbacků. Je v něm pár drobných nelogičností, ale to je možná jen moje nepozorné čtení (metro je metro). A je tam spousta lásky, přestože na první pohled (a na doslovné úrovni) vlastně žádná. Emocionální záležitost v nesmírně střízlivé poloze, understatement.

Chabonova válečná Anglie se mi zdá být odvozená spíš z jiné beletrie než z archivů, a tu mě napadá samosebou Graham Greene - Revolver na prodej a Ministerstvo strachu. Nevadí mi to, beru to spíš jako poctu Greenovi než výpůjčku, ostatně třeba se pletu. O zápletce neprozradím ani slovo, nejsem jako oni. Zapleťte se do ní sami.

Hodnocení: ●●●½ ○

Dva troubové

"Dobrý den. Tady Koubský. Mám zmeškaný hovor z vašeho čísla, asi před deseti minutami."

"Tady XY... moment..."

Šustí papíry, někdo něco mumlá.

XY? Vím, kdo to je, rád dlouze hovořívá o ničem. Nedávno jsem ho viděl na jedné konferenci, ale nemluvili jsme spolu. Poctivěji řečeno: obloukem jsem se mu vyhnul. Šustí další papíry, trvá to nejmíň minutu.

"Tak já... já teď vážně nevím, co jsem vám to chtěl," povídá nakonec.

To mám za to. Jenže na čísla zmeškaných hovorů volávám kvůli dětem. Člověk nikdy neví, co se může stát; mají naše telefonní čísla pořád u sebe a znají je nazpaměť.

"Tak promiňte," říkám já, nesmyslně. Kdo z nás dvou se ukázal v té scénce jako větší blb? - Nerozhodně, řekl bych.

Tvořivost

(...pokračování sobotní mnohohlasé diskuse v liberecké pizzerii Millenium...) Ano, opravdu si myslím, že k tvořivosti vedou především velmi netvořivé metody výuky a výcviku. Dril, chcete-li. Uznáváme, že fotbalista musí běhat, posilovat a dělat kdeco dalšího bez míče, uznáváme, že houslista, než je toho jména hoden, musí mnohokrát přehrát Ševčíka odpředu dozadu a zpět; proč by tomu v jiných oborech mělo být jinak? Extrémní podoba: historky z buddhistických klášterů a různých škol bojových umění (nejsou-li pravdivé, jsou dobře vymyšlené). Je v pořádku, když novic místo tréninku nějakou dobu zametá dojo. Nenaučí se nic přímo použitelného, ale srovná si pár věci v hlavě. To může být nakonec ten nejcennější vklad.

Před tvořivostí musí přijít řemeslo, ne naopak. Dobré, poctivé řemeslo spočívající z větší části (ne jenom: to pak není dobré řemeslo) v rutině. Malujte si abstraktně do alelujá, ale napřed bezchybně zvládněte figuru, zátiší, krajinku; tužkou, uhlem i štětcem. Když to ošidíte, na té hlubokomyslné změti čar snažících se něco vykřičet do světa to bude poznat.

Ale ještě před řemeslem musí adept zvládnout něco prvotnějšího a důležitějšího: řád kolem sebe a řád v sobě. Neříkám "pořádek", protože ten je podmnožinou řádu. Řád je uspořádané myšlení, chování, prožívání. Na chemické škole jsme museli do zblbnutí odvažovat na analytických vahách různá předepsaná množství sádry - daleko déle, než bylo třeba, abychom se to prostě naučili. Legendě, kterou nám asistent s vážnou tváří sděloval - že jde o brizantní výbušninu - jsme samosebou nevěřili ani vteřinu. Ale nutili nás s tou sádrou zacházet, jako by to výbušnina byla. Je to velice nadměrný požadavek, normální chemik váží zpravidla modrou skalici nebo hydroxid sodný, rozhodně ne něco, co bouchá. Nešlo o to, abychom uměli vážit výbušniny. Šlo o dril, bezpodmínečné podřízení pravidlům, řád. Nemusí se to každému líbit, ale nechtěl bych pracovat v laboratoři s někým, kdo takovým drilem neprošel. Naučíte se prostě být jak opatrnější, tak pečlivější na podvědomé úrovni. Ušetříte tím v životě mnoho času, varného skla a drobných lékařských zásahů.

Jo, ta tvořivost, zapomněl bych. Ta přijde sama jako víceméně vedlejší produkt výcviku. Klidně i jako svého druhu protest proti němu, ale ne jako výmluva, že výcvik odmítáš. V pevně vymezených úzkých hranicích se tvořivost projeví dřív a snáz než na neohraničené a nerozlišené ploše. Srovnej: "Napiš povídku" versus "Napiš povídku ne delší než 5000 znaků, v níž se musí vyskytovat studna, kamenolom a oidipovský komplex, začínající fragmentem věty Na cestu se vydal až k večeru, protože..." - co je snazší? Budiž, pro někoho asi to první, ale je to pak tvořivost? Mantinely jsou spíš pomůckou než omezením. Nápovědou. Nutnost je krásná, citoval v Liberci Martin Štoll z Čapka, jen si nemohl vzpomenout, odkud to je.

Tak. A teď to někdo aplikujte na to, o čem jsme si tam doopravdy povídali, tedy na soutěž "malých televizních tvůrců" - televizních pořadů vyrobených dětmi. Máte to jako praktické cvičení v tvořivosti.

Krajina Cílek

Václav Cílek zachází s námi, svými fandy, dost bezohledně, když doplňuje a předělává druhá vydání svých stěžejních knih a nutí nás tak koupit si je podruhé. Udělal jsem to dnes, pořídil jsem znova Makom i Krajiny vnitřní a vnější. Útratu jsem si zdůvodnil tím, že ta první vydání teď mohu tahat s sebou do vlaku atd. a nedbat tolik na jejich sličnost. Dává to jakžtakž smysl, protože na přeskáčku to dovedu číst téměř pořád a kdykoli.

Cílka obdivuju. Ne nekriticky: jeho výlety do new age (či co to je) mě neoslovují. Kromě toho píše a publikuje poslední dobou příliš mnoho a začíná trpět inflací. Žádný autor tohle sám nevidí, dokud/pokud mu to píše; měl by mít agenta či redaktora, který by mu to dovedl správným způsobem říci. Ale těm dvěma hlavním knížkám to nevadí; o různých, náhodně poskládaných aspektech světa (života, vesmíru a vůbec) dovede Cílek říci víc než kdokoli jiný žijící mně známý. (Přečetl jsem si teď předchozí větu podruhé, zavrtěl jsem hlavou a váhavě přiznal, že je to asi přece jen pravda.) Píše zdobně, barokně, což mi vyhovuje, bere vážně rituály a řád, vidí skryté struktury. Sdílím jeho nadšení pro technické památky, pro legendy a tajemství, pro napětí mezi světem věcí a světem příběhů. Dělá mi radost tím, jak mě učí vidět českou krajinu, kterou jsem dosud (snad s výjimkou Středohoří) pokládal převážně za banální. Vůbec: učí vidět. Udělá vám z všedního nevšední. Na solidním přírodovědeckém a technickém základu: geolog, bývalý horník. Dejte si na něj pozor, zasáhne vám do života, když si ho tam pustíte.

Hlava dvacet kolik?

Ale představte si, Yossariane, že by takhle smýšlel každý, snaží se v Hellerově Hlavě XXII major Danby rozmluvit neposlušnému hrdinovi špatnou bojovou morálku. Yossarian logicky odpovídá: "Tak bych byl potom pěknej trouba, kdybych zrovna já smýšlel jinak, nemyslíte?" – Trouba nechce být nikdo, ani těch patnáct zajatých a propuštěných britských námořníků. Než se ministerstvo obrany rozhodlo, že to snad raději přece jen zakáže, stihli někteří z nich už výhodně prodat své zážitky bulvárním médiím. V Británii to rozpoutalo ostrou diskusi. Turneyová a její lidé jsou kritizováni nejen za horentní honoráře, ale také za nevojenské chování před tváří nepřítele. Špatně prý snášeli nepohodlí, výslechy a zastrašování, nečestně lhali. A co? Byli by troubové, kdyby se chovali jinak. Nejvyšší hodnotou v naší části světa není žádný druh ideálu, ale člověk, tedy individuální jedinec a jeho život. Má to chybičku – těžko se pak hledají lidé, kteří právě za tenhle žebříček hodnot budou ochotni život nasazovat. Nebezpečný paradox nám zatím prochází, protože máme víc bomb, letadel a počítačů než ti druzí, jimž nezbývá než na hodnotu života kašlat a pro vnitřní potřebu to nazývat vlasteneckou či náboženskou ctí. Ale nezapomeňme, že Yossarian se vzbouřil až po sedmdesáti bojových akcích; ne před první.

(Vyšlo v Ekonomu 5.4. A zapomněl jsem ještě napsat, že Yossariana odvedli; tohle byli profíci a dobrovolníci. Lev s jednorožcem koukají jak blázni.)

Den v pohybu

Snídal jsem včera s O. a SGI v Mělníku (na Mělníku? na Mělníce??), obědval s porotou v Liberci a namísto večeře jsem poseděl v Praze na zubní pohotovosti. Zajímavý den.