Povětrno v Praze

Nebývale svěží vzduch, roztřískané střešní tašky, polámané stromky. Hodně semaforů nefunguje, po ránu nesvítily u nás v ulici pouliční lampy. Jinak klid. Povětrné holky sedí doma. Povětrní poslanci hlasují o vládě. Kyrill byl na hlavní město zatím hodný. Jinde je hůř.

Na hodinu arcibiskupem

Skandál kolem nového varšavského arcibiskupa dosáhl kulminačního bodu v den Slavnosti Křtu Páně – občansky řečeno, první lednové neděle. Stanisław Wielgus rezignoval na svůj nový úřad během vlastní inaugurační mše, což otřáslo městem i celou zemí. „Nie!“ dunělo katedrálou svatého Jana, jakmile Wielgus v slzách oznámil své rozhodnutí. Lze to „nie“ pochopit velmi dobře: nebrání jen oblíbeného kněze, ale ustálený řád věcí a koneckonců křesťanský princip odpuštění.

Udavačství je ovšem ve střední Evropě zločinem víceméně neprominutelným. Existují k tomu dobré historické důvody. Wielgus přiznal spolupráci s SB, polskou komunistickou státní bezpečností, jíž se upsal, aby směl studovat v Mnichově. Trvá nicméně na tom, že nikomu neuškodil, nikoho konkrétního neudal. Před obcí věřících i před Svatým stolcem by s takovou obhajobou asi obstál, ale úřad varšavského primasa je funkcí vysoce politickou. Právě na to Wielgus doplatil. Dokumenty o jeho spolupráci s SB získal liberální tisk, který je s chutí použil proti momentálním vládcům země bratrům Kaczynským. Ze schodů namydlených pro prezidenta a premiéra se zřítil jen Wielgus, ovšem vlastní vinou: hlavní chybu udělal až dnes, když se pokusil vylhat. To je morálně mnohem horší než vynucený podpis v nesvobodné zemi. Hlavní problém však trvá a není jen polský: ve skříních pořád čeká spousta kostlivců, až se na někoho budou hodit. Odkud objevitelé tak dobře vědí, co a kde v těch skříních hledat? A od koho si půjčují klíče?

(Vyšlo v Ekonomu 11. 1. Gordický uzel nedávné historie východního bloku spočívá mimo jiné v tom, že mnohá svině je zároveň taky oběť. Uspokojivé řešení neexistuje, budeme se v tom dál plácat, dokud celý problém nevymře.)

Nahé typografky

Ne že bych ke štěstí potřeboval kalendář s nahatými děvčaty, ale tenhle je trochu jiný. Chce to ovšem proklikat se hlouběji. Nebo mít dobrý zrak.

Prostě Evropa

Přijetí Rumunska a Bulharska je větší zlom než velké rozšíření EU v roce 2004. Znamená totiž, že Unie přestala být klubem bohatých a stala se sdružením všech zemí kontinentu. Není vymezena hospodářsky, ale geograficky, i když se skrytými politickými podmínkami. Ty zatím zavírají dveře Chorvatsku a Srbsku. Vážná diskuse o nich je nyní nevyhnutelná, stejně jako o Černé Hoře, Makedonii a Albánii. Samostatným případem zůstává Turecko stejně jako Bělorusko, Ukrajina i Rusko. Někdejší vymezení však padla do jednoho. První, dané historickou hranicí latinské evangelizace, vzalo za své už přijetím Řecka v roce 1981. Dnes najdeme v Unii přinejmenším dvě země na evropské poměry zřetelně chudé; dvě s nelatinskou abecedou; tři s převládajícím pravoslavným vyznáním; tři republiky bývalého Sovětského svazu, jednu z bývalé Jugoslávie; jednu zemi rozdělenou v důsledku stále neurovnané občanské války; členy NATO i neutrální země. Prostě Evropu.

Všechny evropské země si jsou rovny, některé však zůstávají rovnější. Velikost, význam národní ekonomiky i vojenská síla znamenají hodně. Německo, Francie, Británie, Itálie, Španělsko, výhledově asi též Polsko váží víc než malé a opatrné státy. Lístky první a druhé třídy jsou také nadále rozlišeny, vstupenkou do první je euro a Schengen. Nepopiratelný pokrok však spočívá v tom, že vagóny první a druhé třídy jsou připojeny k témuž vlaku. Rozšíření Unie o dvě země, jejichž osudy v minulém století byly rozhodně horší, než by si jejich občané zasloužili, je první dobrou zprávou roku 2007.

(Vyšlo v Ekonomu 4. 1. Ještě by se dalo dodat, že jsme tím okamžikem se opět přiblížili průměru EU ve většině ekonomických ukazatelů, aniž bychom pro to hnuli prstem.)

Kip a jeho obrazy

Když jsem Kipa Bauersfelda potkal naposled, byl to počítačový novinář.
Netušil jsem, že maluje, až mi dnes přišla pozvánka na vernisáž jeho výstavy. Má ji od 23.1. v Kávovarně v pasáži Lucerna. Hm... já výtvarnému umění valně nerozumím. Neodvažuju se posoudit. Ale psával dobře a uměl se dobře ptát, což by mohla být kvalita přenositelná do jakékoli oblasti tvůrčího vyjádření.

Úklid poznámek, bookmarků a počmáraných papírků, část I.

Možná by to patřilo spíš do linkblogu, ale spíš jde o jednorázové kuriozity než o věci k trvalému uschování.

• Parašutisté budou moci uletět vzduchem až 200 km (němečtí).
• Proč je váš šéf přeplacený? Konečně to někdo řekl otevřeně: "The more grotesque your boss's pay and the less he has to do to earn it, the bigger the motivation for you to work for a promotion."
• Proč neprotestuje Amerika proti válce jako v časech Vietnamu? Kde jsou všichni ti lidé, co by měli držet transparenty před Bílým domem? "They're at home, tuning in to root for the next "American idol." They're plugged into their iPods, utterly self-involved and disconnected from what lies just outside their doors. They're spending 25 hours a week playing video games in virtual worlds instead of fighting to save the only world that really matters. They're surfing porn. They're text messaging and e-mailing and scheming to close that next big deal. They're flogging their useless crap on eBay."
• Průhledný opékač topinek, plechovka piva, která se sama dovede vychladit a další technologické šílenosti.
• "We want to create the ultimate search engine that can understand anything ... some people could call that artificial intelligence."(řekl Larry Page).
• "There is considerable overlap between the intelligence of the smartest bears and the dumbest tourists." - To je naprosto skvělá věta!
• "Tak na nás vláda musí dostávat nějaké peníze." "Odkud?" "No dávky. Pro každého na světě jsou přece určeny nějaké dávky." "Myslíte, že všichni žijí z dávek?" "No a gadžové žijí líp, že si berou i část dávek, které jsou určeny pro nás."
• Radko Kubičko: -Čili dobře, čili řekněme to takto, že ty názory prostě existují a není tedy nutné je zamlčovat a přestože to jsou třeba nesmysly.
  Jan Čulík: -Počkejte. Teď vás musím zastavit.
  Radko Kubičko: -Můžu to jenom doříct?
  Jan Čulík: -Nemůžete, protože to je strašně zajímavý. "Přestože jsou to nesmysly"? Realita je nesrozumitelná.
• Ve velkých městech až moc zeslábl respekt rodičů ke škole. Dnešní matky a otcové se někdy těžko smiřují, že prvňáci vstupem do školy ochotně přijímají autoritu učitelky víc, než autoritu jejich a rodiny. (Přinejmenším ve věcech pravopisu zde trvám na autoritě "své a rodiny" - pozn. akb).
• V podstatě jsem se svým pozdějším já uzavřela takovou dohodu. Že to já jednou přijde a vysvobodí tu malou dvanáctiletou holku.
• Myšlenka „studia na dluh“ není tak jednoduchá a nevinná. Je to totiž diktát bankovního kapitálu. Jako bylo ideálem komunismu 100% plnění plánu, tak je bankovním ideálem 100% zadluženost obyvatelstva. Nemylme se, kdo má na krku půjčky na studium, půjčky na bydlení, půjčky na tzv. „výrobní prostředky“ (např. u lékařů zařízení ordinace, u řemeslníků zařízení dílen) ten končí u půjček na dovolenou a půjček na Vánoce, jinými slovy řečeno, žije a pracuje nikoliv ku prospěchu vlastnímu, ale institučnímu. Když náhodou z pracovního procesu vypadne, je to finanční katastrofa. Tento nám tak doporučovaný způsob života je hlavním zdrojem civilizačních chorob. Nepracujeme pro radost z díla, nepracujeme s radostí, ale z donucení. Je mi líto, ale je to moderní forma otroctví.
• Blogs like Some Title are known as "splogs" – spam blogs. Like email spam, splogs use the most wonderful features of networked communication – its flexibility, easy access, and low cost – in the service of sleazy get-rich-quick schemes.
• Helen Adams Keller (June 27, 1880 – June 1, 1968) was a deafblind American author, activist and lecturer.
• Smartpox.com is an interesting crossover between the online and offline worlds. The technology allows users to encode URL links, phone numbers, email, and text into 2D barcodes. These codes can then be read using a cameraphone running the J2ME Smartpox reader. So a Smartpox is essentially a 2-dimensional barcode, which contains data that can be decoded using the Smartpox reader in a mobile phone.

Pokračování někdy.

Zemřel Teddy Kollek

Vlastně jsem ani nevěděl, že byl dosud živ. Vždyť mu muselo být ke stovce! (Pětadevadesát.) Slavný jeruzalémský starosta byl snad poslední z generace otců zakladatelů, z přímých následovníků Herzla. Po něm dostal křestní jméno, stejně jako on se narodil v Budapešti a vyrostl ve Vídni. Tři z jeho čtyř prarodičů pocházeli z Brna. Do Palestiny odešel roku 1935. Patrně se ve Vídni pral a možná i střílel v řadách Schutzbundu, ale jeho oficiální životopis o tom mlčí a lepší tu po ruce nemám. Byl členem skupiny, která založila slavný galilejský kibuc Ein Gev, což po roce 1936, kdy se Arabové na území Mandátu začali bouřit, vždy představovalo polovojenskou operaci.

Pak se pro Haganu staral o hodně speciální úkoly v Evropě, kde mu muselo jít o krk už jen tím, že tam tou dobou byl. Na jaře 1939 se mu povedl těžko uvěřitelný kousek: umluvil (spíš uplatil) ve Vídni Eichmanna, aby nechal z Rakouska odejít na pracovní víza do Anglie několik set Židů. Podruhé se s Eichmannem mohl setkat až v roce 1960 v Jeruzalémě, kdy tam spoutaného Obersturmbannführera dopravil Mossad přímo z Buenos Aires. Kollek měl nějakou menší roli v Eichmannově procesu, který, jak známo, skončil jediným trestem smrti, jaký kdy vynesl izraelský soud, a rozptýlením popela popraveného v mezinárodních vodách.

V období, které jsme přeskočili, dělal Kollek nadále to, co dovedl nejlépe: obchodoval, vyjednával, sháněl styky, podplácel, hrál na více stran. Za války proto, aby dostal aspoň nějaké Židy z hořící Evropy, po válce zas sháněl zbraně pro boj, o jehož nevyhnutelnosti věděli Židi i Arabové svoje; šlo jen o to, kdy to začne a kdo bude v tu chvíli lépe připraven. Z Ameriky, kde několik let působil, utekl chvíli předtím, než by ho zatkla FBI a začala by se důkladně vyptávat na jeho styky s mafií, odborovými bossy a politiky.

V Izraeli nejprve byl šéfem sekretariátu předsedy vlády, tedy nejbližším stálým spolupracovníkem Davida Ben Guriona, a zároveň pracoval pro Mossad. Díky šťastné náhodě a dostatku bizarních osobních styků byl jedním z prvních lidí mimo východní blok, kdo věděli, co říkal Chruščov na přelomovém dvacátém sjezdu KSSS. Od Izraelců tuhle zásadní informaci (že se v SSSR najednou smí prohlásit, že Stalin nebyl tak docela good guy, i když, pravda, se to smí prohlásit jen tajně a aby to člověk přežil, musí být sám prvním tajemníkem) dostala rychle CIA, což mělo zajisté vliv jak na vztahy supervelmocí, tak na osu Washington – Tel Aviv, která tou dobou ještě vlastně neexistovala.

Kollek potom vyhrál municipální volby a stal se vlastně překvapivě tím, co ho proslavilo nejvíce: starostou. (Jako ministr zahraničí nebo něco na ten způsob by měl oslnivější, ale určitě kratší kariéru. Kromě toho doplatil na rozpad Ben Gurionovy strany Mapaj, ocitl se spolu se svým někdejším šéfem trochu na vedlejší koleji.) V čele Jeruzaléma stál skoro třicet let (1965 – 1993). Slavný výrok, jehož autor je nejistý – nejpravděpodobnějším kandidátem je Jicchak Rabin – říká, že Kollek se o budování města zasloužil více než kdokoli jiný od časů Heroda Velikého.

Velmi nesvatý a velmi pozoruhodný člověk Teddy Kollek, přítel Československa a zachránce mnoha českých Židů, bude pohřben dnes na Herzlově hoře ve svém městě Jerušalájim.

Ruchadlo a UFO

Malé a doslova špinavé tajemství českého základního školství: v nižších třídách se běžně vyskytují vši a další druhy breberek. Snad to má co dělat s rostoucími sociálními rozdíly ve společnosti, kupodivu častěji naopak, než byste asi mysleli. Příliš zaměstnaní rodiče v dvoukariérových manažerských manželstvích jednoduše nemají na děti dost času. Připočtěte k tomu vysokou hustotu obyvatelstva ve městech, časté střídání prostředí – děti chodí sportovat, do kroužků, jezdí veřejnou dopravou – a budete nakonec rádi, že to jsou jen vši. Zatím. Přispěje i taková dobře míněná vymoženost jako pestrý koberec ve třídě, aby se prvňáčkové mohli občas podle chuti protáhnout, vyválet, sesednout se na zem k neformální části výuky. Moc pěkné, jenže školní uklízečka není zvyklá o koberec pečovat, vymyká se to navyklému pohodlnému řádu zaběhnutému po desetiletí.

A vlastně po staletí: školství je tereziánská instituce uprostřed postmoderní doby. Ruchadlo tažené párem volů se srazilo s létajícím talířem. Děti žijí naplno v jednadvacátém století s jeho nároky a lákadly, ve škole se často musí řídit požadavky pocházejícími z doby před Napoleonem. Není to nutně vždy špatně, kořeny kultury a vzdělání opravdu musí mít přiměřenou hloubku, jinak bude zle. Jenže nelze zůstat jen u nich. Je-li základní škola obrazem celé společnosti za dvacet, třicet let – což víceméně je – pak potěš pámbu: budeme sice v pohodě a uvolnění, ale pramálo připravení na reálné nároky světa, krom toho tu a tam zavšivení.

(Vyšlo v Ekonomu někdy koncem roku. Pochopitelně to je na základě osobní zkušenosti - konkrétně s dámou, která na třídní schůzce prohlásila, že o vších ve vlasech své dcery ví, ale zatím neměla čas s tím nic udělat. Jiná vlastní zkušenost: odvšivování je opravdu časově hodně náročné, nadto poněkud sysifovské. Mohlo se to vlastně celé jmenovat "Paraziti", ale nerad bych, aby to někdo vzal osobně. A nadto - víc jde opravdu o tu srážku století než o vši, to je jen malý střípek nesourodé mozaiky. Školství jako začátek budoucnosti mi dělá starost.)

Vzhůru do vesmíru!

Google Earth, to je stará vesta. Co takhle Měsíc nebo Mars? Sergej a Larry myslí dopředu.