Přihlaste se na nadcházející běh iCollege!

V titulku původně mělo být „podzimní“, ale to jsem z marketingových důvodů škrtl — na samém začátku léta to vypadá strašidelně. Tak či onak, začínáme 20. 9. a pokračujeme po většinu podzimních sobot až do závěrečného hackathonu, který bude šestého prosince. A oficiální termín pro odevzdání přihlášek do výběrového řízení je 30. 6., tedy v pondělí. Sice se teď dohadujeme o tom, zda lhůtu ještě neprodloužit, ale není jisté, jak to dopadne (dám vědět), takže urychlenou přihláškou rozhodně neprohloupíte.

iCollege má za sebou dva roky, začíná další půlroční běh. Máme ke stovce absolventů. Výukový program jsme doladili do podoby, která sice není definitivní (to nebude nikdy), ale už velmi dobře reaguje na všechny zkušenosti z předchozích běhů a na zpětnou vazbu od studentů.

Pro ty, kdo nevědí, o čem to vlastně mluvím: iCollege je taková nekonvenční instituce, kterou před časem založilo deset lidí nespokojených s tím, jaké vzdělání se nabízí mladým lidem, kteří chtějí dělat jakýkoli moderní byznys. Vytvořili jsme proto model jednosemestrálního kursu, který to zkouší napravit. Výuka probíhá o sobotách od rána do večera, těch sobot je celkem devět, poslední z nich je hackathon neboli týmová práce na projektech. Výuka má formu přednášek i cvičení. V jednom kursu bývá 20 až 30 lidí, složení pestré — od stávajících studentů VŠ po zkušené podnikatele a manažery, kteří se rozhodli, že potřebují dopřát své hlavě restart.

Oficiální podtitul iCollege zní Vzdělání pro podnikání na internetu a je to tak správně, o to skutečně jde. Neoficiálně k tomu však obvykle dodávám, že učíme ty věci, které vás měla naučit škola, ale neudělala to. A možná bych přidal ještě jedno upřesnění: o ten internet ani tak nejde. Jde o jakékoli podnikání, které chce využít výhodu modernosti, prosadit se pomocí nápadů, nezvyklých přístupů, lehce, elegantně.

To se samozřejmě nedá v plném slova smyslu naučit! Dá se k tomu ale popostrčit, poskytnout správné výchozí body, nasadit brouky do hlavy. Právě to se v iCollege snažíme.

Učit budeme opět problematiku rozdělenou do čtyř bloků: 

• Podnikatelské dovednosti (byznys plán, byznys model, analýzy úspěšných a neúspěšných byznysů...)
• Manažerské dovednosti (finanční řízení, právní minimum, práce s lidmi, organizace týmů..)
• Technologické dovednosti (UX, jak na webový marketing, přehled nadějných nových technologií...)
• Soft skills (jak prezentovat, jak psát, organizovat si čas...)

Nic z toho neklade velké nároky na předběžné znalosti. Všechno to klade velké nároky na otevřenou mysl, pracovitost, odhodlání neodsedět si výuku, ale maximálně ji pro sebe využít.Stejně jako v předchozích semestrech, i teď se na vás velice těšíme.

iHNed: reforma mailu

Týdenní komentář pro iHNed. Mail je nemotorný nástroj, ale všechny snahy o vylepšení se zatím míjejí účinkem.

Vše směřuje k mobilnímu mailu, protože to je stále častější způsob, jak s korespondencí nakládáme: vyřizujeme ji ve výplňkových časech, a tudíž mimo počítač.

Filtrem vlastních (ne)znalostí

Vždycky jsem pokládal za samozřejmé, že současná mladá generace (řekněme pod třicet) je šikovnější a úspěšnější než my starší (řekněme přes 45). Vidím to kolem sebe na každém kroku. Mladí lidé jsou tvořiví, podnikaví, odvážní a sebevědomí v míře, kterou jsme my v jejich věku neměli. Mám z toho radost. Ostatně, byla by katastrofa, kdyby to tak nebylo, kdyby nová generace nevyužila možností, které se po roce 1989 naskytly.

Mám radost z českých startupů světové úrovně, z mladých českých vědců na dobrých zahraničních univerzitách, ale taky z prodavačky v pekařství v Chrudimi, která cizince pohotově obslouží v plynné angličtině s perfektním přízvukem. Mám radost ze svých studentů na VŠE a na iCollege. Mám radost z generace, díky níž na stará kolena bydlím v Evropě, ne v gubernii. Jezdí na Nový Zéland s větší samozřejmostí, než my jsme jezdili do Nového Boru. Znají svou hodnotu a chovají se podle toho.

Velice mě zaujal krátký text Tomáše Feřteka na blogu Respektu. Píše tam ohromně důležitou věc:

(...) ti starší posuzují mladší obvykle podle toho, co umí sami - a myšlenkovou matricí je pro ně právě vzdělávání, které před lety sami získali. Pokud ti mladší neumí, co umím já, považuji je za nevzdělané. 

Fakt, že ti mladší umí něco, co já neumím, se mi posuzuje mnohem hůř. Prostě proto, že často ani neumím pochopit, co oni to vlastně umí a k čemu jim to je. Je to zcela mimo můj záběr. Když srovnám svoje vzdělání ve dvaceti se svými dětmi, ano, přečetl jsem v jejich věku asi tak stonásobně víc knih. Ale to je tak všechno. V dalších parametrech na ně nemám ani náhodou.

To je přesné a Feřtek zasluhuje velké ocenění za odvahu — je o rok mladší než já a tímhle článkem generačně zradil. Hluboce s ním souhlasím. A doporučuji svým vrstevníkům: přečtěte si to celé, pomalu a pozorně. A vzpomeňte si na to, až budete zas nadávat, že mládež nestojí za nic (budete, neříkejte, že ne, znám vás jak své boty, však jsem jeden z vás).

Přiznat si, že velká část toho, co jsme se naučili ve škole, bylo k ničemu, je velice nepříjemné. Přiznat si, že mýtus o kvalitním vzdělávacím systému socialistického Československa je z velké části opravdu jen mýtem, je ještě těžší. Přestat filtrem těchto předsudků posuzovat své okolí je asi vůbec nejtěžší. Ale jestli chceme, aby nás mladší brali aspoň trochu vážně, aby v nás byli ochotni vidět lidi, s nimiž má smysl se bavit, pak to zvládnout musíme. Nezvládneme-li, jsme opravdu odepsaní. A na to jsme pořád ještě moc mladí, milí spolužáci!

Nedávno jsem jednomu vrstevníkovi nadšeně vyprávěl, že někteří ze studentů, jež učím, píšou lépe anglicky než česky. Zachmuřeně přikývl: „Jasně — oni přece už vůbec neumějí pravopis.“ Dá se k tomu něco dodat?

iHNed: čtenáři nám píšou, WhatsApp, Socialbakers

Týdenní komentář pro iHNed. Půl miliardy korun investice do Socialbakers. Ohlas na domácí půdě?

„Typicky česká firma, to je snad jasné už z názvu, jenom samí nefachčenkové, nic dobrého nepřinese ani žádný přínos,“ praví jedna z citovatelnějších reakcí.

Analýza dění na Ukrajině od Ondřeje Soukupa

Jestli nerozumíte tomu, co se vlastně na Ukrajině děje, nejste sami. V hrubých rysech je to samozřejmě jasné — vláda používá násilí proti občanům — jenže takhle jednoduché to není nikdy, dějiny nejsou příběh o hodných kovbojích a zlých indiánech (případně naopak). 

U nás na 067 vyšla v polovině prosince analýza Ondřeje Soukupa, která tehdy, když v Kyjevě nebylo ještě zdaleka tak horko, zkusila objasnit pozadí konfliktu, dílčí zájmy a rozložení sil. Redaktor Hospodářských novin Ondřej Soukup je mezi českými novináři ten, který ví o aktuálním dění na Ukrajině patrně nejvíc, proto jsme ho také o ten článek požádali a byli velmi rádi, že ho pro nás napsal. Teď ho mimořádně uvolňujeme pro veřejnost, nejen pro předplatitele. Myslím, že by byla škoda, kdyby si ho nepřečetlo co nejvíc lidí.

Žádnou reflexi (...) u dnešních následovníků ukrajinských nacionalistů nehledejte. Pro ně jsou členové UPA hrdiny, a sám Bandera, kterého v roce 1959 zavraždil v Mnichově agent KGB, idolem. Stejně tak jako ti Ukrajinci, kteří sloužili v divizi SS Galizien. Naštěstí to zdaleka není většina Ukrajinců ze západu. „To je takový nacionalismus devatenáctého století. Jsou proti Rusům, Židům, homosexuálům a podobně. Je to trochu absurdní, že oni dnes demonstrují za evropskou integraci, přitom za některé výroky by si ve většině evropských zemí vykoledovali trestní stíhání,“ říká ukrajinský politolog Myhajlo Samus. On sám si myslí, že to je určitá dětská nemoc, kterou si společnost musí projít. 

S tím však jen těžko bude souhlasit většina obyvatel jihu a východu Ukrajiny, tedy pásma od jihoukrajinské Oděsy do východoukrajinského Lugansku. Stejně tak Doněck, (...), Kryvyj Rog a další města na východní Ukrajině; naprostá většina z nich vznikla v 19. století, když byly objeveny zásoby uhlí a železné rudy. Díky sovětské industrializaci se sem přestěhovali lidé ze západní Ukrajiny, ale především z centrálního Ruska. Dnes je ten region převážně ruskojazyčný, hluboce nedůvěřující západu Ukrajiny a hlavnímu městu. (...) Jakkoliv by bylo velkou chybou považovat východ a jih Ukrajiny za proruské, faktem je, že zde funguje jiný příběh. „Představ si, že během vaší sametové revoluce by se Ladislav Adamec nebo někdo podobný vrátil do Ostravy a tam by se opevnil, vysvětlil horníkům, že to celé je převrat chytráků z Prahy, kteří nikdy v životě nemakali a teď nás chtějí učit žít. U vás se to nestalo, ale dovedu si to představit,“ říká Oleksandr Kvitko, který se přestěhoval do Prahy za svou českou manželkou už počátkem osmdesátých let. Nacionalistická hesla na ně fungují jako červený hadr na býka.

Není to samozřejmě jediný dobrý analytický text. Jestli chcete začít něčím stručnějším a jednodušším, doporučuji „souhrn pro Američany“, který vyšel koncem ledna v The Washington Post.

Mimochodem, žijeme ve světě, kde stručné odpovědi přestávají fungovat. Smiřme se s tím.

iHNed: Trollové a 58 pohlavi

Sloupek na iHNed o dohledu, soukromí, Turecku, trollech a taky o těch osmapadesáti druzích pohlaví, z nichž si můžete vybrat na Facebooku.

Kniha Davida Lyona a Zygmunta Baumana Tekutý dohled, právě vydaná česky, tenhle aspekt sociálních médií rozebírá přesně. Nemáme žádnou radost ze svých tajemství, nemůžeme-li se o ně podělit s ostatními, říká tam Bauman.

Content marketing, nebo tvořivé psaní?

Zajímavý text Aleše Miklíka k content marketingu:

A samozřejmě: agenturníci návody sami dělají podle rad, které v nich předávají, se šablonovitostí a prkenností jim vlastní. V návodech na to, jak zvítězit s konkurencí pomocí “content marketingu”, jako je například tahle precizní obludnost, se tak k obsahu přistupuje asi jako medik popisuje sex: technicky. Stanovte si cíle, změřte si výkon, udělejte si plán produkce, publikujte těmito kanály a hlavně proboha nezapomeňte na správné formáty, tagy, call to action a další věci okolo, které vás určitě katapultují ve vyhledávačích nahoru.

Přečtěte si to rozhodně celé, jestli pracujete v internetovém marketingu! Já s Alešem nesouhlasím. Myslím, že redakční obsah je jedna věc a copywriting druhá, každá má svá pravidla. Nepletl bych to dohromady. Jsou to i dvě profese, profesionální publicisté bývají špatnými copywritery (jeden typický příklad teď datluje tento text) a naopak to většinou platí taky. Odkazovaný návod mi nepřipadá jako obludnost, je praktický a srozumitelný.

Je dobré si připomenout, že content nečtou jen lidé, ale také roboti. A to nejen pavouci vyhledávačů, ale čím dál tím častěji také datové scrapery shromažďující materiál pro sémantickou analýzu, např. pro porovnávání nabídek a cen. Stránky, jejichž primárním účelem je prodávat, nemohou a nemají vypadat stejně jako stránky, jejichž primárním účelem je nabídnout něco ke čtení. Slovník nebo manuál k tiskárně také nevypadá stejně jako Saturnin.

Nikomu pochopitelně neškodí, když se „naučí psát“, jak to Aleš závěrem doporučuje. Ideální kombinace je čtivý obsah plus dodržování pravidel pro content. A mimochodem: naučit se psát není těžké. „Je to náročné, pokud pro to nemáte předpoklady“, říká Aleš; budiž, všechno je náročné, když pro to nemáte předpoklady, ale psaní má laťku nízko, rozhodně níž než hra na housle, šachy nebo basketbal. Psát je asi tak těžké jako běhat: vůlí snadno nahradíte talent, nechcete-li vysloveně vyhrávat závody. O tom víc někdy jindy.

Práh tolerance a kdy ho překročíme

Zajímavá úvaha Tylera Cowena o přistěhovalectví, inspirovaná švýcarským referendem. Přistěhovalci tvoří ve Švýcarsku 27 % obyvatelstva. Cowen k tomu říká:

(...) you can take 27% as a kind of benchmark for the limits of immigration in most or all of today’s wealthy countries.  I believe that as you approach a number in that range, you get a backlash (...)

a dále předvídá, že jde o začátek politického zemětřesení, které se bude šířit celou Evropou. (Nikoli zcela k věci, ale kouzelně formulovaná je poznámka o Izraeli, kde je přistěhovalců pochopitelně velmi mnoho: „I would say Israel does not count as their flows are largely a religious/ethnic unification from the former Soviet Union, in part with the purpose of protecting them against other potential population flows, to put it diplomatically.“)

V České republice máme podle ČSÚ i podle statistik OECD 4,1 % cizinců, hluboko pod Cowenovým předpokládaným prahem. Je otázka, jestli v tom (dosti pravděpodobném) celoevropském zemětřesení půjde ještě o čísla, nebo už jen o emoce. Bylo by docela dobře zahájit na tohle téma věcnou veřejnou diskusi, než si ji zmonopolizují demagogové.

O čem se nemluví

Nevlídná obsluha v restauraci. Obtěžování telefonními prodejci. Software nefunguje, jak má. Mail na dvacet minut vypadl. Spory o malichernosti. Říká se tomu starosti prvního světa a tvoří to dost podstatnou část obsahu Facebooku, Twitteru a tak podobně.

Z čehož by se dalo usoudit, že jsme zhýčkané potvory, jež si vymýšlejí hlouposti, protože žádné opravdové starosti nemají.

Soudím, že to je jinak. Opravdové osobní starosti jednoduše nejsou téma pro sociální média, ledaže se týkají širší skupiny lidí, a pak jim těžko říkat osobní. O závažné nemoci v rodině, ztrátě důvěry v člověka, který ji u vás měl, o pracovní krizi, o tom, že jste v dluzích až po uši... o tom na Facebook psát nebudete. Namísto toho si pro odreagování radši postěžujete, že vám už zas volali z Vodafonu a nabízeli něco, oč rozhodně nestojíte.

Při posuzování doby a generace a sociálních médií jako takových — vezměme tohle v úvahu.