Munch

Ano, už jsme viděli to logo v mnoha podobách, ale tohle je opravdu hodně dobré...

Rozumná mez

Případ masového vraha z havlíčkobrodské nemocnice má morbidní přitažlivost horroru. Především proto se k němu vyjadřuje v těchto dnech kdekdo, buď čistě emocionálně, což je plně pochopitelné, nebo jakoby věcně, což je horší. Ministr zdravotnictví i proslulý profesor vynášejí soudy na základě toho, co si přečetli v novinách. Příliš brzy.

Místo toho je zapotřebí případ vyšetřit a shromáždit důkazy pro soud. To je práce policie, jednoduchá určitě nebude. Je třeba stanovit odpovědnost. Spočívá na někom dalším kromě samotného vraha? Měl někdo vědět dřív a zabránit? Taková otázka je částečně lékařská, částečně právní; týká se závazných profesních postupů a organizace práce v nemocnici. Když už věděli nebo aspoň tušili, měli postupovat ostřeji, nenechat podezřelého jen tak odejít? Podali trestní oznámení; stačí to? To všechno jsou dílčí problémy, z nichž se ten velký skládá. Odpovědi na ně se nebudou naštěstí hledat mudrováním v médiích, ale zkoumáním faktů. Teprve pak přijde na řadu otázka morální zodpovědnosti. Chce na ni někdo vážně odpovědět dřív, než se všechno prozkoumá a sečte? Kdo vlastně doopravdy rozumí všem aspektům případu od pravidel personální politiky nemocnic po diferenciální diagnózu krvácivosti při vážných pooperačních a poúrazových stavech? Právě na detailech tentokrát velice záleží, protože zhruba všechno jasné je – ale to nestačí.

Kdo dělá předčasně chytrého, dopadne často právě opačně. S jistotou lze ovšem říci, že není možné vybudovat žádný systém, který bude plně zajištěný proti šílenci. Zcela obecně platí: za cenu velkých nákladů se lze účinně pojistit proti náhodným vnějším okolnostem, proti zlému úmyslu zvenčí i proti chybě lidí uvnitř jakékoli organizace. Vůči zlému úmyslu uvnitř však spolehlivá ochrana existovat nemůže. Vysoce propojená společnost, v jaké žijeme, není a nikdy nebude odolná proti vražedným psychopatům. Protiopatření mají smysl po jistou mez. Za ní se mění v plýtvání silami, penězi a v budování falešných, tudíž nebezpečných jistot. Pozůstalé po těch sedmi mrtvých z Brodu to jistě neutěší, ale morální i faktické vyšetřovatele a soudce tamních zdravotníků naopak zajímat musí: bylo této meze v tomto konkrétním případě dosaženo? O nic jiného vlastně nejde.

(Vyšlo v Ekonomu 7. 12. Text je starý vlastně týden, psal jsem ho minulé pondělí, aby ve čtvrtek mohl vyjít, ale tentokrát bych na něm nezměnil nic ani dnes. Nenajdete člověka, od opilců v hospodě Na růžku po ministra, který by nevěděl docela přesně, jak se tomu všemu dalo zabránit a kdo za to může. Škoda, že to měli na starosti zrovna ti výjimeční ignoranti, kteří to jako jediní nevědí... V HB jsem vyrostl, některé účastníky aféry znám přinejmenším od vidění, snažím se netahat do svých veřejně prezentovaných názorů osobní pocity, ale rozhodně jich nejsem prost.)

Kniha roku - Lidovky

Největší dojem na mne i v tomto roce udělaly knihy, které nevyšly letos, ale mnohem dříve. Ale budiž:

1. Luther Blissett: Q. Dokořán, 2006, přeložila Gabriela Chalupská. Čistá radost z vyprávění příběhu a z naslouchání mu. Alois Jirásek jednadvacátého století.
2. Arthur Koestler: Zloději v noci. Vojtěch Ripka – Jitro, 2006, přeložila Barbora Matoušková. Pokud si chcete o Palestině přečíst jedinou knihu, měla by to být tahle.
3. Henry Kissinger: Krize. Academia, 2006, přeložil Ondřej Novák. Nic než přepisy autorových telefonických rozhovorů v době jomkipurské války a pádu Saigonu; úžasný pohled do nitra mezinárodní politiky.

(Kniha roku je každoroční anketa Lidových novin, v níž se volí, inu, kniha roku.)

EurOpen ve Štědroníně: Vesmír, život a vůbec

V pátek jsem měl přednášku na semináři sdružení EurOpen ve Štědroníně. Těsně před cílem jsem zabloudil; do Štědronína odbočuje ze silnice nenápadná lesní cesta, která se pak větví. Rozhodl jsem se pro špatnou odbočku a dojel kamsi do bažin. Byla tma a já si připadal jako v jedné z Pohádek o mašinkách od Pavla Naumana; v té o neposlušné mašince, co nechtěla jezdit po kolejích a zabloudila v lese. Nakonec to musel vyřešit mobilní telefon a příjezd follow-me vozu. Možná na těch navigačních strojcích přece jen něco je.

Seminář byl tradičně pěkný, veselý i poučný; inu, jako když se sejdou životem otřískaní programátoři. Setkání EurOpen jsem obvykle zaměřena na odborná témata, jednou za rok však přijde řada na vesmír, život a vůbec, což bylo právě teď. Nejvíc mě zaujal sociolog Ivan Rynda (také bývalý programátor) a jeho názor, že lidé se dnes (u nás i všude ve vyspělých zemích) stále více zajímají o věci veřejné, ale stále méně o politiku. To stojí za domyšlení.

► Už jste někdy viděli půl bodu v hodnocení skladeb v iTunes? Ať mě vezme čert, jestli vím, jak se to tam dostalo.

► Ad causa Nomura/žádost o milost: součástí mírových vyjednávání bývá dohoda o válečných zajatcích. Kdo válku prohrál, je zřejmé: ten, kdo bude platit reparace.

► Už jste někdy viděli kolo bez řetězu? Já ještě ne. Zajímavé... rád bych se na tom někdy svezl.

Eurogénius (ne tak docela z) Valmezu

Si přinesl ze školy formulář dětské mezinárodní soutěže Genius Logicus. Vypadá to jako běžný IQ test uzpůsobený dovednostem žáka druhé obecné, potud v pořádku. Oříškem navíc je jazyk a formulace některých úloh. Máme například putováním v bludišti vyluštit jméno města, "v kterém se odehráva příběh Rómea a Júlie", víme, že "Timurů oštěp byl jednofarebný", chlapci házeli "šípkama na terč" a tak podobně. Podepsaná je pod tím nějaká firma Eurogenius Group jakoby z Valašského Meziříčí, majitel je však ze Sniny a jmenuje se Timur (sic) Zabuďko. Jestlipak ten eurogénius dostal na tohle dílko nějakou eurodotaci?

Olovo a polonium

Podivná smrt podivného agenta Litviněnka otvírá řadu otázek. Například: lze se nakazit nemocí z ozáření? (Doslova samozřejmě ne, v případě použitého izotopu nehrozí žádné nebezpečí ani v blízkosti postižené osoby, rizikové jsou však veškeré tělesné tekutiny oběti, pokud se v sebemenším množství dostanou do vašeho těla. Nemoc z ozáření poloniem 210 je tedy, jakkoli podivně to zní, pohlavně přenosná.)

To je zajímavé, sotva však důležité. Doopravdy záleží na jiné věci: kdo a proč Litviněnka zabil? Je to závažnější, než se zdá, protože z odpovědi, dá-li se zjistit, vyplývá hodně o dnešním a zítřejším Rusku, o jeho mocenském uspořádání, o jeho důvěryhodnosti. Rozlišujme: Bývalý příslušník tajné služby, kterého najdou jednoho dne mrtvého, to je prostě riziko povolání, v Rusku jako kdekoli jinde. Ale bývalý příslušník tajné služby, který zemře pomalou, okázalou a ošklivou smrtí na očích celému světu, podle všeho záměrně tak, aby to média prostě nemohla přehlédnout – to je něco docela jiného. Kdo a proč to udělal?

Chce Vladimir Putin takto bláznivě sdělit urbi et orbi, že s ním nejsou žádné žerty? Ale k tomu přece daleko lépe slouží dispečerské pulty v Gazpromu. Chce někdo naopak poškodit Putina, uvalit na něj neprávem podezření, že nařídil monstrózní vraždu? Nebo dokonce sám Litviněnko, zaměřen na docela jiný cíl, zacházel s něčím, čím kvůli vlastní neobratnosti sešel?

Nemáme velkou naději dovědět se pravdu, a pokud se nějaká nabídne, měli bychom k ní být hodně skeptičtí. Jisté je, že v Londýně nezemřel žádný anděl, vzor mravní čistoty, ale zkušený zpravodajský důstojník. Nevíme, co dělal, dokud byl poslušný, nevíme, proč a čemu poslušnost posléze odepřel. Vysvětlení, že ho život stály osobní účty s bývalými kolegy či se zločinci, dává zatím víc smyslu než efektní domněnka, že tak se svými vzpurnými služebníky zachází světová velmoc.

Když před pár týdny zastřelili Annu Politkovskou, nevzbudilo to ve světě ani zdaleka tolik rozruchu. Bylo to v Moskvě, ne v Londýně; bylo to olovem, ne poloniem; a nebyla to prominentní pracovnice tajné služby za dvou režimů, ale obyčejná odvážná a zásadová novinářka, která se snažila, aby se v její vlasti žilo průhledněji. Alexandr Litviněnko, pokud se v něm pozorovatelé velice nepletou, usiloval o pravý opak; možná s výjimkou svých posledních dnů, ale kdoví. Přejme mu klidné odpočinutí, ale nebuďme tak pošetilí, abychom si z něj udělali mučedníka.

(Vyšlo v Ekonomu 30. 11. Případ se dál rozvíjí, když jsem to psal, nevěděl jsem ještě o letadlech, o Gajdarovi, tím méně o Scaramellovi. Jako všechno, z čeho známe jen - programátorsky řečeno - prezentační vrstvu, nedává ani tohle vůbec žádný smysl. Ten je ukryt někde hlouběji a za padesát let o tom možná někdo zveřejní nějakou polopravdu ve svých pamětech.)