Petr Koubský | Idées fixes

432 faktoriál

2012-01-22T18:04:00.000+01:00

Harshad alias Nivenovo číslo (jak správně česky? harshadické? určitě ne Harshadovo, neboť to není ten případ) je takové celé číslo, že je dělitelné svým ciferným součtem. Nejmenší netriviální Harshad číslo v desítkové soustavě je 12, protože je dělitelné součtem 1 + 2. Následuje 18, 20, 21... (Čísla od jedničky do devítky jsou Harshad automaticky, neboť jsou identické se svým ciferným součtem; desítka a její mocniny také automaticky, protože ciferný součet je 1.)

Pro ty, kdo si rádi hrají s čísly, to je zajímavé samo o sobě, ale proto to nepíšu. Jde mi o jinou věc. Vezměte si řadu faktoriálů:

1! = 1, 2! = 2, 3! = 6, 4! = 24, 5! = 120, 6! = 720, a tak dále.

Všechno to jsou Harshad čísla. A kdybyste v té řadě pokračovali, bude to tak stále. Ověřování by vás asi rychle přestalo bavit, už 30! je řádu 10³² a spolehlivě zjistit všechny jeho číslice s běžnými nástroji je obtížné. Podstatné ale je, že byli takoví, kdo nelenili. A tak se zjistilo, že ne všechny faktoriály jsou Harshad čísly. Nejmenší, kde to neplatí, je 432!, číslo řádu 10⁹⁵².

Tolik ke spolehlivosti indukce a smyslu pochybnosti.

(Inspirace: Fifty na blogu Tylera Cowena.)

Názorné vyučování

2012-01-20T02:25:00.000+01:00

Je zkouškové období. To znamená, že chodbami se občas skoro nedá projít; blokují je dobře známé hloučky čekající na zkoušku. Šel jsem odkudsi kamsi a o hodinu později zpět. Složení skupiny, kterou jsem se proplétal, zůstalo téměř stejné. Hodinu, dvě, tři; čekají. Posedávají na zemi, protože židlí a laviček je málo. Vzdáleně to asociuje uprchlický tábor.

Dost nešťastný způsob, jak to dělat v jednadvacátém století, ne? Studenti by se přece měli na ústní zkoušku zapisovat na konkrétní čas. Přihlásím se na 11:15 a přijdu v 11:10, nečekám na chodbě od osmi ráno.

Drobný háček: školní informační systém ISIS tuhle funkci nemá.

Není to zásadní překážka. Dá se vyrobit například sdílená tabulka v Google Docs, do níž se studenti zapisují. Nebo stačí někam vyvěsit kus papíru. Jenže i tak málo práce navíc může být příliš mnoho.

Čímž se dostáváme k návrhu informačních systémů. Jejich fungování formuje každodenní realitu. Programátor, který by umožnil jednoduše a uživatelsky přívětivě rozdělit ústní zkoušku na šuplíčky s časy pro jednotlivce, by pomohl ušetřit spoustu času a nepříjemných pocitů. Když tři hodiny čekáte na chodbě, nenaladí vás to do nejlepší formy. Není to důstojné. Posiluje to v člověku pocit, že celá ta škola je pěkná šaškárna a učitelé nafoukanci.

A oni většinou nejsou. Jen nemají tu funkci v ISIS, která by je postrčila správným směrem. Stačí málo, abyste člověka přiměli dělat správné věci. Stačí ovšem ještě méně, aby je nedělal.

Budoucí architekti & analytici informačních systémů, kteří teď na VŠE studují, nechť pokládají průběh takto organizovaných ústních zkoušek za velmi užitečný praktický doplněk svého vzdělání.

p. f. 2012

2012-01-10T01:00:00.000+01:00

Letos jsem rozeslal toto PF na tři písmena:

Mayové přestali tesat // mlž plstí trhl // monstrum políbilo tchána // maratónci přijeli tramvají // mnoho pichlavých trnů // malý pilný trouba // manažer polkl tabletu // Mařku Pradou trumfneš // mimořádně podivná továrna // mafie přetáčí tachometry // minou potopili trajekt // meze počítačové tomografie // mešita poblíž Teheránu // málo průhledný tendr // mrazivé peklo Titanu // mokré průsvitné tričko // modelky pijí Tuborg // mošt proudem tryská // mladá pružná těla // major přichystal trhavinu // milenka preferuje teplo // myši piští tence // melancholie panenských tajemství // mírný pokles tlaku // magie pevného topůrka // Marie podlehla tesaři // máme prázdné talíře // manželům puchří těsnění // mastíme pánev tukem // Microsoft pomlouvá tučňáky // modrý pardubický trolejbus // majetek přináší těžkosti // mravenců plné trenýrky // mumie pěti Tibeťanů // mim předvádí tuleně // macecha pěstuje tchoře // mangem poškodil telefon // Medveděv Putinovi tančí // monumentální pomník trpaslíka // masivně paralelní technologie // mečem přetni tepnu // měření pomocí tyče // morče potkalo tarbíka // montéra pomilovala třikrát // Maďar přepral Turka // miska přezrálých třešní // můžeme pojíst telecího // měsíční pravidelné trápení // muslimka půvabných tvarů // mužně přijmout trest // Mendělejevova periodická tabulka // matrace proležená tlouštíkem // Mongolové potřebují tlumočníka // maniak pracuje tvrdě // marihuanu pěstujeme tamhle // motorová pila tíží // minutový přehled tisku // mikcí přemohla tabu // mámení potrhlého topologa // máslo pašují trollové // makrela pamatuje trias // Mže Plzní teče // mží před Tachovem // mitochondrie pradávných tvorů // mloci připlují tiše // musíš projít tmou

p. f. 2011
všechna starší p. f. (až do roku 2005, kdy jsem tenhle zrádný nápad dostal)

Co máme číst?, zeptali se

2012-01-07T14:48:00.000+01:00

Jeden dluh: začátkem prosince jsem měl jakýsi seminář v Dětské televizi Liberec (což je mimochodem velmi sympatická záležitost udržovaná v chodu dobrovolnickým nadšením). Dostal jsem tam otázku: co kvalitního máme číst na webu?

Na to se samozřejmě dá odpovědět, že se na to nedá odpovědět. Záleží přece na tom, co kdo hledá, oč se zajímá, co potřebuje znát. Jenže já slíbil, že si to rozmyslím a něco poradím. Jediný způsob, jak se to dá udělat, je rezignovat na objektivitu. Což jsem učinil a pak už to šlo. Zde je tedy velmi neúplný seznam toho, co bych poradil komukoli, kdo má chuť řídit se zrovna mým názorem.

Jde o „začátečnický“ výběr, užitečný hlavně tomu, kdo se teprve začíná orientovat. Po několika letech budete mít nějaký podobný seznam sami, jistě se od mého bude lišit.

Zpravodajství a komentáře - ČR

Česká pozice; promyšlené komentáře a často také původní investigativní žurnalistika. Server založila skupina novinářů, kteří se odtrhli z týdeníku Euro, v čele stojí jeden z velkých mágů české mediální scény István Lékó.
Deník Referendum; vyhraněně levicové komentáře, špička intelektuální levice u nás, samozřejmě poněkud salónní.
České noviny; vydává ČTK, takže dost střízlivé, uměřené, věcné. Milý rozdíl proti bezděčným bulvárům, které na internetu produkují některé velké deníky.
E15; stručné a velmi relevantní ekonomické a politické zpravodajství, trocha komentářů.
iVysílání; videoarchiv České televize, živé vysílání ČT 24.
Český rozhlas; pěkně udělaný zpravodajský web a moderní audiopřehrávač všech stanic Českého rozhlasu.
FS Final Word; denně jeden krátký komentář k aktuálnímu dění v ČR, v angličtině. Píše pražský Američan Erik Best.

V zájmu vyváženosti jsem chtěl přidat taky nějaké pravicově/konzervativně orientované médium, jenže o žádném dobrém nevím (což rozhodně neznamená, že neexistuje). Snad někdo doplní příslušný tip v diskusi, dík předem.

Zpravodajství a komentáře - svět

BBC World; pořád ještě, řekl bych, nejlepší žurnalistika na světě.
CNN;
Al-Jazeera; výborný zdroj nejen o arabském světě, ale o všem, co není USA & Evropa.
The Guardian; mírně levicové britské noviny, pěkná ukázka toho, jak má vypadat digitální podoba deníku.
The Weekly Standard; přesně ten druh inteligentního konzervativního týdeníku, který chybí u nás.
Slate; úspěšný experiment z dob internetové bubliny, čistě webový zpravodajský magazín, takový Time jednadvacátého století...
Salon; ...a jeho hlavní konkurence.
F.A.Z.; nejlepší noviny, čtete-li německy.
Neue Zürcher Zeitung; totéž.

Tolik, pokud jde o neplacené zdroje. Do naprosté špičky patří také The Economist a The New York Times, v obou můžete narazit na paywall, tedy některé články nemusí být přístupné, zvlášť ty starší. Aktuální obsah zatím lze číst volně, může se to ale změnit.

Internet, počítače, média a podnikání v této oblasti

GigaOM; moje nejoblíbenější zpravodajství z internetového světa, střízlivý pohled.
Wired; výborný časopis s velice obsáhlým webem, nejlepší je vybrat si jen některé sekce (třeba hry, hudba, software, věda...) a sledovat je přes RSS.
Engadget; všechny nové technické hračky, recenze.
TechCrunch; dění na internetu pro podnikatele a geeky. U nás začal nedávno Petr Král vydávat komentovaný výběr z TechCrunch pod názvem Drkot.cz.
O'Reilly Radar; technologické trendy.
Lupa; zaběhnutý český server o internetu, podnikání a technologiích.
Médiář; dobré zpravodajství i drby ze světa českých médií, jak internetových, tak klasických.

K výjimečným osobnostem, jejichž blogy se vyplatí sledovat, patří zejména:

Seth Godin; marketingový guru, publicista.
Clay Shirky; odborník na nová média, sociální sítě a crowdsourcing.
Paul Graham; zakladatel startupového akcelerátoru Y Combinator, vývojář, investor a manažer.
Joel Spolsky; vývojář, teoretik a praktik programování, podnikatel.
Scott Berkun; komentátor, publicista, autor několika výborných knih.

U nás mají podobný vliv (v náhodném pořadí :):

(A spolu s nimi další, kteří ale moc nepíšou, spíš přednášejí, učí, vystupují na sociálních sítích...)

Zajímavé názorové blogy

Tady se nedá jednoduše napsat, „o čem“ to je: über Gott und die Welt, jak by řekl Němec, tedy o všem a čemkoli.

Inspirace, přemýšlení, zábava

TED; TED je dnes velká skupina konferencí probíhajících po celém světě na rozmanitá témata se společným podtitulem Ideas Worth Spreading. Stovky brilantních přednášek, které na webu TED najdete, vám mohou sloužit jako průvodce vším, co vám neřekli ve škole. Některé obsahují i české titulky.
longform.org; výběr dlouhých článků - kvalitního čtení z různých zdrojů na nejrůznější témata.
xkcd; komiks pro übergeeky, chytrý, veselý a smutný. Píše Randall Munroe. Kultovní záležitost.
Dilbert; taky kultovní záležitost, ale pro jinou generaci formovanou jinými životními zkušenostmi - pro národ žijící v open space. Píše Scott Adams.
Saturday Morning Breakfast Cereal; komiks hlavně o vědě, sexu a... vědě. Píše skvělý Zach Weiner.
Cuketka alias Martin Kuciel, člověk, který naučil českou internetovou generaci vařit, mlsat a rozumět jídlu.
El Souk alias Michal Hromas, kuchař, kterým bych v povědomí národa rád nahradil jak Babicu, tak Pohlreicha.
iLiteratura; recenze knížek a ukázky z nich, záběr pokrývá velkou část beletrie vydané v ČR. Obětavě provozuje překladatelka Jovanka Šotolová.
AllMusic; obrovská encyklopedie pop i váž hudby.
Pitchfork; recenze hudby pro náročného posluchače.
Viceland; hustý! :)

Pochopitelně se to nedá stihnout všechno, ani to nemá smysl. Vyzkoušejte, vyberte si, obměňte, doplňte. Část uvedených zdrojů je lepší sledovat přes RSS, část přímo, ale na to rychle přijdete sami. Poslední rada: nenechte si od nikoho vnucovat jeho seznamy :)

TBN a já: malá změna

2012-01-02T16:13:00.000+01:00

Dva roky jsem působil ve společnosti Internet Info jako tzv. programový ředitel Tuesday Business Network. Včera jsem tuto vizitku odložil a nadále jsem zase jen a dočista na volné noze. A gun for hire.

Z vnějšího pohledu to mnoho neznamená. Na akcích TBN i na některých jiných podnicích pořádaných firmou Internet Info mě nadále budete vídat jako moderátora nebo aspoň jako návštěvníka, podle toho, jak se to kdy tematicky a časově sejde. Nadále budu také mluvit do obsahu chystaných konferencí. Jen se už nebudu podílet na žádných organizačních záležitostech, což věci bezpochyby prospěje :)

Byla to dobrá zkušenost, poznal jsem zevnitř pozoruhodnou firmu, seznámil jsem se s několika prima lidmi a bude mi potěšením s nimi pracovat nadále.

Proč mám dva blogy? (a tak podobně)

2011-12-31T19:19:00.000+01:00

K začátku nového roku jsem udělal trochu pořádek ve svých online aktivitách. Vedle tohoto blogu Idées fixes jsem spustil nový, který se jmenuje Doporučená denní dávka.

Doporučená denní dávka je tím, čemu se říká curated content. Skládá se tedy ze stručně komentovaných a co nejlépe otagovaných odkazů na zajímavé články a obrázky. Obsahové zaměření se těžko popisuje; prostě jsem se pokusil ze svých roztěkaných zájmů udělat přednost a podělit se s těmi, kdo na tom jsou podobně. Hi-tech, geekoviny, věda, příroda, fotky, hudba. Sociologie, média, matematika, budoucnost. A tak. Curated content vychází z názoru (který velmi silně sdílím), že automatické filtry informací jsou sice dobré, ale živé jsou lepší.

K čemu dva blogy? První rozdíl jsem už popsal: liší se typem obsahu. Idées fixes ponechávám pro své autorské texty a úvahy. Možná se vám nelíbí, jak píšu, ale přesto vás zaujme, jaké články a informace vybírám v Doporučené denní dávce. Možná na tom budete právě opačně. Rozhodně chci, abyste měli na výběr.

Dále jde o frekvenci příspěvků. DDD bude mít několik nových příspěvků denně. Idées fixes spíš několik měsíčně (pokud se zas trochu rozepíšu). Blog s velkou frekvencí novinek se čte jiným způsobem než ten klasický. Doporučenou denní dávku si můžete také dát do RSS čtečky, ale možná najdete jiný způsob čtení, který vám bude vyhovovat více. Třeba se na ni budete chtít jen občas podívat. Třeba se rozhodnete sledovat pomocí labelů jen část obsahu — například technologie. Pro curated content také existují specializované aplikace pro mobily a tablety. Ke čtení DDD mohu doporučit především Flipboard (iOS) a Google Currents (iOS a Android).

A konečně: Doporučená denní dávka je okrajovou součástí většího projektu, který spustím během prvního čtvrtletí 2012. Věc, na kterou mlhavě myslím už několik let, dostala konečně pevné obrysy a brzy ji nabídnu zákazníkům. Už se klepu nadšením a napětím, ale ještě nic neřeknu.

Kromě obou blogů ještě používám další online nástroje. Mou primární sociální sítí je Twitter (to znamená, že víceméně pořád sleduji, co se tam děje), jako sekundární budu používat už jen Google+ (to znamená, že se tam občas podívám, občas něco připíšu, ale je to doplňková a rekreační aktivita). Účet na Facebooku sice neruším, ale nebudu ho nadále používat, ledaže by se tam začalo dít něco velmi zajímavého (nemyslím, že je chytré říkat, že už nikdy více a tak). Na Twitteru mám vedle osobního účtu @petrkou ještě účet @4IT460 pro komunikaci se svými studenty na VŠE a (napříště už jen anglicky psaný) účet @IT_Czech (jehož činnost co nevidět obnovím).

Vedle toho mám značně zanedbanou osobní stránku, kde by se měly všechny tyto aktivity sbíhat. Musím ji dát do pořádku, což je také úkol pro první čtvrtletí. V tuto chvíli to není ani tak stránka jako spíš kovářova kobyla. Více využívat budu svůj účet na Slideshare. Stále ještě mě zajímá Quora a Instagram.

Během let jsem vyzkoušel mnoho dalších nástrojů (a budu v tom pokračovat). Vede mě k tomu profesionální i osobní zájem. Z některých se vyklubaly blbiny. Jiné jsou fajn, ale už je nepotřebuju, nezaujaly mě, nemám na ně čas. Jestli jste se přihlásili ke sledování některého z mých účtů, jenž se teď jeví jako mrtvý, pak je velmi pravděpodobné, že skutečně mrtvý je. Časem ho smažu. Na webu to je dnes asi stále běžnější způsob, jak věci fungují — mrtvých říčních ramen zanesených ulámanými mrtvými větvemi tam je až až. Zajímavější je samozřejmě, kde to naplno žije a proudí.

A ještě při té příležitosti: pěkný nový rok 2012!

Evropa. Několik poznámek.

2011-12-15T02:27:00.001+01:00

Vidím to takhle: už nejde jen o euro a koneckonců ani o samotnou EU ne. Jde o Evropu; a víc o její politickou než hospodářskou budoucnost.

Společný záchranný plán z německo-francouzské dílny, ať budou jeho detaily vypadat jakkoli, má jasný cíl: rozložit riziko, zodpovědnost a (ano) pravděpodobné ztráty na celou sedmadvacítku. Neřeší, kdo je vinen. Řeší, kdo by byl postižen.

Což je samozřejmě celá Evropa. Nemůžete nechat zkrachovat (a bohužel ani vyjmout z eurozóny - představa finančních transferů předcházejících znovuzavedení drachmy či liry je monumentální) jednu zemi (dokonce ani to malé a okrajové Řecko ne) a nezpůsobit vážné škody mimo ni. Bankrot se přes věřitelské banky přelije do dalších zemí, vyvolá paniku, ohrozí úspory obyvatel, zvedne úrokovou míru, zpomalí reálnou ekonomiku (která už další rány taky opravdu nepotřebuje). Politické důsledky: levý i pravý extrémismus, nacionalismus, izolacionismus. Hospodářské důsledky v druhém kole: špatné. Spirála.

Leckdo by asi vnímal izolaci jako změnu k lepšímu. Aspoň do té doby, dokud by se víc podobala světu písní Daniela Landy než hospodářskému úpadku.

Cokoli se stane v EU, stane se u nás. Nezáleží na tom, zda máme euro nebo ne, nezáleží na tom, jak moc dává vláda od problémů €/EU ruce pryč. S Evropou nás nesvazuje volba, ale realita. Zde není Švédsko. Jsme malá země, strukturou ekonomiky orientovaná na export. Obchodními partnery, jejichž koupěschopnost rozhoduje o naší prosperitě, jsou na prvním místě Německo a Slovensko. Rozhodující české banky patří bankám z Francie, Itálie, Belgie a Rakouska. Největší český exportér je součástí německého koncernu.

Ještě jednou: Záchranný plán neřeší, kdo je krizovou situací vinen, řeší, kdo by jí byl postižen. Snaží se minimalizovat škodu. Zaplatí ji ti, kdo mají na její minimalizaci zájem.

Je to spravedlivé? Zdá se, že ne. Bylo spravedlivé, aby Německo po versaillské konferenci platilo těch 269 miliard marek ve zlatě? Tehdy se zdálo, že ano.

Historická zkušenost říká, že o snažit se o spravedlnost v podobných případech k ničemu nevede - leda k maléru. Kdo je vinen řeckým (italským, irským...) dluhem? Jejich vlády a parlamenty třicet let dozadu? Lid, který je volil? Příjemci sociálních výhod? Bankéři po celém světě, kteří půjčovali jako diví (a pak s balíčky půjček hráli Černého Petra), ač mohli a měli vědět (a od jisté doby nepopiratelně věděli), kam to povede? Jak jim tu vinu rozdělíte? A i kdyby, k čemu to bude? Dostanete z někoho z nich trochu těch peněz zpátky? Když řeknete „morální hazard“, máte samozřejmě pravdu. Rozmyslete si ale dobře, co pak řeknete dál, chcete-li navrhnout něco prakticky uskutečnitelného.

Česká vláda se teď asi pokusí o jiný morální hazard: nedat ani korunu a přesto profitovat, jestli záchranný plán uspěje. Tahle taktika černého pasažéra může být nakonec úspěšná. Trochu se obávám, že od nás stejně už nikdo v EU nic jiného nečeká.

Hlavní slabinou záchranného plánu je to, že vlastně neexistuje. Má podobu politického prohlášení, ale žádný mechanismus, žádné detaily. Bude MMF sloužit jen jako poštovní schránka? Jaké podmínky, jaké záruky, čím je pomoc podmíněna, co musí příjemce pomoci splnit? Chytrá česká vláda by se snažila ten mechanismus vytvářet s ostatními, vložit do něj co nejvíc svého, nápady, pojistky.

Je velká škoda, že v téhle obtížné situaci má EU tak průměrné vůdce a neakceschopné byzantinské úřednictvo. Stejně tak je škoda, že v ČR máme zrovna teď nejhorší vládu své historie. (Hodnotím její výkony, ne politickou orientaci, která je mi ostatně nejasná - neschopnost našeho sboru ministrů dávno vymazala dělicí čáru mezi levicí a pravicí.) Přesto: mají teď životní šanci ukázat, co v nich je. Sarkozy, Merkelová i Nečas. Tak či onak, místo v učebnicích mají jisté, jde už jen o ta adjektiva.

Každý z nás má své postoje a své stupnice hodnot. Členství ČR v EU (stejně jako v NATO) je pro mne hlavním politickým úspěchem nejnovějších českých dějin. EU a (v menší míře i) euro pokládám za projekty, které přinesly Evropě mnohem víc dobrého než špatného. Dluhová krize není důsledkem existence těchto dvou institucí, je událostí, která by nastala s EU i bez ní. Nová je jen možnost řešit ji formou spolupráce v rámci kontinentu (nikoli tedy například válkou). Odlišné názory nemám nikomu za zlé, jen mi občas připadají povrchní - když se opírají o kuchyňskou ekonomii (hospodaření státu jako hospodaření rodiny), když ignorují, že ČR je čistým příjemcem finančních transferů z rozpočtu EU apod.

Problém je v tom, že u nás nikdy neproběhla skutečná společenská diskuse na téma místa a ambicí ČR v Evropě - konfrontace kvalifikovaných názorů obou stran ve veřejném prostoru. Kromě zastánců jedné či druhé krajní polohy se k tomu vlastně nikdy nikdo neměl chuť vyjadřovat. V obecném povědomí tak jsou postoje „profesionálních Evropanů“, lidí spjatých s EU kariérně. A proti nim postoj Hradu. Oboje je nutno brát s velkou rezervou, většina lidí však nic jiného nezná. Za sedm let členství jsme se povětšinou naučili jen skloňovat Brusel podle vzoru prdel. Obávám se, že teď to je málo.

Jízda na hyperbole

2011-11-20T23:46:00.001+01:00

Vladimír Kokolia je moudrý muž.

První vteřina života trvá celý dosavadní život, celou vteřinu. Druhá vteřina trvá polovinu dosavadního života. Třetí trvá třetinu. Miliontá miliontinu, a to už začneme uvažovat, jestli vteřina nezačíná být příliš drobný interval. V té chvíli ubíhá dvanáctý den našeho života, který bude trvat celou dvanáctinu.
(...)
Při naději dožití 75 let by člověk myslel, že se v třiceti sedmi ocitá v polovině života. Avšak podle prožitého času si první půlku odžil už dávno, v závislosti na použité metodice to může být např. ve třech letech. Příklady metodik, včetně odvození vnitřního trvání prenatálního období nechávám na příště. Mohu ale prozradit už nyní, že se v bříšku pohybujeme v řádu desítek milionů let.

Jenže to platí i naopak. Když je vám dvacet, představuje rok dejme tomu padesátinu zbytku vašeho života. Když je vám padesát, je to už dvacetina, tedy dvaapůlkrát méně. V šedesáti desetina. Křivkou našeho života je větev hyperboly. Od nekonečna v nule k nule v — nekonečnu? (Tady se názory rozcházejí.)

Čím jste starší, tím trestuhodnější je plýtvat časem.

K tomu sociálnímu státu

2011-10-19T14:36:00.000+02:00

iDnes zveřejnila zprávičku, že přibývá důchodců, kteří už nemají na živobytí, nezvládají platit nájem a končí na ulici. Souběh deregulace nájemného a postupujících reforem. Myslím, že velká část tohoto problému je teď těsně pod hladinou a teprve se vynoří. Povídám si běžně s lidmi, kterým po zaplacení nájmu a poplatků za energie zbývá z důchodu patnáct stovek, dva tisíce. Přežít z toho lze i v drahé Praze, když se uskrovníte na minimum, nebo když máte něco našetřeno. Rozhodně však ne důstojně. A hlavně to je na doraz, další utažení šroubu se už zvládnout nedá.

To není nic nového a bohužel ani zajímavého - všední den. Setkal jsem se ale s reakcemi lidí ze svého okolí, které bych rád souhrnně komentoval.

1. „Stát lidi okrádá daněmi a dávkami, měl by jim ty peníze nechat, ať si sami spoří“. Pomiňme těžkou otázku, jak by se přechod od průběžného systému k individuálnímu dal uskutečnit a soustřeďme se na ještě těžší: jak po celý život spořit, aby se peníze neznehodnotily?

Říkáte, že akcie, obligace, fondy; pro většinu lidí je velmi těžké se v tom orientovat a tudíž jsou potenciální obětí darebáků, stejně jako je tomu u půjček. Kromě toho tyhle formy spoření vyžadují dlouhodobou ekonomickou a politickou stabilitu. V tu je dnes těžké věřit. Pravděpodobnost, že své peníze vložíte někam, kde navždy bez náhrady zmizí, je dost velká.

Zlato a nemovitosti? Ano, pro bohaté, ale ne pro ty, kdo šetří po pětistovkách, to je snad jasné.

Výhodou průběžného systému je také to, že není snadné ho rozkrást, peníze nikde neleží. Penzijním fondům v ČR bych nevěřil ani za mák.

2. „Postarat se má rodina.“ Kde nějaká je a je funkční, tam se většinou stará; do té míry, jak si to může dovolit. Osamělých lidí je ale spousta. Může se to stát i vám. Zajímavou možností by snad byly daňové asignace či odpočty směrem od děti k rodičům, ale vážně je fair diskriminovat bezdětné? Co s rozvedenými? A tak dále.

3. „Ať se přestěhují do menšího bytu.“ Nájemné neklesá lineárně s velikostí bytu, takže tahle úspora není zas tak velká. Levných nájemních bytů je málo. Částečné řešení to může být, ne vždy, ne pro každého.

4. „Může za to dvacet let regulace nájmů.“ Možná. Teď už ovšem z praktického hlediska nemá regulace velký význam. Nevím, jak je to jinde, ale v Praze se už regulované a tržní nájemné srovnalo a majitelé domů často ani nevyužívají stropu regulovaného nájemného. Dost často, věřte nebo ne, z normálních lidských ohledů k důchodcům.

Jen na okraj: často v podobných sporech slyším: „ať mi stát nebere moje vydělané peníze!“ A jsou vážně jen vaše? Vyděláváte je díky tomu, že žijete ve fungující společnosti, kde platí a vymáhají se zákony, kde jsou k dispozici veřejné služby a infrastruktury. Je naprosto oprávněné, že se za to má platit. Jiná otázka je kolik; na co se ty peníze použijí a na co ne; a zda se využívají efektivně, bez plýtvání a zlodějny. Tohle je správný prostor pro politickou diskusi. Minimalizace přerozdělování bez ohledu na další parametry je utopie, zrcadlově převrácený obraz komunismu.

Kdykoli se má něco vyřešit reálně, nemůže to řešení být ideologicky čisté.

Sociální stát evropského typu je dnes na pranýři. Fakt je, že na tom není nejlíp. Potápějí ho tři faktory: demografie, nedostatečný hospodářský růst a zabedněnost části evropských politiků. Přesto je to pořád pro mnoho lidí - myslím, že pro větší část obyvatel Evropy - nejlepší uspořádání společnosti. Nikoli nejlepší myslitelné, to ne, ale nejlepší prakticky realizovatelné.

Sociální stát se reformovat musí, ale neměl by začínat tím, že zruší právě své sociální funkce. To je vážně až to poslední.

Steve Jobs 1955 - 2011

2011-10-06T02:38:00.000+02:00

Když oplakáváme slavné, oplakáváme kus vlastního života, protože ať chceme či ne, velké osobnosti vytvářejí a definují prostor, v němž pak žijeme.

Steve Jobs nám kus toho prostoru vytvořil moc hezky.

Posunul technologii dál, protože ukázal, že musí mít duši a že ji mít může. Zasloužil se o radostnější a přemýšlivější svět. Točila a točí se v tom samozřejmě hromada peněz. Vtip je ale v tom, že po většině jemu podobných zbude jen ta hromada peněz, tedy z dlouhodobého pohledu nic. Jobs změnil svět. Ne tím, že nám prodal pěkné přístroje, ale tím, že nás přiměl jinak uvažovat o věcech, jež se pomocí těch přístrojů dělají. Otevřel nové možnosti. Napsali to už jiní: byl to náš Edison.

Bude nám chybět. Ale tu změnu nám už nikdo nevezme a dá se s ní dál pracovat.

A Pixar by o něm měl udělat pěkný film.

Příští stanice 1974

2011-09-18T01:58:00.001+02:00

Dopravní podnik pořádá jednou za měsíc exkurze do kačerovského depa včetně projížďky historickou soupravou Ečs. To jsou ty nejstarší ruské vozy, co se používaly na céčku od samotného začátku provozu. Trať opustily až v roce 1997. Z původních 85 vagonů má dnes DP tři a udržuje je pěkně nablýskané a občas v nich povozí lidi, což se poštěstilo i nám. Pravím - poštěstilo, ona je to totiž dost vyhledávaná atrakce. Lístky jsem kupoval půl roku dopředu, vyprodáno je do konce roku.

Jízda není jen tak obyčejná. Jedete nasvíceným tunelem a pomaleji, takže si stihnete prohlédnout leccos, co normálně zahlédnete jen koutkem oka nebo ani to ne: odbočku z C na A (u stanice I. P. Pavlova), odbočku z C na B (na Florenci), tlaková vrata před vjezdem pod řeku, odstavnou kolej (za stanicí Pražského povstání směrem z centra), kousek tunelu pro odbočku na neexistující linku D (mezi stanicemi Pankrác a Budějovická).

A věc (aspoň pro mne) nejzajímavější (protože jsem o ní neměl ani páru): mezi Muzeem a Hlavním nádražím je odbočka, kterou měla jezdit tramvaj, protože tenhle úsek je nejstarší a stavěl se v roce 1966, kdy se ještě počítalo s podpovrchovou tramvají, ne s metrem. Pak se ukázalo, že by to nebyl dobrý nápad (rozhodnutí sice politické, ale rozumné), Praha se začala chystat na metro oddělené od povrchové dopravy, Tatra Smíchov vyvinula prototyp vozů, ale dopadlo to jinak (verze se různí, zhruba však lze říci: rozhodnutí sice blbé, ale politické) a kvůli těžkým ruským vlakům se musely vložit do Nuselského mostu rošty rozkládající váhu na širší plochu. A zbytek je historie.

Z informací, které jsme ještě pochytili:

Metro má stejný rozchod i profil kolejnic jako železnice. Vozy metra mohou po železniční trati jezdit a skutečně po ní občas jezdí, hlavně mezi kačerovským depem a železniční stanicí Krč, kde má metro zkušební trať. Naopak to samozřejmě nejde, běžný železniční vagón by se do metra na šířku nevešel.
Na lince C v současné době jezdí 53 souprav. V sobotu odpoledne jich bylo na trati 26, v ranní špičce se nasazují úplně všechny.
Brzdná dráha soupravy v okamžiku vjezdu do stanice (kde má předepsanou rychlost 40 km/h) se téměř rovná délce nástupiště, jinými slovy, vlak nelze brzdit o mnoho silněji, než brzdí tak jako tak. Z toho plyne jednoznačný osud osob skákajících pod vlak. (Neúmyslný pád se přežít dá, stačí maličkost - lehnout si a nechat se vlakem přejet, podvozek je dost vysoko.)

Čistě jen pro záznam

2011-09-18T00:38:00.000+02:00

...Bootcamp, o němž viz níže, byl pro letošek definitivně zrušen, takže všem, kdo plýtvali vášněmi v diskusi, jednak dávám za pravdu, jednak se omlouvám. Tak to někdy chodí.

Na čem zrovna pracuji: Bootcamp

2011-08-03T12:48:00.000+02:00

Už půldruhého roku se chvílemi méně, chvílemi více podílím na obsahu konferencí a jiných akcí sdružení Tuesday Business Network čili TBN (to Tuesday se má správně psát verzálkami, ale tak daleko jsem ještě neustoupil), jež patří pod společnost Internet Info. (Dokonce mi vnutili vizitky s titulem programového ředitele, což se mi nelíbí, protože se tím značně nadceňuje můj význam. Jsem jen kluk, co do toho trochu dělá.) Některé ty akce byly a budou prima (myslím, že hodně se nám povedly třeba Success Stories nebo Televizní seriál), v případě některých jsme měli snahu a výsledek byl průměrně neslaně nemastný. Třeba jste tam někdy byli a máte názor sami. Zpočátku mě to bavilo, pak nebavilo a teď zase baví, protože snad konečně začínám přicházet na kloub tomu, jak se to má dělat. (Taky jsem se ale poučil, jak se nasedá do rozjetého vlaku. Zatím jsem vždycky jen něco zakládal nebo pracoval sám na sebe a se sebou.)

Nikdy jsem tady nelákal na žádnou naši akci, tentokrát si ale myslím, že bych výjimku udělat mohl. 26. - 27. srpna pořádáme Bootcamp a já bych tam potřeboval co nejvíc dobrých a tvořivých účastníků. Vysvětlím.

Bootcamp je taky blbé slovo - bože můj, já snad nikdy nedělal nic, co by nemělo špatný název! (Nejmarkantnější příklad jsou Softwarové noviny, které jsme odjakživa představovali slovy „ani softwarové, ani noviny“. Dobrý úvod to většinou nebyl.) Jak známo, skutečný bootcamp je výcvikový tábor pro nováčky v ozbrojených silách, jehož smyslem je dát jim pořádně zahulit. Když já byl na vojně, říkalo se tomu přijímač a byl to hnus. Pak se toho slova chytli vtipálci manažeři a tím pádem přišlo k nám jako označení intenzivního školení/semináře/workshopu pro podnikatele a manažery. Bootcampy pořádané TBN bývaly pověstné, rozdávaly se na nich zelené mikiny a obsah byl nabitý užitečnými dovednostmi hlavně pro startupy.

Publikum ovšem jednak stárne (ti věrní), jednak mládne (ti noví), každopádně se mění. Informace, kterak podnikat, jsou daleko dostupnější než dřív. Proto jsme se letos poprvé rozhodli udělat Bootcamp trochu jinak než v minulých letech. Nezašli jsme tak daleko, abychom změnili název (což mě chvíli mrzelo), ale zato jsme hodně přemýšleli o účastnících, tedy o vás. Na rovinu řečeno, chceme vás vyvést z míry, možná trochu rozhodit (a tím inspirovat). Žádná učebna a kurs marketingu, to si zařiďte jinde. Program spolu s týmem TBN a se mnou sestavuje Petr Maňas, což je dobře, protože on je praktičtější, zatímco já se snažil dodávat ulítlejší (a non-IT, non-byznys) nápady.

Výsledek posuďte sami. Budeme tam mít Danu Drábovou ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost; socioložku Jiřinu Šiklovou; podnikatele na vozíku Romana Pospíšila; IQ a EQ rozcvičky za pomoci filmových ukázek; nějaká další překvapení, o nichž ještě pořád jednáme; a celoodpolední emocionálně/inteligenčně/sportovní hru s pravidly, jaké jste ještě nezažili (já taky ne - psychologicky brutální). Budeme si povídat o jaderných haváriích, o pádu z koně a asistenčních psech, o tom, proč je česká společnost zacyklená do neschopnosti změnit se. Souhrnně se to jmenuje Okamžiky, které rozhodují.

A celé to nebude fungovat bez účastníků, kteří program dotvoří na místě a rozsvítí. Takže vám nabízím a doporučuji - přihlaste se a přijeďte. Já vím, stojí to nějaké peníze, s tím nic nenadělám. Ale budeme se vám snažit dát za ně maximum. Zase jednou bych rád zkusil, co všechno jde a kdo se přidá.

Jo, a zelené mikiny nebudou, budou trička v Navy :) Blue. Je to na pěkném místě. A možná společně založíme novou tradici.

Nepopřeješ sluchu

2011-07-28T01:53:00.000+02:00

D-Fens: I helped build missiles. I helped protect this country. You should be rewarded for that. But instead they give it to the plastic surgeons, you know they lied to me.

Sergeant Prendergast: Is that what this is about? Is that why my chicken dinner is drying out in the oven? You're mad because they lied to you? Listen, pal, they lie to everyone. They lie to the fish. But that doesn't give you any special right to do what you did today.

Anders Behring Breivik je úspěšný člověk. Je slavný, má spoustu nových kamarádů, které sice nikdy neuvidí, ale na jejichž podporu se může spolehnout. Záměr, který chystal léta, se mu vydařil nad jeho vlastní očekávání. Čeká ho teď příjemně vybavené vězení, kde bude střežen čtyřiadvacet hodin denně - hlavně proto, aby mu nikdo neublížil, protože to teď je a dlouho bude jeho hlavní obtíž.

To hlavní, oč usiloval, mu vyšlo dokonale: vnutil politikům a veřejnosti svou agendu. Návod: až budete mít pocit, že víte o nějakém problému a nikdo vás nechce poslouchat, postřílejte nějaké děti lidí z establishmentu, čím víc, tím líp. Zabere to.

Vy můžete za to, že zemřeli, říká nám (a mnozí to po něm opakují). Vy jste vinni, protože přikyvujete špatné politice, nebo ji dokonce aktivně děláte. Kdybyste byli jiní, mohli ti lidé žít.

Stará hra, stará a špinavá a k uzoufání primitivní a stejně na to vždycky spousta lidí naletí. Protože agresivita a manipulace funguje.

Jo, ta politika (kolem přistěhovalců, islámu, multi kulti atd.) je v některých ohledech opravdu špatná. Na světě je vůbec spousta věcí v nepořádku. Ale to nikoho neopravňuje střílet. Nepředstavuje to žádnou polehčující okolnost. Ani to nikoho neopravňuje (to sloveso jsem nezvolil náhodou ani snadno) brát Breivika vážně. Nebo dokonce připustit zcela chorou myšlenku, že jeho čin je jakousi odplatou za masakry, jež spáchali jiní lidé na jiných lidech. Nic z toho, co Breivik (a každý, kdo spáchal něco podobného) říká, se nesmí brát vážně a používat v seriózní diskusi. To není otázka moralizování nebo dokonce upírání svobody slova. To je otázka sebezáchovy společnosti.

Nepopřeješ sluchu masovému vrahovi!

Souvislost mezi (nepochybně existujícími a závažnými) problémy soužití v Evropě a masakrem v Norsku existuje jen v hlavě psychopatického střelce. Jestli ji náhodou vidíte i někde jinde, jste pod jeho vlivem a měli byste s tím něco dělat. (Anebo patříte k jeho novým kamarádům a tím pádem si asi moc rozumět nebudeme.)

Může to vypadat jako hraní se slovíčky, ale namouduši není: evropští politikové a veřejnost musí udělat něco praktického proti národnostnímu a náboženskému a kulturnímu napětí mezi starousedlíky a přistěhovalci; musí to udělat rychle; a nesmí to udělat pod diktátem či vlivem Breivika.

Že to bude pod jeho vlivem tak jako tak? Může být a nemusí. Jak se pozná, že to pod jeho vlivem nebylo? Jednoduše: podle přijatého řešení. Jestli bude pokrytecké, prázdné, žádné nebo naopak diskriminační (vůči komukoli), zkrátka nedemokratické, pak Breivik vyhrál. Jestli se o řešení ani nepokusíme, pak vyhrál tuplem. Jestli bude někdo argumentovat domnělou vinou obětí, jakkoli zastřeně, pak je to zmatený hlupák nebo Breivikův kamarád nebo oboje.

Nejlepší komentář v češtině - obávám se dokonce, že jediný, který stojí za to číst - napsal k Breivikovi muž s názory tak opačnými oproti mým, že víc už snad ani nelze: Roman Joch. Kromě části předposledního odstavce to kdykoli podepíšu. A mé výhrady k pasáži o zbraních jsou spíš praktické než politické. Určitě bychom se dohodli.

Třeba se nakonec dohodneme všichni. Ne že bych tomu moc věřil, ale zkoušet se to musí.

Mimochodem: jsem přesvědčen, že na rozdíl např. od krize sociálního systému, na kterou rozumný recept neexistuje, se multikulturalita v Evropě dá zvládnout docela dobře, i když ne rychle. Žádnému politikovi se do toho nechce. Změna statu quo - jakákoli - totiž vyvolá simultánní řev zleva („Diskriminace! Rasismus!“) a zprava („Cizinci žijí na náš úkor! Islámské nebezpečí! Teroristé!“) Jelikož Evropa nedisponuje žádným Churchillem, který by slíbil a splnil pot, krev a slzy, je to na lidech výrazně menších než on. Mohou ovšem dokázat stejně velké, ba větší věci: když se dohodnou.

Opakuju, ne že bych tomu moc věřil.

Tři velmi stručné příběhy o českém školství

2011-01-06T14:19:00.000+01:00

Úterý, devět třicet ráno, v Praze za slušné viditelnosti vrcholí zatmění Slunce. Kantor učí zeměpis a napomíná neukázněné žáky, kteří natáčejí hlavy k oknu ve snaze vidět aspoň něco.

Paní učitelka na rodičovském sdružení: „Když přijdete ve dvě, o půl třetí domů z práce, nechte napřed děti tak hodinku odpočinout, než se s nimi začnete učit.“

Početní úloha pro pátou třídu: Země je od Slunce vzdálená 150 milionů kilometrů, Mars 230 milionů kilometrů, Pluto 5,9 miliardy kilometrů. Jaká je vzdálenost mezi Zemí a Marsem? Jaká je vzdálenost mezi Zemí a Plutem? - Příklad, jak se ukázalo, není míněn jako téma k zajímavé diskusi, ale jako jednoduchá aritmetická úloha s jediným správným výsledkem, po této nápovědě už víte, s jakým.

p.f. 2011

2011-01-01T23:35:00.000+01:00

andělé rozkradli nebe // autocenzura rezignovaného novináře // analfabeta rektorem neuděláš // armáda rabuje Nazaret // ateistovo rušné nanebevzetí // adié regulovanému nájemnému // amputace raněné nohy // antidepresiva rozdejte nezaměstnaným // Assange rozzuřil naivky // Arab rabína neobřeže // Afghánce rozehnali napalmem // američtí roboti nastupují // agronomové rukují nazítří // až rozkvetou narcisy // alibi rafinovaného náměstka // alkohol rozjaří návštěvu // angažujme rodiče nestydů // Achillův rezavý nůž // anatomovi rychle napověz // abstinentovy rozpačité námluvy // anabáze rudých námořníků // abatyše rosomákem nepohrdne // asociace registrovaných nudistů // anarchistům rozkazy nesvědčí // atlet rudý námahou // airbus roluje nazpátek // anýz rulíkem nenahradíš // asketova romantická noc // anšlus Rakouska Německem // Ahmadínežádův raketový nosič // astroložka republice nevěří // Antikrist rozprodal Narnii // autista rumunské národnosti // autorčiny ruce nezahálí // alpinista rourou neprošel // azbuku Rusům neberte // almužna rebelům nemocnic // antarktická rašelina nehoří // atestujte ropu Norům // Apači rokují nonstop // adresujte radním nabídku // autority razí neologismy // ani ránu nadarmo // atentátník rázuje nalehko // agresivní roj našinců // avantýry rozmarné nymfy // abeceda racionální nevěry // antikoncepci Ratzinger neschválí // archivář riskuje nepříjemnosti // aféra různých neviňátek // abdikujte raději nyní // Amazonka rybaří nahá // anonyma ropucha nepředčí // adopce rejsků nutriemi // antabus rumem nezapíjet // animální rytmy náměsíčníků // abnormálně ryzí nikl // alimenty revolucionáři neplatí // anexe ráje nácky // ani rekviem nedohráli // ať rozhodne náhoda - anebo rychlé neutrony // archu roubí Noe // asembláž relevantních nesmyslů // apokalypsu raději ne

Stará péefka

2011-01-01T18:32:00.000+01:00

...na tři písmena:

2011: nechte se překvapit
2010: BPD
2009: PVK
2008: KJZ
2007: DTS
2006: MSK
2005: ŽSO

Pedály

2010-09-05T16:51:00.000+02:00

Nedosáhnout na pedály motokáry je pokořující zkušenost pro kluka, který se právě začíná cítit jako velký. Plně to chápu. Zkouším mu vysvětlit, na kolik pedálů v životě taky nedosáhnu, ač se na ně cítím, ale nakonec je ta metafora úmorná i pro mě. Ukazuje se být jedním z těch pedálů.

Řetězová hra pro bloggery: #7linkscz

2010-07-17T16:28:00.001+02:00

The 7 Link Challenge (#7links) je výzva, která se objevila na Problogger.net. K #7linkscz (to je hashtag na Twitteru, podle nějž najdete další účastníky, aniž byste tam nutně museli mít účet) vyzvala Eliška Hutníková české blogery. Ideou je publikovat post se 7 odkazy na 7 článků podle daného klíče. (Opsáno od Misantropa, který opsal od Větrovky.)

Můj první post: téměř nachlup je to šest let (kterážto koincidence mě svedla, abych se připojil), jmenoval se Chtěl jsem to tady mít hezčí.

Post, který mě nejvíc bavilo psát: Americká noc (Generace). Měl jsme na chviličku pocit, že jsem se dotkl něčeho opravdu důležitého, jenže to zas pak uteklo stejně jako ta podivná noc tenkrát na Floridě. „Opakem lži není pravda, ale jiná lež“ - těžko si asi mohu nárokovat autorství téhle myšlenky, ale tehdy jsem ji objevil, jak se pěkně říká, nezávisle.

Post, který měl skvělou diskusi: subjektivně se mi nejvíc líbila diskuse k Pupkovatím (Takoví nikdy nebudete), ale je hodně osobní.

Cizí post, který bych si přál napsat sám: ó jé! Takový nacházím tak jednou týdně. Třeba ze zaniklého již blogu Na schodišti v domě leží stokoruna prakticky všechno, totéž platí o Vose na jazyku Martina Jaroše, která je snad někde archivovaná, ale já to neumím teď narychlo najít. Dtto Kamojedov, Malý čtenář, velmi často Jura Hlavenka, Patrick Zandl, Martin Malý, Pavel Šuchmann, dost často Štěpán Kotrba (no dobře, to není technicky vzato blog) a Dan Dočekal - to jsou lidé, jimž závidím jejich dovednost přemýšlet a pak to napsat. Hrozně bych si přál umět tohle jako Pixy, což ale taky není blogpost v pravém slova smyslu. Jeden jediný text... dobře, tak tedy Vladimír Kokolia a od něj Jiné světlo na začátku než na konci tunelu.

Můj nejužitečnější post: To nemůžu přece rozhodnout já, podle ohlasů se však zdá, že to byl neučesaný průvodce Londýnem, přidávám link na aktualizovanou (i když už zase zastaralou) verzi.

Můj post s nejlepším titulkem: titulky neumím, co byste chtěli od člověka, který vymyslel název „Softwarové noviny“? Snad tedy... Komenská loďka.

Post, který by si mělo přečíst víc lidí: Eschatologie pro mateřské školy.

Hommage à 5.B

2010-06-18T13:51:00.003+02:00

Myseľ dokorán (poznámky z TEDx Bratislava)

2010-05-31T03:55:00.000+02:00

Na počátku byl TED, z něj pak vznikly různé TEDx a v sobotu se jeden takový konal v Bratislavě. Byl jsem tam a vrátil jsem se nadšen.

Podtitulek konferencí TED je Ideas worth spreading. To je dnes daleko výstižnější než původní Technology, Entertainment, Design, z nějž zkratka vznikla. Taky je to důvod, proč se těžko vysvětluje, o čem ten TED vlastně je: o čemkoli. Přijel jsem domů a nadšeně vyprávěl o dvanáctileté školačce, která vydává dobrodružné romány, o zemědělci s kruhovými poli, o chlapovi ztraceném v deštném pralese... -Já myslela, žes byl na konferenci?, řekla O. -No hej, veď som aj bol... tedy, promiň, ano, byl jsem na konferenci. - A ona nebyla o IT?, podivila se.

Bratislavský TEDx byl nápor na vnímání a opravdu vyžadoval myseľ dokorán, aby se do ní všechno vešlo. Akce pro lidi, které zajímá všechno zajímavé, kteří se nechtějí uzavřít do svého malého profesního světa, kteří potřebují podněty a inspirace jako ryba vodu. Nemohu tady vypsat všechno, co jsem shlédl: teprve to budu vstřebávat, přemýšlet o tom. Namísto zprávy nabízím jen pár nesouvislých poznámek k některým vystoupením, zdaleka ne ke všem. Citace jsou zpravidla parafrázované, ne přesné - jak jsem si je stihl zapsat - přesto je výjimečně dávám do uvozovek, aby bylo jasné, co patří komu.

TEDx se konal v divadle s podivným názvem Heineken Tower Stage na břehu Dunaje kousek od mostu Apollo. Bylo to ideální prostředí, pěkný divadelní sál s rozsáhlým zázemím, velké předsálí pro setkávání a diskuse... přesně tak bych to navrhl, kdybych měl volnou ruku ve výběru správného místa. Ostatně celá organizace... chtěl jsem si to nechat až na konec, ale nelze, hned teď musím organizační tým pochválit, poděkovat a vyjádřit svůj obdiv. Bylo to skvělé a především bylo vidět, že je to všechny baví, že pracují s nadšením (mimochodem: zadarmo), že požadovanému výsledku dávají všechno - a že si to ohromně užívají. Dohromady je dal a celý bratislavský TEDx uvedl do chodu překladatel a tlumočník Rastislav Geschwandtner, před nímž i před jeho kolegy se skláním v úctě a s trochou závisti.

Některé přednášky ze zahraničních TEDů jsme zhlédli z videa, takže je mohu hned teď odlinkovat. Asi nejvíc mě - i mnoho jiných - pobavil dánský architekt Bjarke Ingels: jeho projekt Mountain Dwellings v Kodani, ani nemluvě o té šílenosti, kterou projektují pro Ázerbájdžán, vás prostě nechá zanechá s otevřenou pusou. Ingelsova přednáška je také dobrou ukázkou, jak dobrá prezentace na TED vypadá a jakým dojmem na vás zapůsobí. (Převálcuje.)

Doporučit mohu dále Gevera Tulleyho a jeho Pět nebezpečných věcí, které byste měli nechat dělat své děti („Já děti nemám. Půjčuji si na to děti svých přátel.“) - napsal o tom také pěknou knížku, kde těch nebezpečných věcí popisuje padesát. Dnešní děti nepouštíme k činnostem, které dřív byly běžné, a tím jim škodíme, říká Tulley a doporučuje pro děti zacházení s ohněm, kapesní nůž, rozebírání čehokoli... nám to příliš revolučně naštěstí ještě pořád nezní, v Americe to už problém je. „Zóna, kterou pokládáme za bezpečnou, je stále menší.“

Clay Shirky z videa přednesl velice hutnou řeč o možnostech organizování bez organizací. Pořád to ještě zní dost nově, ale uvědomme si, že on to věděl a řekl v roce 2005! Doporučuji přehrát nejmíň dvakrát, je tom mnoho věcí k promýšlení. Stejné téma Shirky později rozvedl ve své knize Here Comes Everybody.

Mimochodem, v Bratislavě se tleskalo i po přednáškách přehraných z videa, což vypadá podivně - ale atmosféra byla taková, že to působilo jako samozřejmá věc. Pořádný potlesk sklidil Jamie Oliver se svou strhující výzvou k Američanům, aby se naučili vařit, nejedli fast food a nebyli obézní. Vtipné a zneklidňující.

A pojďme k živým vystupujícím... moment, ještě musím zmínit jméno Johnny Lee. Frajer, které pomocí ovladače k Nintendu Wii udělal náhradu drahé interaktivní tabule za pár dolarů. Dokonalé naplnění slavného postřehu Williama Gibsona: The street finds its own uses for things.

Tak tedy - přednášející. [Videa z živých vystoupení ještě nejsjou dostupná, ale sledujte stránku TEDx Bratislava, objeví se tam brzy.] Odkud začít? Martin Beťko je frajer, který se svým bratrancem Michalem Vičarem objel zeměkouli na starej embéčke, tedy v autě Škoda MB 1000 - jako důkaz, že když chcete, dokážete skoro všechno. Hlavní postřeh: mnohem víc lidí vám pomůže než uškodí. O improvizované opravě na ulici v Nižním Novgorodu: „Když nám přišli radit, pochopili jsme, že každý Rus je tak trochu mechanik. Když jsme opravený výfuk viděli (a ukazuje fotku, kde je výfuk vyztužený masivním francouzákem přivařeným ze strany), pochopili jsme, že každý mechanik je tu tak trochu Rus...“

Neuvěřitelná osůbka Stela Brix, dvanáctiletá dívka, které nedávno vyšla trilogie dobrodružných příběhů o dětech a pro děti. Přednášela brilantně. „Nelíbilo se mi, že hrdinové v jiných knihách tolik stárnou - přečteš sedm dílů a oni jsou starší o sedm let a já už si s nimi tolik nerozumím. Tak jsem to udělala tak, že v mých knížkách postavy nestárnou.“

Farmář Ján Šlinský není námět na odstavec, ale na knihu. Východniar, vysokoškolsky vystudovaný zahradník, pěstitel biozeleniny. Měl jsem to potěšení povídat si s ním ještě po konferenci - o kalifornských dešťovkách, o sovětských stíhačkách Lavočkin La-5, o vztazích Čechů a Slováků. Dalo by se s ním mluvit celé dny a byly by to zajímavé dny. Pan Šlinský vymyslel a provozuje Agrokruh, což je jednak technický systém, jednak vznikající sdružení farmářů. Agrokruh je z technického hlediska něco jako kuchyňský robot pro pěstitele zeleniny: stroj, jehož hlavní částí je dlouhé pojízdné rameno poháněné elektromotorem. Nářadí zavěšené na rameni pak sleduje spirálový řádek. Stroj tak automatizuje kypření, setí, zalévání, přihnojování a já nevím co ještě. Důsledkem je kruhové pole. Kdoví, jak bude vypadat letecká mapa Slovenska za dvacet let...

Vladimír Bužek je teoretický fyzik, předseda Učené společnosti SR. Mluvil o... o čem? O tom, že svět je větší a jiný, než se nám zdá: začíná Planckovou délkou a končí velikostí vesmíru. My žijeme v maličké části té rozlohy a „křičíme existenciální hrůzou“. Poté se pokusil, jako už tolik fyziků před ním, o nemožné: vyložit názorně některé pojmy kvantové fyziky, tedy toho, co je mimo smyslovou zkušenost a mimo možnost jazykového popisu - neboť jazyk je odvozen od smyslové zkušenosti a od ničeho jiného. Mně se to ohromně líbilo, přestože si elektron nadále nedovedu představit. Ale jsem zas o něco smířenější s tím, že to nedovedu.

Slovenský spisovatel Daniel Hevier kreslil („Toto bude prednáška bez plátna - nie že bezplatná.“) a mluvil u toho o své sbírce otázek, které si vypisuje z knih. Přinesl je nastříhané na proužky a vysypal na jeviště (pak zas pečlivě posbíral. Má jich zatím dvacet tisíc. (Například: „Čo je toto za svet, kde každý hneď všetko vie? Je to azda peklo?“) Na lístku, který jsem nepozorovaně ukořistil, je otázka, kterou kdesi ve svých verších položil světu Rainer Maria Rilke, a je tam bez otazníku: Čo za slnko vychádza. Na TEDx se prodávala nejnovější Hevierův román Kniha, ktorá sa stane, po prvních stránkách to vypadá výborně.

A taky se tam prodávala cédéčka vystupujících kapel, protože to vlastně víc než konference byl festival. Skupiny na TEDx hrály dvě, obě v rozměru dua muž-žena. EA = Sisa Latková a Róbert Borodajkevyč, příjemný... co? Alternativní pop? Ambient? Prostě hezké netriviální písničky zpívané anglicky. Druhá z kapel se mnou zamávala, jejich hudba mě chytla a nepustila. Jmenují se Longital a vy je asi znáte, já je své škodě a hanbě neznal, ale rychle to doháním. To, co hrají, je těžko zařaditelné - vlastně to může sloužit jako výsměch žánrovým škatulkám, to jen my nenapravitelní klasifikátoři přemýšlíme: folkrock? Nu jazz? Moderní pop nejvyšší třídy? Jak říkám, vy je asi znáte, přinejmenším jejich minulost v širší formaci, která se jmenovala Dlhé diely. Dlhé diely jsou bratislavská předměstská čtvrť na rakouské hranici, a nedbalou němčinou bratislavské multikultury se ta čtvrť jmenuje právě Longital, takže místopis máme vyřešen. Longital = Šina + Daniel Salontay, kteří kromě hraní mají hudební vydavatelství Slnko Records. O jejich hudbě budu muset a chtít brzy napsat víc, teď ještě zpět na TEDx, ale už jen stručně, docházejí mi síly (stejně jako mi docházely tam na místě; pokouším se vás pro lepší zprostředkování zážitku také přehltit dojmy!)

Martin Štulrajter a Miro Švec, dva showmani o neuromarketingu. Ukázali pomocí EEG (nebo co to bylo), jakými prioritami se lidé řídí, aniž by o tom věděli. Na prvním místě je boj o život, tam mobilizujeme všechny síly. Ale jakmile nejde o život, upadáme do rutiny a nechce se nám myslet. Mozek zapneme teprve tehdy, když vyčerpáme úplně všechny možnosti, jak řešit situaci bez přemýšlení. Myšlení bolí; a mozek na něj potřebuje několikanásobně víc energie než na rutinní činnosti.

Vladislava Dolníková z nadace Divé maky, která podporuje talentované romské děti. „Na začátku vůbec nevědí, co to je úspěch. Doslova. Nikdy tu emoci neprožily. Nevědí, jak je silná a jak hodně může motivovat.“ Juraj Platko, učitel z malotřídky v romské vesnici Abranovce, kde teď mají notebook pro každého žáka, a spolu s ním Roman Baranovič ze slovenského Microsoftu, který za projektem stojí. A ještě bývalý ředitel TANAPu Tomáš Vančura - o tom, že potřebujeme divočinu. A kdepak, není to všechno, ještě chybí tolik lidí, myšlenek, příběhů... Už tušíte, co je TED? A co byl TEDx Bratislava?

Vidím to před očima

2010-04-17T23:55:00.000+02:00

Když jsem byl kluk, uměl jsem si představit elektron.

Byla to modrá kulička obíhající po kruhové dráze kolem jádra, v němž se na sebe tlačily trochu větší kuličky - červené protony a šedé neutrony. (Neexistuje snad lepší příklad toho, čemu Terry Pratchett říká lži-dětem.) Když jsem si tenhle obrázek otiskoval do paměti z Kocourkovy dětské encyklopedie, vědělo se samosebou už padesát let, že takhle to není: oběžné dráhy, které Rutheford vymyslel a Bohr rozmístil, nám ještě před válkou pravděpodobnostně rozmazali Schrödinger, Born a Heisenberg a pak už to bylo jen horší. V polovině dvacátého století udělali fyzikové věc do té doby nevídanou: váhavě se smířili s tím, že část výkladu světa se vymyká názorné představě. Ne proto, že je nová, nezvyklá a obtížná, ale proto, že to z principu nejde. Rozpor mezi fungováním přírody a fungováním našich mozků je příliš velký.

Jak známo, platí to nahoře i dole. Nedokážeme si představit ani elektron, ani černou díru. Pokud myslíte, že ano, pak to jsou lži-dětem. Jediným jazykem, který nám zbývá pro popis atomu a vesmíru, pro kvantovou fyziku i pro kosmologii, je matematika - bez nároku na názornou interpretaci rovnic a jejich výsledků. (A lži-dětem, mají-li se dostat někam dál, jsou stále rozpačitější. Pokusy nějak vizualizovat teorii strun v šestadvaceti dimenzích mají dadaistický půvab.)

Zajímalo by mě, zda je tohle už napořád. Ze stromů jsme slezli nedávno, představivost daná smyslovou zkušeností má nutně své meze. Jsme zvyklí na věci, které se rozměrem, rychlostí, hmotností, teplotou a tak dále podobají našim tělům a našemu prostředí: klacek, kámen, antilopa, iPad. Ten iPad ovšem dovedeme vymyslet vyrobit a to se neobejde bez použití právě té fyziky, která se dá vyjádřit jen matematikou. Pěkné, že?

Posuneme se někdy dál ve schopnosti představit si? Budou lidé umět „vidět“ elektron trochu realističtěji, nebo jde o pevné omezení? Každý pokrok v tomto směru by byl fantastický. Ale schopnost dál poznávat svět, který je naprosto nedostupný nejen našim smyslům, ale i názorné představivosti, je možná ještě fantastičtější.

Sepsáno a publikováno tento týden

2010-03-14T22:07:00.000+01:00

Do E15 jsem na vyžádání redakce napsal úvahu, jak to dopadlo s Paroubkem, Alešem Slabým a doménou paroubek.eu. Kdybyste nevěděli jak, tak stručná odpověď zní: kromě nás občanů pro všechny dobře. Do Hospodářek třetí díl historie informatiky.

Dárek k narozeninám

2010-03-06T18:11:00.000+01:00

Víš, co by sis měl dát k narozeninám?

Žitný chleba a půl litru padesátiprocentní absolutky z mrazáku. Żubrówka došla.

Špatně. Vlastně úplně špatně. Mám něco lepšího.

Nechci. Ale co, ty mi to stejně řekneš.

Dej si svobodu. Přestaň veřejně hlásat názory, které ti lezou krkem, které zastáváš jen proto, že si myslíš, že je to nějaká tvoje vyšší mravní povinnost nebo co. Buď sám sebou, dělej a říkej co chceš, ne to, o čem si ve své popletené palici myslíš, že se to má. Bude ti líp, i lidem s tebou bude líp.

Jako třeba co?

Jako třeba se vyser na ty nácky. Jsi ve skutečnosti rád, že je někdo klepl přes prsty, ne? Na jejich ústavní práva kašleš, však dobře víš, že oni by se vykašlali na tvoje, jen kdyby mohli. Tak je neobhajuj chytrou sofistikou. Jsi dobrý se slovíčky, umíš okecat skoro všechno. To je nebezpečný nástroj. Nepoužívej ho proti sobě.

Ale zakazovat politickou stranu je špatné. Demokracie se nemá hájit nedemokratickými prostředky. A říkají to chytří lidé. Třeba Čulík. Nebo Kamojedov.

Že zrovna ti dva se jednou na něčem shodnou, že? Tak co, je to jejich názor. Jsou to snad jediní chytří lidé ve městě? Ty to cítíš jinak. Máš na to právo stejně tak jako oni na svoje postoje. Odvolávat to teď už nikde, proboha, nemusíš. Tak moc to nikoho nezajímá. Ale tebe to zajímat musí kvůli sobě. Tak jako tak žijeme se spoustou rozporů, protože svět nás tomu vystavuje. Přidělávat si další, to škodí zdraví. Zkoušíš si pravé opaky toho, co si myslíš, jako by ses převlíkal z šatů do šatů. Vystupuješ proti matematice, pohráváš si s teoriemi spiknutí, blbneš kolem sexuální morálky, na kterou máš ve skutečnosti velmi liberální názor - mlč, nezapomeň, že tě znám líp, než znáš sám sebe! A našlo by se toho víc.

Ale člověk by měl...

Co by měl? Hlásat něco, čemu sám nevěří, jen proto, že to je politicky korektní nebo džentlmenské nebo co? Anebo to děláš ze strachu, že ti někdo vynadá? Anebo proto, aby tě měli rádi všichni bez výjimky, aby padli na zadek z toho, jak jsi tolerantní? Aby ses zalíbil těm, které pokládáš za autority? Nebo prostě z neochoty jít do střetu, vyhnout se radikálnějšímu postoji, vědomě spornému? To všechno by člověk právě neměl. Člověk má být sám sebou. Když má většinový konformní názor, fajn, má ho. Když menšinový, taky fajn. Je třeba o nich přemýšlet, analyzovat je rozumem i citem, být připraven je změnit. Ale ne se hlásit k něčemu, co necítíš, jen jsi slyšel a četl, že by se to jako mělo. A taky máš právo si nemyslet nic. Připouštím, že něco z toho děláš kvůli literárním ambicím, jako kreativní experiment. A něco jako profesionální publicista, který už neví, čím zaujmout, a musí včas odevzdat fejeton. A něco jako rozený provokatér. Budiž, to jsou ty trochu lepší důvody, ne úplně dobré, ale přece trochu lepší. Živíš se do jisté míry jako placený šašek, jde ti to, baví tě to, máš rád pódium a prach ve světle reflektorů. Beru. Ale hlídej si ty meze.

Ty o tom mluvíš kvůli tomu Duškovi, že?

No ano, mimo jiné. Pustil ses do hádky, které tak docela nevěříš. Přesněji, v jistém bodě jsi jí přestal věřit. Jasně, neberu ti tvé levicové postoje, i když je to dost póza, viď? Žiješ snad podle nich? Ale to nic, tvoje věc. Chci ti ale říct, že s Duškem, který se chová jako vylízaná palice - a nejspíš jí opravdu je - nemáš nic společného. Jsi na jednu stranu chytřejší než on, intelektuálně, analyticky; asi taky poctivější; rozhodně slušnější; na druhou stranu vedle něj víš o životě celkem prd. Nikdy ses neživil rukama, máš je ostatně obě levé, nikdy jsi nepočítal, jestli vyjdeš od výplaty k výplatě, nikdy ti nehrozilo, že budeš na pracáku. Nikdy ses nerval o vedení v nějaké organizaci. Jsi z jiného světa než železničáři i než jejich Dušek, nic s tím nenaděláš, tak je nech být. Starej se o svoje věci.

Hm.

Malé špinavé tajemství: ty se trochu stydíš, že? Máš černé svědomí, že si sedíš v teplíčku a děláš čistou práci a oni se lopotí u výhybek a mezi nárazníky a jak si to všechno představuješ. A ty to znáš jen z rychlíku, doslova. Co z rychlíku, z Pendolina!

Jo... no jo, je to tak. Víceméně.

Hovadina. Lámeš si hlavu se svou pomýlenou představou, ne s realitou. No tak neděláš to co oni. Oni zas nedělají to, co ty, akorát že je ani nenapadne, že by na tom bylo něco divného. A jestli napadne, tak ať svlíknou montérky a jdou to dělat, nic jim nebrání - pokud to budou umět. Trápíš se ty tím, že nejsi neurochirurg? Nebo letecký dispečer? Šéfkuchař? Kvantový fyzik? Martina Sáblíková, Reinhold Messner? Ani na to nepomyslíš, že?

Nepomyslím.

Ale tu manuální práci ve svém salónním levičáctví pokládáš za něco výjimečného, za oběť. Pokrytectví a naivita, hochu. A ještě něco. Těmi kecy si řešíš špatné nálady. A promítáš své osobní problémy do celospolečenských morálních a kdejakých postojů. Nedělej to. Ne proto, že v tu chvíli vypadáš před lidmi jako vůl, na to se rychle zapomene, ale proto, že tím ubližuješ sobě. Křivíš si duši. Máš právo neubližovat si. Dokonce, když o tom přemýšlím, máš nejen právo, ale i povinnost neubližovat si.

Stydím se, když mi to říkáš před lidmi.

Není důvod. Tohle je problém spousty intelektuálů, zvlášť těch se zastydlou pubertou, což je mezi vámi slušná porce. Moc knížek, málo života. Přemoudřelé děti. Žádná tragédie. Buď rád, že máš někoho, kdo to s tebou vlídně rozebere. Jiní třeba takové štěstí nemají.

Ale stejně, ty daně...

Ale já ti přece neříkám, ať měníš ty názory, kterým doopravdy věříš a máš je solidně podložené! Neříkám ti, ať otočíš na pětníku. Souhlasím, že libertariáni uvažují nerealisticky a že stát má poskytovat sociální služby a tak dále. Říkám ti jen, že když rozumem víš A a pocit povinnosti, kterou sis sám přidělil, spolu se špatným svědomím a pomýleným pohledem na morálku ti říká B, tak správně je A. Logická analýza neřeší všechno, ale přece jen má pravdu nejčastěji. Většinou ji dovedeš používat, tak to důsledně dělej a bude ti líp. A mně taky - občas to není sranda s tebou vydržet.

Většinou ji používám.

Zaplaťpámbu. Tak se toho drž. Hezké narozeniny!

Sepsáno a publikováno tento týden + OSVČ/Dušek story

2010-03-06T16:07:00.000+01:00

Pro Hospodářky druhý díl obecně známých řečí o historii výpočetní techniky: jak Babbage nepostavil a Ada programovala. Pro E15 reminiscenci na olympiádu a že sport bolí a že většina těch, kdo o něm/do něj kecají, o tom nemá páru. V mnohých článcích moralizuju a ne a ne se to odnaučit. Třeba je to kompenzace čert ví za co. Moralizují velmi často ti, kdo sami žijí v rozporu s hlásanými zásadami: Vaculík třeba, a toho zrovna čtu tak rád. - Měl jsem být farářem.

Kus duše mi sežral tento týden Dušek; ten Jaromír odborář, ne Jaroslav „Čtyři dohody“. Tedy, ani ne tak on osobně, ale debata, kterou jsem částečně rozpoutal o jeho rovnici OSVČ = příživník. Já OSVČ jsem si (blbý pun intended) přiživil v té diskusi hodně špatnou náladu, do čehož je světu houby, na druhou stranu v ní padlo pár zajímavých věcí. No4711 napsal návrh, čím by se v dnešní době odbory zabývat (a čím ne), připadá mi to promyšlené a informované. Uvědomil jsem si nad tím, že vlastně kecám do věcí, které neznám na vlastní kůži, vždyť já v odborech nikdy nebyl. (Před revolucí povinně v ROH, ale z toho jsem si praktické poučení o odborové práci věru neodnesl.) Dobře mě okomentoval a rozebral adent, akorát že tím téma rozšířil do nezvládnutelna, k otázkám rovnosti: další diskuse tímto směrem by vydala na učebnici politické filozofie, ne na komentář k Duškovi a neuskutečněné stávce. Modest Kamojedov, brilantní jako vždy, znepokojivě dospěl k jednomu podobnému závěru jako já, naštěstí natolik odlišným postupem a z tak odlišných východisek, že si kvůli tomu nemusí dělat starosti on ani já. Pod mým prvním a zejména druhým komentářem k věci Dušek se odehrála inspirativní diskuse, z níž bych vyzvedl zejména chytré šermování mezi bver a jvjr a laskavý nadhled Sylvin. Myslím, že jsme všichni o maličko znalejší i zamyšlenější. Já ano. - Nejlepší korunu tomu ovšem nasadil pan Dušek osobně, když v dnešních Lidovkách v rozhovoru s Danielem Kaiserem předvedl, že je zlý idiot. (Byl-li citován správně, ale intuice mi napovídá, že byl.) Jsem tomu rád, neboť se cítím zproštěn závazku zastávat se ho před svými přáteli. Spor o uspořádání společnosti ovšem trvá nezávisle na nás, ten je věčný.

Sepsáno a publikováno tento týden

2010-02-27T23:00:00.000+01:00

Tentokrát jen dva povinné články: nejprve komentář pro E15 o zákazu Dělnické strany. Mám na to pořád stejný názor a zastávám jej s nechutí. Kdyby to bylo jen pro to voltairovské „nesouhlasím, ale..“, vykašlal bych se na to - ani Voltaire by se patrně kvůli svobodě slova svého odpůrce nedal zabít, to jsou jen velká slova. Zakazování extremistických politických stran je však nejen nedemokratické, ale taky nepraktické a nebezpečné a především strašlivě pokrytecké. Zametáme problémy pod koberec a už tam máme pěkné svinstvo.

Do HN jsem začal předělávat několik svých starších materiálů na seriál o historii výpočetní techniky - seriál, který vznikl spontánně, není s redakcí dohodnutý a nevím, zda bude mít jaké pokračování. Noviny obecně nerady seriály, když jsem řídil časopis, neměl jsem je rád taky. Lidi to neradi čtou, to je vyzkoušeno.

Sepsáno a publikováno tento týden

2010-02-21T17:39:00.000+01:00

Na Lupě mi vyšel článek o červeném tlačítku na čarodějnice, zřejmě trochu s křížkem po funuse, ale nešť. Kromě mé archivní kopie se můžete podívat i na jeho originál s diskusí. Pro Literárky jsem napsal pojednání o iPadu - tak, aby se do kontextu Literárek hodilo, takže nečekejte technické úvahy. Ty jsou v tomto případě tak jako tak nepodstatné. V Hospodářských novinách mám kratičké uvedení do real time webu, tak kratičké, že sám ten pojem se tam skoro ani nevešel. To je ovšem problém všech technických témat ve všeobecných médiích, pokud nejsou zpracována výjimečně dobře, což, jak už samo adjektivum naznačuje, se povede jen výjimečně. Konečně ve sloupku v E15 jsem si neodpustil rýpnout do zprofanovaného Kdo neskáče, není Čech, tentokrát v modifikaci „stadión pro Martinu". A zapletl jsem do toho i barda slezského lidu.

A dívají se na nás jak věrní psi

2010-02-20T19:41:00.000+01:00

Kolik předmětů se asi nachází v dnešní průměrné domácnosti?

Ovšemže, je to velmi nepřesná otázka, ale projevte dobrou vůli. Předmětem mám na mysli funkční celek, nikoli výsledek testu rozebiratelnosti. Krabička sirek je jedním předmětem, ne čtyřiceti. U přenosného šicího stroje váhám, protože kdykoli je v použití, dá vzniknout druhému dočasnému předmětu, svému objemnému kufříku. Krabice se šicími potřebami, to je buď jeden kus, nebo učiněný mikrosvět s vlastními skrytými nehumanoidními civilizacemi. A dál tu máme: Nářadí. Cédéčka. Nádobí a kuchyňské vybavení vůbec. Šatstvo a botstvo. Knížky! Kabely, dobíječky, redukce, sluchátka, přívodní šňůry, antény and all that jazz. Obsah spíže. Neproniknutelné dětské prostory. Kupu starého horolezeckého železa. Alba známek po pradědečkovi. Koupelnu a všechna její zákoutí. Počítáte to někdo?

Ve skanzenu na Veselém Kopci lze nahlédnout do vesnické domácnosti, jak vypadala před dvěma sty (a možná ještě i sto) lety. Jistě, je to umělé. Ale o kolik méně, zcela dle očekávání, ti lidé měli věcí! Nejspíš každou z nich intenzivněji vnímali. Byli minimalisty z donucení, nikoli z přesvědčení a jistě by po našich vymoženostech rádi sáhli, nebo ne? Kdopak ví.

Stejně, to celkové číslo by mě zajímalo. Najmout nějakého autistu?

Sepsáno a zveřejněno - první dva týdny v únoru

2010-02-15T02:54:00.000+01:00

A ještě:

Bez příběhu (E15): „Žijeme v době, která je něčím výjimečná, nebývalá?“ V zájmu o tento námět jsme se časově shodli s Martinem Malým, který je přesvědčen, že odpověď zní ne. Já nejsem přesvědčen o opaku, ale podezření mám.
Džunglí (E15): „Existují velmi dobré důvody, proč by ČEZ neměl mít vymahačské komando ve stylu Rambo, ale důvody, proč by je mít měl, jsou bezmála stejně dobré.“ - Bohužel.
Řidičák na počítač (Hospodářské noviny): pokus o stručný souhrn minima počítačových znalostí, jež mohou být ku prospěchu začátečníkovi. Dá rozum, že se tím obracím na svou a starší generaci. V té mladší slovo začátečník v tomto kontextu ztrácí význam.

Sepsáno a zveřejněno za leden

2010-02-15T02:45:00.000+01:00

Dal jsem do pořádku archiv svých článků a mohu tedy čas od času udělat bilanci, co jsem napsal a zveřejnil - na blog už dávám jen původní texty, ne to, co šlo jinam. V lednu tedy:

Velmoci (E15): „Nejlépe by bylo otočit definici minulého století naruby a pokládat za velmoc zemi disponující dovedností učinit část planety obyvatelnou a udržet ji v tom stavu.“
Jiný kraj, jiný strach (E15): „Útok na autobus fotbalistů Toga na mistrovství Afriky vzbudil větší ohlas v Evropě než v Africe...“
Bílé hvězdy na křídlech (E15): „Z krátkodobého hlediska by tou nejlepší možností pro Haiťany zřejmě byla americká okupace...“
Cena neocenitelného (E15): „Má se na úsek dálnice vynaložit třináct miliard místo tří, aby nebyl narušen klid místních kolonií ptáků?“
Dál a dál, konce nedohlédneš (Hospodářské noviny): jednoduchý výkladový text o Moorově zákonu.
Co počítače nedokážou (Hospodářské noviny): s tím byla docela legrace, jde o publicistickou úvahu, zda je něco, co je pro IT principiálně nemožné. Uvedl jsem dva příklady: plnohodnotný umělecký překlad mezi dvěma přirozenými jazyky a faktorizaci velkých čísel. Dostal jsem dost mailů, od laiků i odborníků, kteří mě většinou upozorňovali, ať zacházím opatrněji se slovem nemožný. Dobře, beru. (Ale stejně vám žádná mašina nikdy Krále Leara dobře nepřeloží. Potíž je v tom, že vy, kdo se o tom hádáte, to nepoznáte.)
Bity, bajty, terabajty (Hospodářské noviny): výklad pro začátečníky o měrných jednotkách objemu dat a přenosových rychlostí.
Řekni mi, co používáš... (Hospodářské noviny): ...a já ti řeknu, že jsi pěkný trouba, protože nepoužíváš něco jiného. Sepsal jsem pro veřejnost stručné a hodně autocenzurované vyprávění o tom, jak se uvnitř oboru mezi sebou mydlíme, když jde o to, kdo je pro Flash a kdo pro HTML 5, kdo má Mac a kdo PC... a tak. Nebojte, neuvedl jsem žádná jména a vynechal jsem sprostá slova. Tím pádem ale zas moc nezbylo.

Krajem bez nálepky

2010-02-06T13:22:00.000+01:00

V záchvatu skrblictví jsem do vypůjčeného auta nekoupil dálniční známku, takže mi bylo motat se notných pár hodin po okreskách středních Čech. Pár neuspořádaných postřehů:

Dálnice v okolí Prahy zkracují jízdní časy na polovinu i více. Z Prahy do Martinic u Březnice jsem jel dvě a půl hodiny.
Bez navigace to je překvapivě těžké, směrové značení nestojí za nic. Obvykle ukazuje jen na nejbližší ves, ne na vzdálenější cíl. Přečetl jsem si mapu předem, ale stejně jsem si na dvou místech zbytečně zajel, úhrnem tak o 20 km.
Středočeská krajina je nápadně vylidněná, jakmile opustíte pásmo satelitů Prahy. Ve vesnicích mnoho zpustlých domů, zřejmě opuštěných, celkový dojem neveselý v porovnání třeba s Vysočinou. Hlavní město vysává okolí, mocně zakřivuje siločáry pole. Za okruhem vysoké hustoty zůstává prázdno a až ve větší vzdálenosti se uplatní vliv menších regionálních center.
Manažerských sídlišť za Prahou už přibývá pomaleji. Poptávka se nejspíš nasycuje. Jsou tu také problémy s dopravou. Staré silnice v ranní a odpolední špičce nestačí, za bydlení ve vlastním domku platíte minimálně dvěma hodinami za volantem denně. Jezdit po anglicku vlakem ještě není zvykem, u nádraží většinou chybí parkoviště a leckde prostě vlak není.
Sama krajina středních Čech je svým způsobem fascinující, jedna z nejzajímavějších u nás, což v porovnání s papírově atraktivnějšími místy, třeba pohraničními horami, dost často nevnímáme. Je silně ovlivněná činností člověka po staletí, což neodpovídá tradičním romantickým představám o krásách přírody. Neprvoplánová atraktivita, velice silná, když se začnete dívat správně. (Viz též.)

Jako bonus jsem si také mohl důkladně prohlédnout dokončovanou estakádu u Radotína - sci-fi most překlenující široké údolí před soutokem Berounky s Vltavou, dlouhý půltřetího kilometru, vysoký místy snad čtyřicet či padesát metrů, na obou koncích ústící do tunelu, mezi řekami propletený s komplikovanou křižovatkou. Je to monstrózní stavba, inženýrsky vzato nádherná, ale zároveň noční můra z cyberpunkového filmu. Doporučuju vidět ještě před zprovozněním. Vnější dálniční okruh, k němuž estakáda patří - nové městské hradby.

Nemohu se zbavit myšlenky: to se jednou bude těžko bourat.

Teď si samozřejmě odporuji. Jedním dechem uznávám užitečnost dálnic a kritizuji dálniční most. Ale to není jen můj osobní rozpor, to je dilema civilizace. Právě kvůli tomu dilematu ji mnoho lidí - ano, včetně mne - pokládá za neudržitelnou.

Internet Info

2010-02-02T11:00:00.000+01:00

Od včerejška je to oficiální a mohu k tomu tedy dodat i něco neoficiálního. Z hlediska těch, kdo mě znají v jiném kontextu, se téměř nic nemění. Dál píšu do různých novin, dál učím na VŠE a na Literární akademii. Mám několik dalších projektů, což ale budu postupně omezovat - rukama lze pohybovat jen jistou omezenou rychlostí. Projekty, které by představovaly konflikt zájmů, samozřejmě dělat nebudu.

Svoboda je pro mě důležitá a Marek Antoš s Honzou Simkaničem jsou natolik velkorysí, že to chápou a respektují. To není samozřejmost ani maličkost. Získal jsem tak unikátní možnost být zároveň členem výborného týmu - i osamělým střelcem pronajímajícím v mezích možností své pistole. (Jen těm správným zájemcům, samozřejmě.) Takové postavení jsem si vlastně vždycky přál, jenže abyste ho mohli dosáhnout, musíte potkat ty pravé lidi v ten pravý čas.

Mám na starosti především obsah konferencí a seminářů spadajících pod Tuesday Business Network. To jsou akce s tradicí. Rád jsem na ně chodil a prakticky vždy odcházel s novou inspirací a s novými vizitkami zajímavých lidí. Rád bych, aby to nadále fungovalo stejně dobře a zároveň ještě lépe. Mám pár nápadů a budu se hodně vyptávat na názory a nápady všech, které to aspoň trochu zajímá. Tedy - aspoň myslím - víceméně všech, kdo čtou tento blog. Dík předem.

Těším se. Bude to dobrá práce.

Etikety

2010-01-31T18:44:00.000+01:00

Když mám na vybranou, vždy volím méně formální přístup. Raději tykám než vykám. Oblek nosím, jen když je to opravdu nutné a kravatu vážu, jen když je to ještě nutnější.

Respektuju, že občas to nutné je. Guth-Jarkovský je dnes legrační, ale pořád a nejen v otázkách etikety platí: abyste pravidla směli porušovat, musíte je znát. Trochu mě baví a trochu přivádí do rozpaků studenti, kteří mi na zkoušce sami podávají ruku jako první. A představují se: já jsem pan XY.

Oblek ovšem mívají pěkný a kravatu s pěkně utaženým windsorským uzlem. Já džínsovou košili a manšestráky.

iPad: ano

2010-01-29T03:14:00.000+01:00

iPad si koupím, jako důvod by mi stačily aplikace Evernote a Instapaper, dva z mých základních pracovních nástrojů: tohle je pro ně ideální hardware. Dalším důvodem je častý pobyt v zawifinovaných prostorách včetně vlastního bytu: tedy web a možná mail, i když od psaní na soft klávesnici si moc neslibuju. Příjemné překvapení je, že na tom poběží iWork, pro tabulky a prezentace to bude užitečné, pro texty asi moc ne. Stanza se bude taky hodit a pevně doufám, že tam bude co nejlepší PDF prohlížeč, pokud možno s možností anotací - tedy vlastně Preview z Mac OS. Hardware, který tam někomu chybí, mně nechybí, naopak. Nevím, proč by tam měl být foťák, nepotřebuju tam telefon a tím pádem ani nechci 3G. Jsem taky rád, že pověsti o rozchodu s Google se přinejmenším zatím nepotvrdily.

Chápu, že hodně lidí iPad zklamal. Je málo šokující, vlastně nepřináší nic, co bychom neznali. Ale to teprv přijde, s časem, s aplikacemi, s vyššími verzemi. iPod byl kdysi taky jen další MP3 přehrávač a neuspěl přes noc. Myslím, že kouzlo téhle věci bude v detailech - jak je to u Apple zvykem.

Velká chyba je, že iTunes Store je pro ČR stále z větší části zavřený, což se téměř jistě bude týkat i knížek - ledaže by se ledy konečně hnuly, jak se o tom občas šeptá.

Můj tablet snů je ovšem jiný. Měl by mít víceméně zázračný displej, protože bych chtěl, aby se dal přepínat mezi třemi režimy: normální aktivní pro běžnou práci, e-ink pro čtení knížek a průhledný režim pro skenování a rozšířenou realitu. Nečekám, že bude k dostání letos nebo napřesrok, takže nákup iPadu je zatím ospravedlnitelná investice.

Pro vás třeba ne. Pokud nepracujete s útržky informací, které si musíte nějak třídit a procházet (dvě výše jmenované aplikace), pokud už něco od Apple nepoužíváte, pokud nemáte rádi iTunes... iPad neosloví každého a těžko se stane takovou prodejní bombou jako iPhone.

Apple se cílevědomě stává hlavním světovým uzlem prodeje digitálního obsahu: hudby, filmů, aplikací a nově tedy knih. Stále častěji asi budeme svědky toho, jak ti, kdo nemohou Apple porazit, se s ním budou muset spojit - jsem velmi zvědav na další kroky Amazonu. Protože to je on, nikoli Google nebo dokonce Microsoft, proti komu teď Apple stojí.

Zajímavé názory k fenoménu iPad:

Miska

2010-01-18T13:58:00.001+01:00

-Pořezal ses?

-Jen trochu.

Cucám si prst.

-Dej si na to kysličník.

Vybírám z výlevky střepy.

-Je jí škoda.

-Škoda je dobrého člověka, říkala babička. Tohle je jen miska.

Praskla mi v ruce, když jsem z ní drhl přischlé stopy včerejšího pudinku. Nenamočili jsme ji včas do vody.

-Stejně je jí škoda.

-Je z IKEA, balení po šesti stálo devadesát korun. Kus za patnáct. Lisované sklo odněkud z Číny, výrobní náklady nula celá nula nic. Kolik dostaneš za ten článek, který teď píšeš?

-Tisíc korun. Po zdanění osm set padesát.

-Tak ho jdi dopsat a za hodinu můžeš těch misek koupit padesát a ještě ti zbyde na pudink.

-Já nevím, jestli je to správná úvaha.

-Propána, vždyť učíš na vysoké ekonomické. Neměl bys od těch ekonomů něco pochytit?

Dávám si na stůl sestřičku rozbité misky. Má tvar zkoseného rotačního paraboloidu, aspoň myslím: dá se jen tak od oka poznat parabola? Na jeho objem je nějaký vzoreček, který si nepamatuju, mohl bych ho ale najít a vypočítat a pak nalít do misky vodu a ověřit si to. Nechávám po ní klouzat světlo, je krásná. Pravěcí lovci by ji možná uctívali. V některých civilizacích před námi i vedle nás by byla cenná.

-Sklo vydrží prakticky věčně, pokud se tedy nerozbije. Mohli ji mít ještě pravnuci.

-To by ti pěkně poděkovali.

Ona ten vzorec jistě umí zpaměti. Taky by ho dokázala odvodit z integrálu. A především je dost chytrá na to, aby to nedělala, protože to je zbytečné.

Jenže sklo je navěky.

Možná se učíme špatnou ekonomii.

Možná jsem jen líný jít psát článek, který vydělá na padesát misek a pudink do nich.

Vzkaz do Antarktidy

2010-01-11T15:17:00.004+01:00

Dovedl bych pochopit, že Dopravní podnik ani po navýšení rozpočtu pořád ještě nemá dost peněz, že má dražší vstupy a tak dále. Dovedl bych pochopit, že na síti pražské MHD je co optimalizovat, že některé spoje jsou nadbytečné a v některých případech se delší interval snese (což se ale rozhodně netýká metra v odpolední špičce). Souhlasím s tím, že by se víc měly využívat městské vlaky.

Zásadní problém však spočívá v aroganci představitelů města. Změny v dopravě se dotknou nejen nás, kteří v Praze bydlíme, ale také spousty dalších lidí, kteří sem dojíždějí pracovat. A nejen těch, kdo se bez MHD neobejdou, ale i řidičů, protože automobilů na ulicích po zhoršení veřejné dopravy zas přibude. Takže by bylo správné, kdyby někdo z magistrátu vybavený příslušnou odpovědností, zajisté nejlépe primátor, vhodnou formou jasně řekl minimálně toto: milí občané, asi vás to nepotěší, ale my musíme udělat taková a taková opatření z těch a těch důvodů, rádi si k tomu poslechneme vaše názory a námitky, půjde-li to, zkusíme k nim přihlédnout, nepůjde-li to, pak promiňte, musí to být, my se hlásíme k odpovědnosti za rozhodnutí, za nímž si stojíme.

Jenže namísto otevřeného sdělení se o plánovaných změnách v MHD dovídáme díky úniku informací do novin. Nebýt toho, zjistili bychom to nejspíš, až by chlapíci v dodávkách vyjeli přelepovat jízdní řády. Podobně tomu bylo i s omezením rychlosti na čtyřproudovkách. Podobně tomu bylo a je s územním plánem.

To vše uprostřed miliardového finančního skandálu, jenž se trapnou shodou okolností také týká veřejné dopravy. Primátor je v Antarktidě a kdyby tam byli i jeho podřízení, komunikaci občanů s nimi by to už nezhoršilo. Začínám věřit, že opravdu nechápou situaci a věří, že se takhle mohou chovat donekonečna.

A co hůř, zatím to vždycky dopadlo tak, že se v tomhle ohledu nemýlili.

Rytmus (života)

2010-01-10T21:39:00.002+01:00

Dávné zemědělské společnosti žily v cyklickém čase. Neměly myšlenkový ani faktický aparát umožňující plánovat a řídit dále než rok dopředu.

Moderní demokracie žijí v cyklickém čase volebních období. Korporace žijí v cyklickém čase finančních roků, ne-li kvartálů. Za tento časový horizont dovedeme (ovšem velmi nepřesně) uvažovat, málokdy však jednat.

Přimět se k účinnému dlouhodobému plánování je velmi těžké. Zkušenost nám říká, že během pár let se svět kolem nás tak jako tak změní natolik, že se našim dnešním záměrům vysměje. To je velmi často pravda. Druhá věc je, že většinou dáváme přednost okamžitému užitku před časově vzdáleným, tedy bereme v úvahu diskontní sazbu (banky Život, Vesmír a Vůbec). I to je zpravidla v pořádku.

Zdá se, že během posledních řekněme padesáti let jsme se tady na Západě naučili tomu okamžitému užitku přičítat ještě větší váhu než dříve. Může být, že s tím šeredně narazíme. A ne, vůbec teď nemluvím jen o globální změně klimatu. Těch způsobů, jak narazit, je hodně. Hodně by nám asi pomohlo přejít na rytmus normálně fungující rodiny: cyklický čas střídání generací.

Jenže - prosaďte něco tak zpátečnického.

Kdo kolik dává

2010-01-06T02:19:00.003+01:00

Američané prý dávají na charitu v přepočtu na jednoho obyvatele nejvíc ze všech národů na světě - 300 miliard dolarů ročně. Čtvrtina z toho připadá na korporace, velmi bohaté individuální dárce a soukromé nadace, tři čtvrtiny na ostatní. Průměrná rodina daruje ročně dva tisíce dolarů.

To je třicet šest tisíc korun.

Chudší dávají větší část svého příjmu než bohatší. Konzervativci víc než liberálové. Největším příjemcem darů jsou církve.

Francouzi darují třikrát méně, Němci sedmkrát méně, Italové čtnáctkrát méně: i to je pořád dva a půl tisíce korun. U nás to podle údajů vyhrabaných z ČSÚ a MF vychází kousek pod tisíc korun na rodinu. Ochota dávat asi klesá s klesajícím HDP na hlavu a s rozsáhlejším systémem státního sociálního zabezpečení, tedy i vyššími daněmi - zní to logicky, ale ani z těch několika málo uvedených bodů nevychází navržená korelace úplně přesvědčivě.

Uvedené čísla vesměs pocházejí z období před začátkem krize. Ta dobročinnosti nejspíš neprospěje. Je taky otázka, nakolik jsou citovaná data spolehlivá a jak to kdo vlastně počítá. Třeba to někoho pobídne k rešerši.

Slepice a vejce

2010-01-05T10:33:00.003+01:00

Politici jsou zkorumpovaní, zní hlas lidu. A má samozřejmě pravdu. Ale: Zajímalo by mě, kdo z těch nadávajících by se na jejich místě choval stejně.

Mnozí ne. Mnozí ano. Zloděje - nebo ne - dělá teprve možnost volby.

Víc by bylo těch, kteří by odolali. Politika přitahuje speciální druh lidí, patrně náchylnějších nebo méně citlivých k nemorálnímu chování. Ale zároveň z nich takové lidi dělá.

Velikonoční ostrov

2010-01-04T01:18:00.004+01:00

Příběh Velikonočního ostrova, jak jej vypráví Jared Diamond v Kolapsu, je v lecčem nepříjemně povědomý. Dnes si v souvislosti s ostrovem vybavíme hlavně podivné sochy moai a také jeho nesmírnou opuštěnost - k nejbližší pevné zemi je víc než dva tisíce kilometrů. Ostrov je malý, měří 170 km², dnes na něm bydlí asi 5000 lidí, kteří se živí hlavně turistickým ruchem.

Historie zhroucení ekosystému na Velikonočním ostrově je poměrně dobře známá a prozkoumaná. Ostrov osídlili Polynésané ze západu (nikoli Inkové z Jižní Ameriky, jak tvrdil např. Thor Heyerdahl) někdy po roce 1000 n. l. Tehdy byl zalesněný. Populace v nejlepších časech dosáhla - podle toho, co si myslí archeologové - 15 000, možná i více. Mýtili palmy a ostatní stromy, na úrodné půdě zakládali pole. Dřevo potřebovali na stavby, na výrobu kánoí, na topení a čím dál tím víc také pro svůj podivný sochařsko-náboženský průmysl. Odlesnění se ukázalo být nevratné. Bez stromů došlo k rychlé erozi půdy větrem, zemědělství upadlo. Spolu se stromy zmizeli ptáci, důležitý zdroj potravy ostrovanů. Všeho bylo méně a méně: nebyla lana a látky vyráběné z kůry, nebyly ořechy, nebyl otop a nakonec už nebylo ani z čeho vyrábět lodi. Obyvatelé tak nejen ztratili kontakt se vzdálenou hlavní částí Polynésie, ale rovněž možnost lovit ryby na otevřeném moři. Pobřežní rybolov je na Velikonočním ostrově kvůli strmě klesajícímu mořskému dnu málo výnosný. Následoval hladomor, rozvrat řádu, rozbíjení soch (z hněvu na bohy, kteří nepomohli? - příznačné je, že čím bylo na ostrově hůř, tím ty sochy stavěli větší, dokud jim nedošly síly a nevzdali to), kanibalismus, vymírání. Není jasné, kdy potíže obyvatelům přerostly přes hlavu, ale populace se zmenšila možná na desetinu, malý zbytek přežil s životním standardem daleko nižším než dříve do příchodu prvních Evropanů v 18. století (a dál je to zas jiná pohádka).

Byli tak omezení, že nepochopili, jak si pod sebou řežou větev? Ne, říká Diamond. Měli jen smůlu, že na rozdíl od obyvatel mnoha jiných tichomořských ostrovů (počínajících si v zásadě stejně) žili v nestabilním životním prostředí. Když vychýlili systém z rovnováhy, nevrátil se do ní, ale vydal se po jednosměrce fázovým prostorem úplně jinam, konkrétně k větrné nevlídné pustině.

Paralela mezi dávnými Polynésany a dnešním lidstvem je romantická, ale hodně nepřesná. Své životní prostředí měníme v podobné míře jako oni, a ze stejných důvodů jako oni: chceme, aby sloužilo našim cílům. Na rozdíl od nich své situaci rozumíme lépe - i když ekosystém celé planety je mnohem složitější než v případě izolovaného ostrova, takže převodní koeficient musíme rozdělit na čitatel a jmenovatel. Jsme gramotní a vedeme záznamy, takže se můžeme poučit ze zkušeností jiných generací a kultur (včetně té jejich). Zásadní rozdíl spočívá v měřítku. Jsou nás miliardy, máme výhodu různorodosti, můžeme zkoumat odlišné přístupy a porovnávat je.

Přesto myslím, že budoucnost závisí méně na našich znalostech, dovednostech a úmyslech a více na tom, zda je systém, do nějž s neutuchající energií čím dál tím víc rýpeme, sám o sobě stabilní.

p.f. 2010

2009-12-31T18:32:00.003+01:00

barevné plavky děvčat // bolavá přednostova dáseň // biologové pozorují dužinu // bůček pacienta dorazil // baletka pohostila doktora // bezpečnost podvodníkovy dcery // bankéři přijímají dárky // barokní porcelánový demižón // bývalý polský diplomat // blahopřání podezřelých dekadentů // Barack podržel Detroit // bosá prostořeká družička // brankář Pardubic Dominik // barvoslepým přidělili dotaci // Bosák přepsal dějiny // bombou padoucha dostaneš // bezostyšné pletky demokratů // blokovaná Paroubkova doména // babička pálila dávkami // bidet pohostinné dámy // Bém primátoruje dál // bradavky propíchnuté drátkem // banální panovníkovo dopoledne // blondýna platí daně // blazeovaný pan domácí // blízko podrážděného davu // běžná plzeňská diplomka // bujná poprsí dorostenek // bázlivý psovod dobrmanů // Brno papeže dojalo // bobr pokousal detektiva // blátivé předměstí Děčína // bečka piva denně // boháč pomiloval dělnici // bavlněná přikrývka dráždí // bohužel provaz držel // bičovat Prahu deštěm // bojovná píseň dentistů // brokolici posypali dezinfekcí // běžkyně pohoršila duchovního // branci potichu dáví // břicho podnikavého důstojníka // bagr projel dehtem // bratrská plodná diskuse // bytosti přízračných dimenzí // bílý pták dolétal // bledý pekařův dalamánek // bravurní přistání Delty // balady Pavla Dobeše // brutální přepadení Dagestánu // bonmot první dámy // budoucí předseda Dalík // Blanka pod domem // bifurkující populace datlů // bronzový penis Diův // byrokrat plánuje demisi // brloh posluchačů dramaturgie // bez peněz dodnes // bezděčně paradoxní definice // barometr předvídá dobrodružství // blázni přezimují doma // během potopy děkujme // budoucí planeta delfínů // bloudíme pustými dálkami // báječné příští desetiletí!

Stará péefka

2009-12-28T08:43:00.002+01:00

...na tři písmena:

2010: nechte se překvapit
2009: PVK
2008: KJZ
2007: DTS
2006: MSK
2005: ŽSO

Konference Různé podoby rizika

2009-11-26T02:31:00.004+01:00

Zdá se, že už sem píšu, jen když jsem mezi pořadateli nějaké konference! S tím musím něco udělat. Ale prozatím o té aktuální konferenci: je už příští týden a je, jak praví podtitul, o nejistotě, strachu a rizicích současného světa, což ostatně je víceméně moje životní téma. Pořadatelem konference je deník E15, organizačně ji dělá Extra Média Miloše Čermáka a obsahovou stránku mám na starosti já. Kdyby to byl film, tak E15 je investor, Miloš producent a režisér, a já scénárista.

Důležitější jsou ovšem herci. Vystoupí tam Ivan Adamovič aka Živel; Václav Bartuška, velvyslanec pro energetickou bezpečnost; Jarda Bengl, který v Google v Curychu dělá mapy; Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost; sociolog Ivan Gabal; výtvarník Vladimír Kokolia; horský vůdce Viktor Kořízek; spisovatelka a taxikářka Iva Pekárková; kryptolog Tomáš Rosa; a konečně Josef Šlerka, softwarový vývojář a učitel na FF UK. Všichni dohromady budou vymýšlet, jak se kvalifikovaně bát: čeho ano a čeho ne. Každý má k dispozici přesně patnáct minut, ani o vteřinu víc, a žádné jiné zadání. Takže jsme zvědaví, velmi zvědaví, a těšíme se.

Za zmínku také stojí, že se to bude odehrávat v nové Národní technické knihovně v Dejvicích, což může být sám o sobě dobrý důvod přijít se podívat - je to mimořádné místo. Začínáme její prohlídkou ve 14:00, vlastní konference začne ve tři (vždyť já nenapsal, který den! Ve čtvrtek 3. prosince) a vstupné je patnáct Kč na druhou. Přijít může každý, pokud se ale nezaregistrujete předem, nemusí na vás zbýt místo. Ještě malý trik: kdo si najde konferenci na Facebooku a zaregistruje se i tam, nejen normálně na webu konference, ten/ta bude mít vstupné jen deset na druhou a ještě minus jedna. To už je o dost míň než lístek do kina... a tenhle thriller bude dobrý.

Přijďte se bát.

Sociální média: taneční droga

2009-09-09T01:51:00.006+02:00

Před pár lety jsem si myslel, že blogy kradou autorům duši - jako tomu přírodní národové prý věří o fotografování. Zanechal jsem tedy blogování, ale dlouho jsem to nevydržel. Znovu jsem začal obezřetněji, méně osobně. V této poloze jsem taky dlouho nevydržel.

A teď je tady Facebook a Twitter, o hodně rychlejší a šílenější jízda. Ty se už nespokojí s krádeží duše, ty ji rovnou přežvýkávají a vyplivují roztrhanou na kousíčky.

A přece to děláme. Proč?

Jistě je v tom grafomanie, sebestřednost, ješitnost, potřeba předvádět se. Hlavní motivace je však, myslím, hlubší (a porovnejte si to sami se sebou): nutkavá neurotická potřeba nezávazného kontaktu. Pokus dostat něco za nic, ošidit pravidla, podle nichž to v mezilidských vztazích odjakživa chodí. Mít kolem sebe známé a „přátele“, ale neodpracovat si to. To nemůže fungovat a nefunguje a frustrace roste.

Sociální sítě vybízejí k infantilnímu chování. Jsem zvědav, zda se tento rys bude s jejich dalším vývojem prohlubovat, nebo zda naopak začne mizet. Prozatím jsou něco jako éčko zapité vodkou a Red Bullem. Lítáme.

Archiv článků

2009-09-07T16:02:00.004+02:00

Konečně jsem založil jakž takž fungující archiv svých časopisecky otištěných článků. Za rok 2009 tam je všechno, starší texty budu přidávat podle možnosti - na úroveň pana Peterky to nedotáhnu nikdy, ale lepší něco než nic, sám bych v tom rád měl pořádek a dohledatelno. Z toho důvodu už také nebudu na blogu tyto články dublovat, půjdou jen do archivu.

A, protože B, nebo naopak?

2009-09-07T15:39:00.003+02:00

(jako úvod k přátelskému setkání #tridni_boj) K politickým názorům dospějete - v obou smyslech toho slova - spíš přes emoce než přes rozum. Hrají v tom roli zážitky, běh života - tedy dílem vlastní povaha a duševní rovnováha, dílem náhoda. Socioekonomické postavení jednotlivce je pak spíš dalším důsledkem těchto faktorů než zdrojem názorů. Alespoň u nás a v dnešní době, protože startovní pozice většiny z nás byla skoro stejná. (Popírám determinaci nadstavby základnou, Karel by ze mě radost neměl.)

Anebo to tak není.

Jsem pro levici proto, že nejsem bohatý a úspěšný? Anebo nejsem bohatý a úspěšný proto, že jsem pro levici? Kdybych byl bohatý a úspěšný, přestal bych být pro levici? (Kdybych nepřestal, byl bych přece sám proti sobě, proti svým ekonomickým zájmům. Nebo ne? Z krátkodobého versus z dlouhodobého hlediska? A uvažuje o tom vůbec někdo tak racionálně?)

Nejspíš platí, že nejsem bohatý a úspěšný proto, že o takových věcech vůbec přemýšlím. Vzhledem k nemožnosti vymyslet něco zásadně nového to je špatně investovaný čas.

Po zbytek dne jdu pracovat na invexové konferenci IT 1.0/2.0.

Deczi

2009-09-06T23:09:00.003+02:00

Impulsivně jsem si u Indies koupil tři cédéčka Laca Decziho: úplně první Pietoso z roku 1968, dále Oheň, až požár z roku 1976 a o rok mladší Jazz Cellula (tedy název desky = název kapely, jak to tehdy bylo běžné). Pietoso jsem neznal, ty novější dvě jsem kdysi slyšel na vinylech, ale nezaujaly mě, bylo mi patnáct a neuměl jsem takovou hudbu vnímat. Když už jazz, pídil jsem se tehdy po jazzrocku, líbila se mi Nová syntéza 2 a Corea a Hancock, pokud to někdo na kazeťáku měl a dal okopírovat. Poslouchat bop a mít z toho skutečný zážitek chce trochu času a zkušenosti.

Teď jsem si uvědomil hlavně to, jak skvělý trumpetista byl a je Laco Deczi a že bych se měl podívat, co všechno nahrál v USA - nic z toho neznám. Dočista mi vypadl z výčtu našich nejlepších muzikantů na rozdíl třeba od dalších Američanů Vitouše a Mráze. Chyba. Už v tom osmašedesátém byl světová třída, i jako skladatel. Druhá věc: jazz je naprosto mimočasová muzika, ty nahrávky by klidně mohly pocházet z konce padesátých let stejně jako z letoška. Třetí: konečně jsem si poslechl legendární skladbu Evžena Jegorova Tento týden se roztrhl pytel se zkouškama a kšeft žádnej. A věc poslední: Deczi byl nejen hvězda, uměl taky hvězdy kolem sebe shromáždit: Laco Tropp, Petr Král, Svatopluk Košvanec, Karel Růžička, Zdeněk Dvořák, Petr Kořínek... to je moderní historie domácího jazzu, včetně toho, že někteří emigrovali a jiní hráli u Gotta. To je taky jazz, ta rozhodnutí a ty osudy.

Dvacet

2009-09-06T13:04:00.002+02:00

Ovšemže je to jen náhoda: od samostatnosti Československa trvá kontinuita politických režimů u nás vždy přesně dvacet let.

1918 - 1938. 1948 - 1968. 1969 - 1989. Plus mezihry a přechodná období 1938 - 1945, 1945 - 1948 a 1968 - 1969. Letos by se mělo něco stát.

Obávám se, že se nic nestane. Obávám se, že se něco stane. To první je samozřejmě mnohem pravděpodobnější.

Převážně postkatastrofická

2009-09-03T20:52:00.003+02:00

Už delší dobu sleduji EnglishRussia. Zpravidla tam jsou fotografie bez komentáře: současné či minulé Rusko obrazem. (Podobně vypadá také RealUSSR.) Fotky nebývají příliš umělecké, ale jejich dokumentární a emocionální hodnota je nemalá - přestože výběr na efekt pro oko západního čtenáře bývá dost patrný. Oprava Sajano-Šušenské hydroelektrárny. Komunální byty v Moskvě. Opuštěná města, železnice, stroje, vojenské základny. „Soukromé metro“ v Lipecku.

Dneska mě napadlo: Rusko je postkatastrofická společnost. Nejen teď, už minimálně po sto let. Kdyby k nějaké globální katastrofě došlo, zvládnou ji dobře, protože jsou zvyklí. Někteří by si možná ani nevšimli, že se něco změnilo. Všechna žánrová klišé: diktatura a anarchie v jednom. Tvrdá pravidla a zároveň žádná pravidla. Supertechnologie svázané dohromady starou tkaničkou z boty. Inženýrský punk nejvyššího stupně.

Rusko je jednou z krajních poloh evropské civilizace. Tou druhou krajností samozřejmě jsou Spojené státy. Jsou tak daleko od sebe, až se skoro dotýkají. Nejen v Beringově úžině.

IT 1.0/2.0: konference 5. 10. v Brně

2009-08-28T11:56:00.005+02:00

No ano, je to další internetová konference a je na Invexu. A teď ty pozitivní věci.

Invex je mrtvější než trilobiti. Kdo viděl jeho loňský ročník, má v tom jasno, kdo neviděl, ať si vzpomene na kterýkoli z předchozích cca pěti a představí si něco daleko beznadějnějšího. Invex je dočista mrtvý a tudíž plně schopen reinkarnace. Ta se koná letos pod názvem Invex Fórum. Není to už veletrh (!), je to sada několika souběžně probíhajících konferencí, většinou na témata, která tvořila již dříve součást doprovodného programu: ERP, outsourcing, státní správa, školy a tak dále. Je to všechno na oficiálním webu Invex Fóra. Zda se ta reinkarnace povede nebo ne, to je těžko říci. Nejsem mluvčí Veletrhů a nemusím se proaktivně pozitivně thymolinově usmívat. Kdo by to ostatně věřil zrovna mně?

A vedle toho tam je taky jedna konference, která se trochu vymyká. Je nová, nemá v Brně tradici, obsahově ji řídím já a dělám to dost guerillově, protože se to k tématu hodí - a protože na jiný postup není čas. Akce se jmenuje IT 1.0/2.0. Chtěl jsem tím názvem říci, že to má být setkání lidí ze starého IT (ti budou převážně v publiku) a nového IT (ti budou převládat na pódiu, ale v publiku bych je viděl taky rád).

Za staré a nové si dosaďte, co vás napadne a jak to sami cítíte. Nejspíš se moc nespletete.

Do začátku zbývá sedm týdnů. Něco je dohodnuto, něco ne. Na akci se pořád pracuje a leccos je subject to change. Určitě přijede a keynote přednese Roman Staněk. Určitě přijdou lidé, kteří na Invex jezdí z tradice a setrvačnosti - kapitáni českého IT byznysu, toho starého. Určitě nepřijdou skoro žádní politici, protože koncem téhož týdne jsou volby. Ale upřímně, budou nám chybět? Budou tam vyšší státní úředníci a ředitelé škol a takoví lidé. Věřím, že to pro ně bude poučné a inspirativní a že jim to nasadí brouka do hlavy. Prospělo by nám všem, kdyby nějakého správného brouka v hlavě měli. Protože a protože.

Vítám každou radu a pomoc a inspiraci. Pořád ještě přijímám návrhy na přednášky a přednášející. A i když to nerad říkám takhle brutálně přímo, pořadatel - tedy společnost Veletrhy Brno - stále hledá také partnery a sponzory. Nemůžu vám slíbit, že to jsou zaručeně dobře investované peníze, můžu vám ale slíbit, že se budu maximálně snažit, aby byly.

Jak jsem se zmínil na začátku, vím, že internetových konferencí se pořádá hodně, většina z nich je kvalitních, líbí se mi a vážím si jich. Kdyby IT 1.0/2.0 měla být jen další já-taky akce, nešel bych do toho. Nicméně: život a práce mě již léta vodí po rozhraní toho jedničkového a dvojkového světa, nahlížím do obou, do žádného plně nepatřím a proto vím s naprostou jistotou, že 1.0 a 2.0 o sobě navzájem vědí málo. A vědí to špatně, se spoustou omylů. Tady je prostor pro velice užitečné seznámení.

Dejte mi vědět, co si o tom myslíte. Dík.

Ještě pořád nad starým plánem

2009-07-16T00:05:00.003+02:00

Polská, Anglická, Italská, Jugoslávská, Rumunská, Belgická, Americká, Ruská, Uruguayská, Ukrajinská... a tak dále. Celý širý svět máme v názvech pražských ulic. Dvě nápadně chybí, dvě sousední země: Německá a Rakouská. Nebyly a nejsou. Patrně nebudou.

Některé stereotypy se překonávají opravdu obtížně.

Co víc, pokud nelžou mapy.cz, nikde v celé republice není žádná Německá ulice. Rakouská je jen jedna: kuriózně v Milovicích. Co není, vypovídá často víc než to, co je.

Sny o jiných městech

2009-07-10T10:56:00.006+02:00

(Sloupek v E15 z 10. 6. - Shodou okolností jsem zrovna včera koupil nového Chinu Miéville, Město & město, velmi doporučuji!, a napadá mě, že tu je s tématem tohoto sloupku volná souvislost. Nevysvětlím, podívejte se do té knihy sami.)

Praha na mapě z roku 1938 se podobá té dnešní víc, než by se možná dalo čekat. Většina ulic nese - díky zpětnému přejmenování v devadesátých letech - stejné názvy jako dnes. Pokud ne, je to zpravidla kvůli zamezení duplicit, na něž nebyli naši předkové tak hákliví jako my, takže kromě historické Husovy ulice na Starém Městě klidně snesli i Husovu třídu na Žižkově anebo Palackého třídu tamtéž. Moderní historie však přece nějaké stopy zanechala, namísto Královské třídy tak máme Sokolovskou ulici, namísto Fochovky Vinohradskou a třída Karlova, později Kalininova, dnes nese jméno Jaroslava Seiferta. Vůbec nám ubylo tříd a přibylo ulic; stali jsme se skromnějšími, nebo jen realističtějšími?

Plán také jasně ukazuje, že samo přemostění Nuselského údolí není špatná věc, naopak. Představte si alternativní svět, v němž po Nuselském mostě nevede dálnice, jezdí tam jen tramvaje a most slouží hlavně jako vyhlídkové prodloužení parkových bulvárů Sokolské a Legerovy... Vůbec je vidět, že k dispozici bylo více možností rozvoje města. Na druhou stranu je jasné, že se s tím nedaly dělat zázraky, hustá síť úzkých ulic se postupem času musela stát pastí pro auta. Stavební boom dvacátých a třicátých let se stejně jako ten dnešní držel spíš krátkodobých ekonomických požadavků než velkých vizí.

Stará mapa známého města se skvěle hodí jako základ myšlenkových cvičení, a zdaleka nejen pro urbanisty a architekty. Pomáhá rozvíjet promýšlení variant, scénářů „co-kdyby“ - a lépe než jiné, abstraktnější pomůcky. Díky Městské knihovně, která mapu vyvedenou v luxusním měřítku 1 : 5000 dala na web, si s tím můžete hrát denně.

Oslepující lesk chromu

2009-07-09T17:13:00.005+02:00

Bývaly časy, kdy Google nové produkty napřed uváděl (do chodu - ne „na trh“) a pak to teprve oznamoval, pokud vůbec; většinou nechal zvídavější uživatele, ať si novinku objeví sami a roztroubí to do světa. Vypadalo to až roztomile naivně a ve skutečnosti to byla nejlepší možná marketingová strategie: nežvaň, ukaž!

Tenhle styl se postupně vytrácí. Chrome a teď ještě víc Chrome OS jsou příkladem běžného přístupu, jenž v oboru zdomácněl: dlouho dopředu naslibovat, přitom zamlžit a pak to nějak udělat, nebo taky ne. Což znamená, že bychom neměli naletět a začít hodnotit kladně či záporně něco, o čem víme málo. A o Chrome OS opravdu víme málo. Přesto se jen za včerejšek stihlo napsat a napovídat hodně.

Každý si sám může vygooglovat (sic) informací hromadu. Mně se líbí stručná analýza situace (včetně sbírky odkazů) od Stacey Higginbotham(ové) na GigaOM. Sarah Perez(ová) na ReadWriteWeb formou deseti otázek shrnuje, co všechno o Chrome OS nevíme (a měli bychom vědět, aby se vůbec dalo něco posuzovat). Fajn, ale poběží na tom Photoshop?, ptá se Stan Schroeder na Mashable a mně to připadá jako velice důležitá otázka - dobře, ne nutně doslova; Photoshop na netbooku je blbost, ale jsem přesvědčen, že jen na webových aplikacích se zatím osobní počítač postavit nedá. (Mimochodem, této věci se jistě ujmou mobilní operátoři - těžko si v dnešních obtížných časech mohou nechat takovou příležitost ujít, tím spíš, že díky mnohosti výrobců netbooků budou v lepší vyjednávací pozici, než do jaké je dostal Apple s iPhonem. Pak sice budeme mít netbook 24/7 on line, ale za tisíc a víc korun měsíčně plus běžný telefonní účet - protože takovým zařízením telefon nahradit nelze. Nezvoní totiž v kapse. Tohle taky není cesta, určitě ne pro všechny.)

Pokud chcete nějaké zábavnější reakce na Chrome OS, mohu doporučit názor fake Steve Jobse (dobře, že se po návratu toho skutečného vrátil na scénu i lžiJobs), Arthura Denta a jeho Bukový piliny, anebo stručný přehled deseti hlavních nevýhod operačního systému od Google.

Pokud jde o mne, Chrome OS mi připadá jako výstřel do tmy směrem, o němž Google spolu s částí odborné veřejnosti soudí, že je zhruba správný. Když jim to vyjde, budou na koni, když ne, celkem nic neztratí. Přesně podle doktríny paralelního vývoje, kterou dle příkladu farmaceutického průmyslu do IT praxe zavedl Microsoft: pracuje se na deseti velkých projektech najednou, za dva roky se ukáže, který z nich má šanci na komerční úspěch, těch devět zbylých se hodí do koše. Vtip je v tom, že musíte mít peníze na těch deset projektů. Microsoft je má, Google je má, většina ostatních je nemá.

Hlavní naučení je zatím to, že Google kus po kusu ztrácí svou výjimečnost. Časem uvidíme, co z něj zbyde - bez ní.

Pár slov k menšině

2009-07-03T10:25:00.004+02:00

(Sloupek v E15 z 10. 6. Většina těch nevyvěšených zde trapně zastarala, byly k událostem tak aktuálním, že ani já jako autor teď nechápu, o čem jsem to vlastně psal. Tenhle zato asi platí věčně.)

O volbách raději ne, tedy o čem? - Tyto noviny vycházejí a jsou k mání téměř výhradně v Praze, pojďme si tedy jednou promluvit o venkovanech, když oni nás neslyší.

Autor tohoto sloupku pobyl teď pár dní na místě vzdáleném od Café Louvre na Národní pětašedesát kilometrů vzdušnou čarou. Cestuje se tam vlakem, autobusem a ještě jedním autobusem a trvá to dvě a půl hodiny, když vám přípoje dobře klapnou. Tedy stejnou dobu, během níž rázný řidič dožene svůj vůz manažerské třídy někam na okraj Vídně.

I na místo, o němž mluvím, můžete zajisté jet autem, jenže v tom je právě ten vtip. Tohle totiž není venkov rekreačních chalup, tohle je kraj, kde se žije po svém a pro sebe. Lépe či hůře než v metropoli, to je věc názoru, rozhodně však jinak. Pomaleji a téměř beze změn, se stejnou hasičskou zbrojnicí a špatně zásobenou sámoškou otevřenou pár hodin denně. Jsou tam vesnice, kde není kostel a dokonce takové, kde nemají ani hospodu. Ve Středočeském kraji, na zápraží Prahy. Za exotikou nemusíte putovat do Albánie ani na Srí Lanku, skutečný český venkov je zrovna tak neznámý svět.

Kdo zná jen Prahu nebo Brno, nezná svou vlast. Jen třetina z nás žije ve stotisícových a větších městech. Krajina je zbrázděná úžlabinami drobných říček a v nich se schovávají stovky vesnic, o nichž nikdy neuslyšíte. Možná by se vám tam nelíbilo, nedá se tam koupit Cola Light a Tullamore Dew, což je snad v pořádku, ani rajčata, což teď na kraji léta v pořádku určitě není. Pro každé volby, pro každý politický program, pro každý marketingový plán, pro každou morální úvahu však platí: oni tam, to je většina národa. Menšina jsme my.

Nové prostory si půjdou prohlédnout

2009-07-02T16:49:00.004+02:00

Pro tzv. hraniční poruchu osobnosti je typické, že se postižený/á neumí vyrovnat s okolím a prostředím, reaguje nelogicky, nedbá na svou důstojnost, dělá scény, na protivenství reaguje buď poníženě, nebo agresivně. (Sam Křepelka říkal dvěma Glumovým modelům chování Podlez a Podraz.) Kolem vyklízení squatu Milada jako by se ani nepohybovali lidé, kteří tímhle netrpí: od těch squatterů přes policajty po ministra Kocába. Poslední jmenovaný v tom však lítá nejvíc.

"Dnes Kocáb řekl, že dostal nabídku od majitele domu (...) Nemuseli by prý platit nájem, ale vodu a elektřinu ano. Kocáb také uvedl, že se ptal jiných ministrů, zda o nějakém vhodném objektu nevědí (...) Dodal, že pokud budou mít squatteři nabídku, situace by se mohla vyřešit během jednoho až dvou dnů. - Zástupci squatterů uvedli, že si nové prostory půjdou prohlédnout."

...a když se jim nebudou líbit, počkají, až jim pan ministr sežene něco lepšího. V zemi a v době, kdy vydělat na neregulovaný nájem není legrace, kdy velká voda ničí domy a topí lidi, kdy se v Novém Jičíně a Fulneku evakuuje... těžko hledat slova pro ty fracky, kteří kladou požadavky ("Nehledě na výsledky jednání přijde na vyklizení Milady adekvátní odpověď, která bude instituce zodpovědné za tento akt hodně bolet." - viz článek v Lidovkách odlinkovaný výše) a ještě obtížněji pro vysokého státního úředníka, který se může přetrhnout, aby jim vyhověl. Copak se ve vládě, na magistrátu, na úřadech městských částí nenajde někdo soudný a nebojácný, kdo zvučně pošle squattery i s Kocábem tam, kam společně patří?

Mlhou

2009-07-01T13:09:00.002+02:00

Úspěch v jakékoli činnosti hodně souvisí se schopností řešit nejednoznačné úkoly. Někdo neví, co chce a vy to přesto uděláte - tak, že je zadavatel spokojen. Dá se toho dosáhnout různými způsoby. Jedním z nich je racionální analýza požadavků zadavatele. Jiným je sebevědomě udělat cokoli, co vás napadne a zadavateli to vnutit, přesněji řečeno vůbec ho nepustit k námitkám. Je jasné, že hranice mezi oběma těmito krajnostmi je velmi neurčitá, přesto je lepší držet se co nejstriktněji jednoho nebo druhého přístupu. Jít v mlze buď správnou cestou, nebo drze vpřed. Co nefunguje, je pokoušet se mlhu rozfoukat. Lidé, kteří požadují jednoznačná zadání, je možná nakonec dostanou, ale s nimi také kariérní stop. Každý si musí sám zvážit, zda lépe obstojí svými analytickými schopnostmi, nebo drzým čelem. - Ještě stojí za to dodat, že korelace mezi zvoleným postupem a kvalitou výsledku je nulová.

Nechte Stworu plácat, co chce

2009-06-29T10:31:00.004+02:00

Muž případného jména Stwora je trestně stíhán za článek zveřejněný na svém webu. Řečený článek zpochybňuje některá široce uznávaná fakta o nedávných evropských dějinách a je dosti nechutně napsán (nevybočuje ale z běžných tradic a nápadů revizionismu), Stwora není jeho autorem. Stworův web je již léta dobře znám jako poměrně praštěná, často paranoidní a občas zajímavá sbírka okrajových názorů, kuriozit, nesmyslů, tu a tam i rozumných projevů intelektuálního disentu. Zpochybnění holocaustu se v takovém kontextu dřív či později objevit prostě musí, stejně jako v diskusi levičáků dřív či později někdo obviní pravici či prostě státní moc z fašismu - to je zákonité v době, kdy slova vyčichla a žádná provokace není dost velká.

Paragrafy 260 a 261 trestního zákona nepatří k ozdobám našeho právního řádu. Dají se používat výběrově a účelově, což se často velmi zřetelně děje. Myslím, že důvod jejich existence je hlubší, stejně jako u podobných zákonů v Rakousku a Německu: je to strach středoevropské společnosti z vlastních démonů. Zavřeme je tedy do králíkárny a dáme na ni visací zámek... jenže takhle to nefunguje. Lidový antisemitismus nevymýtíte tím, že zakážete říct křivého slova o Židech. Spíš naopak. Zakázat srp a kladivo je blbý vtip v situaci, kdy komunistická strana je nejen v parlamentu, ale často užitečná jako spojenec těch i oněch.

Nemám moc velkou chuť se veřejně zastávat pana Stwory a protestovat proti jeho trestnímu stáhání. Nemám do toho chuť proto, že tuším, kdo všechno ho také bude hájit a proč - a bude to kromě pár idealistů a cyniků hodně nesympatická společnost. Přesto tak tímto činím. Chtěl bych, aby pan Stwora měl právo říkat a psát, co chce. Už jen proto, že dneska to schytá on a zítra kdokoli další... ale nejen proto. Pravda se nemá prosazovat tím, že zakážeme lež, protože se tím ušpiní k nepoznání. Krom toho pravdy je v Pravdě málokdy sto procent, stejně jako nebývá jen samá lež ve Lži. Myslím, že by s tím souhlasili i ti mí příbuzní, kteří byli popraveni v Aušvicu v těch plynových komorách, o jejichž existenci pan Stwora pochybuje.

Kaddish Avelim

2009-05-18T18:46:00.001+02:00

Na Floridu prší, voda padá z tmavošedé oblohy do korun palem a do betonové krajiny kolem. Kamarádovi u nás doma, sedm tisíc kilometrů odsud, právě umřela dcera. Bylo jí půldruhého roku. Zpráva prolétla nad světem rychlostí světla a zasáhla, koho zasáhnout musela. Jmenovala se Anička. Nevím, jaké oči měla, jaké vlásky. Jen trochu, nedostatečně, si umím představit, jak strašně trpěla po většinu svého krátkého života, utrpením, které ji nemohli vysvětlit, v němž byla tak děsivě zamčená, nedostupná. Do palem prší. Život samozřejmě nemá smysl, jsou jen užitečné sebeklamy a zpětné racionalizace. Nemá smysl a je naším úkolem přenést se přes to. Nemá řád a není spravedlivý, ač se to vzpírá našim omezeným možnostem chápání. Bůh - cokoli, co za něj považujete nebo nepovažujete - není spravedlivý ani nespravedlivý. Je to síla, která nemá s naším pojetím spravedlnosti, dobra a zla nic společného. Myslím, že právě v tom je i jakási naděje, ale uznávám, že to je obtížné přijmout. Holčička je mrtvá. Není. Nebude. Kdo znáte rodiče, myslete na ně, ať nejsou sami, jsou teď sami, nesmí být sami. Nelze to přijmout, nelze to vyhojit, dá se ale jít dál. Kdo už kráčí nezraněný? Někdo však strašlivě. Do palem prší a svět je napořád zas o něco menší a ošklivější, jiný však nemáme. A všichni jsme o zlomek mrtvější.

Turisté nudisté

2009-04-29T23:08:00.002+02:00

(Sloupek v E15 z tohoto týdne. Pro pořádek se však sluší dodat, že je to týž kanton, který udělil volební právo ženám až v roce 1990 - přesněji řečeno neudělil, dostal to nařízeno výrokem nejvyššího soudu Konfederace.)

Ve Švýcarsku mají trochu nečekaný problém: nahé vysokohorské turisty. Na horských stezkách prý můžete tu a tam potkat naháče obou pohlaví – s batohem a v těžkých botách. „Tu a tam“ však znamená hodně málo: jsou vzácní málem jak sněžný muž. BBC citovala právníka Daniela Kettigera, který tvrdí, že jich bude „dvacet až pětadvacet v celé zemi“. Na základě čeho tak pan Kettiger soudí, to nevíme, je však jasné, že tohle bude sotva masové hnutí, už vzhledem ke klimatickým podmínkách v horách.

Turisty nudisty však najdete ve velkém množství v novinách a na internetu. Představují typický mediální artefakt: baktérii zvětšenou do velikosti slona. Tohle byla dřív doména bulváru. Dnes se švýcarskými naháči opakovaně zabývá i BBC, vzor seriózní žurnalistiky. Nebýt médií, možná by místní počestní občané ani nevěděli, že se u nich něco takového děje. Nebo by to aspoň nebrali tak vážně.

A oni to vážně berou: švýcarský kanton Appenzell Innerrhoden přijal letos zákon, jímž se pochodující nudismus zakazuje pod hrozbou vysoké pokuty. Je to legrační opatření a navíc je prý v rozporu s ústavou (což je samo o sobě neméně legrační). Jak vidět, mediální fikce má reálné důsledky. Téměř neexistující a nadto neškodní naháči se stali hrozbou, proti níž nutno rázně zakročit.

V tomhle případě to je jen zábavné. Lze si snadno představit jiné zákony, jiná rozhodnutí vzešlá z principiálně stejného mediálního tlaku,na nichž - a na jejichž uplatňování - nebude zábavného ani ň. A pak je tu ještě druhá věc: od mediálního obrazu už nic jiného než nesmysly neočekáváme. Až bude přes média - a kudy jinudy? - zapotřebí sdělit něco závažného, dopadneme jako ten chlapeček, co rád žertem v bazénu volával, že se topí.

Prasečí thriller

2009-04-26T21:47:00.005+02:00

Cestou domů mě dnes napadla pěkná konspirační teorie o prasečí chřipce. Stojí za tím Židi, což je naprosto logické, sami jsou chráněni, neboť nepožívají vepřové. Stejný případ jako ve WTC, kde, jak známo, nepřišli v kritický den do práce. Nechají góje bídně zajít a ovládnou svět, jak to předepisují Protokoly.

Chtělo to jen doladit pár maličkostí, například to, že se virus šíří výhradně vzduchem. A nějak zamlžit, že ani muslimové nejedí vepřové. A tak. Ale stejně jsem si připadal tvořivě, málem jak Dan Brown. (The Pig Code!)

Pak jsem narazil na tohle (via @madciapka) a musel jsem uznat, že jsem v oblasti konspiračních teorií břídil. Jestlipak je to ta samá laboratoř, kde v osmdesátých letech vyrobili AIDS? A co na to Mulder a Scully(ová)?

Proč o tom nebudu psát komentář do novin

2009-04-25T17:07:00.004+02:00

Při násilném útoku, o němž se neví, kdo a proč ho spáchal, byli vážně zraněni dva dospělí a velmi vážně jedno malé dítě. Nějak jinak, ale podobně špatně je na tom jen v naší zemi a v tuto chvíli mnoho dalších lidí, o nichž se nikdy nic nedozvíme. (Zasadit jedno konkrétní utrpení do střízlivého rámce neznamená zlehčovat ho. Rámec je však potřebný, abychom si připomněli, že život není totéž co obsah televizních zpráv.) Všechno ostatní jsou kecy.

Souhrn knihy ve 140 znacích

2009-04-25T10:06:00.003+02:00

Malá páteční hra s Twitterem: napište souhrn libovolné knihy, aby se vešel do tweetu, tj do 140 znaků! Odezva byla značná a účastníci velmi tvořiví. (Někteří prozradili název příslušné knihy, někteří ne - zábavné to je v obou případech.) Jako jednočlenná porota jsem se rozhodl pro následujících pět vítězů bez určení pořadí:

4 == 3 (@lewaq)
Ráno se Řehoř Samsa probudil jako brouk a pak už to bylo jen horší. (@jankorbel)
42 (Stopařův průvodce po Galaxii) (@cz_manix)
Předpokládaný milostný a libertinský život Radka Hulána v 18. století. (Nebezpečné známosti) (@renestein)
Správný občan zabíjí brouky. (Hvězdná pěchota, Mein Kampf, O zlém brouku Bramborouku) (@tracnik)

Úplný přehled ovšem zahrnuje řadu dalších skvostů! Co vymyslíme příště?

Užitek ostudy

2009-04-24T17:00:00.002+02:00

(Sloupek v E15 z tohoto týdne - někde se mi něco ztratilo, stejně jako organizátorům meetingu ten notebook. Velmi příznačné.)

České předsednictví přineslo Evropě jeden nepopiratelný přínos. Jasně ukázalo, že skautsky sympatická koncepce rotujícího vedení je naprostý nesmysl. Pěkně to dokreslil ztracený notebook obsahující osobní data neznámého počtu účastníků pražského summitu EU-USA včetně „jejich chorobopisů“. Je pravda, že stát se to může každému. Ale smí se to stát jen tam, kde jinak všechno funguje bezchybně a chybička zůstane ojedinělá. Demise vlády kvůli malicherným vnitropolitickým tahanicím a ještě spektakulární provozní chyba jako tato - to už je příliš.

Nikolas Sarkozy může být spokojen. Češi názorně ukázali, že Evropu mohou vést jen ti nejsilnější. Možná jsme tímhle příkladem posunuli celou diskusi o způsobech řízení EU hodně daleko - jen není jisté, zda správným směrem. (Námět pro paranoidní politickou sci-fi: nezašantročila ten počítač v Praze francouzská rozvědka?) Z tohoto hlediska jsme nepoškodili jen sami sebe. České předsednictví zůstane na dlouho argumentem každého, kdo chce EU více centralizovat.

A možná to je i pravda, nebo přinejmenším nevyhnutelnost. EU nemůže být světovou velmocí a zároveň se řídit pravidly vhodnými pro spolek štamgastů. V dobrých časech se o tom tolik nepřemýšlelo, ale teď konzumní idylka končí a politici budou muset tu a tam rozhodnout o něčem opravdu důležitém - zda jít do války a pokud ano, na které straně, co si počít po definitivním krachu penzijního systému, zda přistěhovalce integrovat nebo střílet a tak. Třeba jsme v prvním pololetí 2009 jen tuhle věc světu užitečně připomněli. Třeba nám i za ten notebook ještě poděkují v učebnicích dějepisu. - Ale dokud to nevíme najisto, držme se pravděpodobnější verze, kterou lze shrnout slovy chyby, škoda a ostuda.

Důvěřovat, nebo naopak?

2009-04-23T23:10:00.001+02:00

(Sloupek v E15 z 8. dubna. Doplnil jsem odkazy.)

Před dvěma lety se v americkém Bostonu přihodila událost, která by byla k smíchu, nebýt k pláči - nebo možná naopak. Agentura pracující pro televizní kanál Cartoon Network vymyslela pro jeden nový seriál reklamní akci, která se ukázala být až příliš kreativní. Rozmístila po městě blikající panely tvořené světelnými diodami. Na obrázcích byla zábavná postavička se známým gestem zdviženého prostředníku. Kolemjdoucí to možná trochu pobavilo, policii a vedení města však ne. Reklamní panely podle nich mohly být teroristickými bombami. „Vypadalo to velice hrozivě,“ řekla Martha Coakley, nejvyšší státní zástupkyně státu Massachusetts. „Mělo to zezadu baterii a dráty.“

Proboha, nepouštějte ji do obchodu s elektrospotřebiči, napsal k tomu uznávaný bezpečnostní expert Bruce Schneier.

Společnost Turner Broadcasting, vlastník komiksového kanálu, zaplatila dva miliony dolarů, ředitel Cartoon Network dostal padáka a autoři kampaně najatí agenturou vyvázli s dvěma týdny veřejně prospěšných prací. Otázka, zda úřady v Bostonu reagovaly neúměrně, je nadále otevřená. Na jednu stranu, není moudré hrát si v divadle se sirkami - ani s jejich napodobeninou. Panika může způsobit víc škod než požár. Na druhou stranu, kde to jsme, když nevinný žertík způsobí takové pozdvižení?

Časy se však zlepšují. Studentka v New Yorku minulý týden vypustila do ulic maličkého robota s vlaječkou žádající kolemjdoucí, aby ho pomohli nasměrovat k cíli. Nejenže nevypukla panika, ale většina lidí ráda příšerce pomohla. Možná hodně pomohlo, že neměla zdvižený prst, ale namalovaný úsměv od ucha k uchu. Ponaučení se dá číst i naopak: příští teroristická bomba bude vybavena úsměvným a něžným designem. A písemnou prosbou, abychom ji na místo určení dopravili sami.

Nové mýty

2009-04-22T18:30:00.001+02:00

(Sloupek v E15 z 1. dubna.)

Britský novinář Johann Hari, sloupkař deníku The Independent, zveřejnil počátkem letošního roku výbušnou zprávu: nejmenované evropské společnosti ve spolupráci s organizovaným zločinem prý hromadně vyhazují toxický a radioaktivní odpad v somálských pobřežních vodách. Aspoň některé z případů somálského pirátství, známých únosů obchodních lodí a tankerů, jsou podle Hariho jen aktem sebeobrany. Zbídačelí rybáři, kterým navíc cizinci kradou ryby z lovišť, vzali spravednost do svých rukou.

Zprávu převzalo mnoho webových serverů, ne však „velká“ média - televize a seriózní noviny. Těm se zákonitě nelíbilo, že Hari neprověřil své tvrzení z nezávislých zdrojů a že koneckonců jen znovuobjevil mýtus, který vznikl již na počátku občanské války. Realita somálského pirátství je s touto jánošíkovskou legendou ve zřejmém rozporu - bandité, kteří si v rozvrácené zemi udělali z vybírání výkupného slušný byznys, nevypadají na chudé hodné rybáře, byť bývalé.

Mýtus ovšem žije. Internet mu skýtá útulný domov a energii mu dodává kdeco. Potrhlí aktivisté ochotní bojovat za cokoli, jen když to je proti většině. Obyvatelé somálského pobřeží, mezi které vnesly peníze pirátů aspoň stopu hospodářského oživení. Občané Západu, kteří si o svých vládách dávno nedělají iluze a vědí, že i to nejšílenější se občas stát může.

Problém není v tom, že by bylo tak těžké podobné informace spolehlivě potvrdit nebo vyvrátit. Nové technologie dávají více možností lhářům i těm, kdo lháře usvědčují, rovnováha se oproti předinternetovým časům příliš nezměnila. Problém je v tom, že o ty důkazy čím dál tím víc lidí nestojí. Internet jim dává možnost žít ve své verzi reality a ignorovat všechny ostatní jako manipulaci a lež. Dřív jsme se neshodli na názorech. Dnes se neshodneme na faktech. Pomohlo by snad jedině, kdyby se ti, kdo věří, že somálští piráti jsou hodní kluci, nechali jimi zajmout a přesvědčili se osobně. Jenže i pak - kdo ví.

Dva úkoly

2009-04-22T00:58:00.002+02:00

(Sloupek v E15 z 25. března, téměř měsíc starý; je načase vrátit se do rytmu. Měsíc starý, ale pokud je tohle pravda, tak je nadčasová. A pokud není, tak je to taky jedno :)

Krize skončí už brzy. Krize potrvá několik let. Je to jen běžný výkyv. Povede ke zhroucení sociálních systémů, k rabování a střelbě do davů. Dolar ztratí polovinu dnešní (nevalné) hodnoty. Dolar začne stoupat. Státní podpora bank je jediné řešení. Ne, prohloubí naopak problémy. Východní Evropě ani euro! Východní Evropu je potřeba zachránit. - Jde vám z toho hlava kolem?

To proto, že vlastně nikdo nic neví, nikdo nemůže nic tvrdit s jistotou. Světová ekonomika a tím i společnost se ocitla v místě, odkud se může vyvíjet mnoha různými způsoby. Pro matematiky to pěkně řekl enfant terrible české ekonomie Tomáš Sedláček: v bodě nespojitosti nemá funkce derivaci. Kde je zlom, tam v tu chvíli není směr, protože tam jsou všechny směry najednou.

Což je důvod, proč se k prognózám nyní stavět chladně. Opírají se o předsudky, přání a zájmy svých autorů stejně jako vždycky, ale tentokrát už o nic jiného navíc. Jistě, v tom množství názorů se nakonec někdo nejspíš trefí, ale nemá velkou cenu lámat si hlavu, kdo to bude. Jednu věc ale známe s jistotu: příčinu krize.

Je to spotřeba neúměrná možnostem. Ty slavné hypotéky v Americe jsou jen vrškem ledovce, všichni na Západě jsme žili částečně za neexistující peníze. Teď zaplatíme dluhy a úroky, obrazně i doslova, což nebude příjemné a hodně lidí to šeredně skřípne, bohužel hlavně ty nesprávné - čemuž dovedeme zabránit jen v omezené míře. To je teď jeden ze dvou úkolů politiků a lídrů byznysu, ten snazší: nedopustit, aby zranitelní padli na dno. Ten těžší úkol: vymyslet, jak to budeme dělat potom, po krizi. Aby společnost fungovala, ale ne na dluh.

V Českých Budějovicích by chtěl žít každý

2009-04-08T22:06:00.003+02:00

Jak pravil klasik. Aby taky ne, když tam peníze padají z nebe.

Fakta asi znáte. Na reklamní akci jednoho soukromého rádia vysypali z jeřábu do zaplněného náměstí sto tisíc korun v padesátikorunových poukázkách. Lidé se porvali a pošlapali, dvě děti jsou vážně zraněné. Policie vyšetřuje „neznámého pachatele“, který je však dobře známý: jeden idiot, který to vymyslel a realizoval a druhý idiot, který to na magistrátu schválil. Hodit peníze do davu je druhý nejzaručenější způsob, jak v něm vyvolat psychózu. (Na prvním místě je lynčování, na třetím fotbal.) Bylo by správné zavřít za tuhle zrůdnost autora nápadu i to rádio. Kdyby to nešlo přímo, vždycky se dá najít nějaký účelový paragraf, vždycky se nějaký našel; tak snad by to jednou výjimečně šlo i pro dobrou věc. Přinejhorším jim tam pošlete kontrolu z berňáku a to by v tom byl čert.

Na náměstí Přemysla Otakara II. jsem nebyl, přesto si dovolím odhadnout, že by to dopadlo zhruba stejně, ať by tam byl průměrný (nebo neprůměrný) vzorek obyvatel Budějovic nebo klášterní novicky, univerzitní profesoři nebo bezdomovci, ať by to bylo ve Švédsku nebo ve Rwandě. Dav se řídí vlastními zákonitostmi, které nemají s vlastnostmi jednotlivců nic společného. Dohadoval jsem se dnes dopoledne přes Twitter - hloupost, já vím - s těmi, kdo vytáhli označení lůza, plebs, socky. Nemám tahle slova rád, hodně; dovedou mě neúměrně rozčilit. Kdo jste, říkám si vždycky, že si dovolíte takhle se vyvyšovat a pohrdat? Jste si opravdu jisti svou nadřazeností? Davovou psychózu jsem zažil dvakrát, jednou jako účastník, jednou jako pořadatel čehosi. Poučné to bylo v obou případech - když se to jednou rozjede, zastavíte to asi stejně snadno jako lavinu. Lidé odolní proti tomuhle přechodnému zešílení existují, je jich ovšem velice málo a myslím, že to nikdo o sobě nemůže vědět s jistotou, dokud si to opravdu nevyzkouší. Pak už nejde o poletující padesátikoruny, jde o to, že vám přecvaklo v hlavě.

Dělá mi odjakživa potíže uvěřit, že ty řeči o lůze a sockách někdo myslí vážně, ne jako pózu či pubertální vtip; ale už si začínám opatrně připouštět, že to je autentický postoj a že může postihnout i vysoce inteligentní lidi. V souvislosti s budějovickým případem je to obzvlášť nepřiměřené. Podívejte, asi se shodneme, že vyvyšovat se nad druhé na základě majetku nebo původu je směšné a ubohé a dávno z módy. Pak už ovšem zbývá jen pocit nadřazenosti kvůli schopnostem, vlastnostem a postojům, ale pokud je někdo po této stránce kvalitní, pak do této kvality patří i to, že žádný pocit nadřazenosti nemáte. Sociální struktura v Česku je pořád ještě hodně plochá, jsme národ, kde se v hospodě může sejít topenář, filolog, manažer a nezaměstnaný na podpoře - a rozumějí si. Mám za to, že to tak je dobře a že to je velká výhoda proti společnostem, kde to takhle nefunguje. Asi bych si měl ale připustit, že to už není většinový názor a že s mou generací možná vymře. - Uvažujeme v kolejích těch slov, která používáme. Lepit na ty druhé nálepky, jež jsou nadávkami, nezanechá vaši duši bez následků: začnete je tak opravdu vidět, všechny. Obecně: lepit jakékoli nálepky nezůstane bez následků.

Ale čert to všechno vem. Hlavně ať se ty potlučené děti uzdraví brzy a bez následků.

Máte-li dostatek času

2009-04-02T21:39:00.001+02:00

Vypsal jsem témata semestrálek. Nechce se někdo dobrovolně přidat? :)

Papež a prezervativy

2009-03-22T19:10:00.002+01:00

Každému, kdo chce věcně diskutovat o neblahých důsledcích afrických proslovů Benedikta XVI., doporučuji zvážit následující body:

První a hlavní důvod, proč se v Africe málo používají kondomy, je ekonomický. Když vyděláváte dva dolary denně, je pro vás ta papírová krabička sakra drahá a peníze se dají použít užitečněji i příjemněji. Výjimkou je Jižní Afrika, kde v lékárnách dostanete kondomy zdarma, velká poptávka po nich však ani tam není, protože...
...pro většinu Afričanů (neříkám, že také Afričanek, ale těch se většinou nikdo neptá) je tento způsob ochrany nemužný, komický a zahanbující. Kdyby kamarádi věděli, budou se vám smát hodně dlouho - a to je rozhodujcí.
Mnozí obyvatelé Afriky naprosto nevěří ve spojitost mezi AIDS a pohlavním stykem, někteří z nich jsou vlivní a hlásají tento názor z pozice autority, dobře známým příkladem je bývalý jihoafrický prezident Thabo Mbeki.
Ke křesťanství se hlásí asi třetina obyvatel Afriky. Zdaleka ne všichni z této třetiny jsou římští katolíci a zdaleka ne všichni, kdo se k římskému katolicismu hlásí, berou papežova slova jako zákon.

Afriku zachrání - pokud něco - vzdělání dětí a pevnější ekonomické postavení žen, nikoli projevy kohokoli včetně papeže, ať se v nich bude říkat cokoli. Ostatní druhy pomoci a soucitu se neosvědčily a sotva se to změní.

Pokud jde o katolickou církev, ta má své priority a přežití jednotlivců mezi nimi prostě občas není ta nejvyšší. (V tom není mezi podobnými institucemi ani sama, ani nejhorší.) Dokud bude, jiná nebude. Je pošetilé očekávat, že její nejvyšší představitel, patřící navíc ke konzervativnímu křídlu, sebeméně zpochybní důležitou část dogmatu. Radí-li zdrženlivost a věrnost namísto antikoncepce a ochrany proti nákaze, není to lživá rada, jen nerealistická. Zrovna tak nerealistické ovšem je žádat po něm něco jiného.

Neříkám, že tohle všechno je dobře, jen říkám, že to tak je.

Březen měsíc ničeho

2009-03-21T15:35:00.002+01:00

(Sloupek v E15 z této středy. Jaro je tady!)

V liturgickém kalendáři minulého režimu býval březen Měsícem knihy. Během budování reálného kapitalismu se stal Měsícem internetu, ale to už je také minulost, letos poprvé se tato kampaň nekoná – pro nezájem sponzorů. Oba ty svátky propagovaly, co propagaci nepotřebovalo: lidé četli a připojovali se k internetu i bez nich. Oba byly závislé, každý dle povahy své doby: první na ideologii, druhý na penězích. Měsíc knihy nepatřil všem knihám, ale jen těm, které nezlobily. Ty druhé ke čtenářům nesměly nejen v březnu, ale po celý rok. Měsíc internetu existoval díky snaze počítačových firem vychovat si stálé zákazníky.

A fungovalo to špatně, protože obě kampaně cílily na inteligentnější část společnosti a s tou se to vždycky může zvrtnout a taky že zvrtlo. Cílová skupina prvního Března se rychle propracovala od Fučíkova odznaku k Solženicynovi a Orwellovi. Internetová generace přestala komerčním evangeliím věřit ještě rychleji. Takže proč platit masáž mozků, když tím více věrných nezískáte?

Ať si nadšenci moderních technologií tvrdí co chtějí, rozvratná síla internetu je však mnohem menší než moc knihy. Kniha je čistý obsah a nic než obsah. Na webu se hlouposti a manipulace dají našminkovat do půvabna mnohem účinněji. V tom je také dvojsečnost širokých kampaní v dnešní době [hrozná formulace - takových kampaní jako BMI, chtěl jsem tím říci]. Ať to myslíte sebelíp, vždycky to někdo dokáže použít po svém, pro sebe.

Ať se dobře daří tvůrcům i příjemcům sdělení, ať žije kniha i internet: bez kampaní. Ať si každý jeden z nás hledá cesty jimi a k nim sám. Březen ponechme tím, čím byl po tisíciletí, místem rovnodennosti, pohanským Měsícem jara, přes nějž se houpavě sem tam procházejí křesťanské a židovské pohyblivé svátky. Na jednu dvanáctinu roku je to náklad až až.

Tma o (Brožových) Polednách

2009-03-19T22:18:00.003+01:00

(Podařilo se mi nepoužít v celém textu slova Vesecká, čímž se musím pochlubit předem.)

No tak fajn, spravedlnost zas zvítězila: starou paní dostali do kriminálu. Zamlada fanatička, dnes je jí osmdesát sedm, je víceméně slepá... a lepší vyobrazení českého vyrovnání s komunismem si nevymyslíte. Jací jsme to hrdinové! Za těch čtyřicet let desítky tisíc sviní a miliony těch, kdo se nedívali, protože dílem neuměli, dílem nechtěli; tohle pojmenovat, zhodnotit, vysvětlit potomkům i sami sobě, to by bylo poctivé a slušné. A jak zdravé! Jenže by to dalo práci a bolelo by to a to vůbec nemluvíme o praktickém aspektu věci. Nikdy za těch dvacet let by to neprošlo napříč politickým spektrem. Tak radši zavřeme jednu starou bábu. Která jednala v souladu s best practices své doby a prostředí. Co měla ostatně dělat, když už jednou byla dost hloupá a oddaná na to, aby dělala na prokuratuře? Vzepřít se? Jistě, zrovna tak se ale měli vzepřít všichni pohraničníci a esenbáci a ti, co jezdili rozkulačovat vesnice a novináři, co o tom psali lži, a učitelé, co vychovávali k poslušnosti... a v druhém sledu bezmála celý národ. Nestalo se. Je to neodpustitelné selhání, nebo je to v dané historické pasti zákonité? - Té paní mi líto není. Nelituje, neomluvila se, odmítla o věci přemýšlet, když k tomu dostala šanci. Mele si svoje, zamčená zevnitř do svého vidění světa, odmlada, od tehdy. Vždyť ta už v base dávno je. Jenže ti, kdo ji dnes soudí; nejsou v nějaké pohodlné absurditě zamčení taky? Nejsme?

Nejlepší vypořádání s komunismem: udělat slušnou, poctivou, prosperující společnost teď a tady. Kde se ctí zákony a kde se vyplácí žít morálně. A když to nejde hned, tak zkoušet, zkoušet, zkoušet! Tohle by mohl být pravý význam fráze nejsme jako oni.

MDŽ

2009-03-13T00:58:00.002+01:00

(Sloupek, který v E15 tento týden nevyšel, protože byl tematicky s křížkem po funuse.)

Mezinárodní den žen, který jsme neoslavili minulou neděli, se u nás pokládá za přežitek bývalého režimu. To je součástí širší otázky: mají se komunistům přenechat veškerá autorská práva k podstatné části emancipačního úsilí lidstva za posledních sto padesát let – práva, která jim nikdy nenáležela? Říká se tomu dělnické hnutí. Šlo v něm o slušné zacházení s pracujícími, o rozumnou pracovní dobu, právo na odbory a na stávku, o svobodu slova, o všeobecné volební právo.

Komunisté u toho byli, málokdy však jako hlavní síla a nikdy jako ta nejkonstruktivnější. V zemích, kde později vládli, uzákonili vlastní výklad dějin a my mu - zajímavý paradox - dodnes věříme, takže pouhá slova „dělnické hnutí“ jsou většině Čechů nesympatická a podezřelá. Na smetišti tak skončilo mnoho pamětihodných tradic. Sociální demokracie, která by se o ně měla starat, vždyť jí patřívaly, je... nu, vyhněme se vulgárním výrazům a řekněme: má jiné starosti. A tak ani MDŽ z té sbírky staré veteše u nás zřejmě nikdo nevyzvedne.

Škoda, protože zrovna svátek žen symbolizuje emancipační úsilí, jež není dokončeno ani náhodou. Ženy nepobírají za stejnou práci stejné platy jako muži. Ženy nejsou dostatečně zastoupeny tam, kde se rozhoduje: do managementu firem je mužská lobby nerada pouští, do politiky nejdou samy, protože při své permanentní dvojí směně - zaměstnání plus péče o domácnost a děti - na to prostě nemají čas a sílu. Ženy jsou trvale vystaveny nenápadné, málo viditelné diskriminaci. A někdy i dost viditelné: podívejte na pana doktora Kubka a jeho prostou srozumitelnou řeč. MDŽ, zdá se, pominul. Důvody, proč kdysi vznikl, ještě ne.

CEE

2009-03-09T22:32:00.003+01:00

(Sloupek v E15 z minulé středy, zapomněl jsem ho vyvěsit. The Economist mezitím otiskl v rubrice Zasláno dopis viceguvernéra ČNB Miroslava Singera uvádějící na pravou míru, jak je to s českou ekonomikou. Obávám se, že ke změně vnímání to nestačí. V krizi točící se kolem čísel ta čísla sama už skoro nikoho nezajímají.)

Vídeň, jak všichni vědí, je na východ od celého historického Království českého (pomineme-li Lanškroun). Geografický střed Evropy naproti tomu leží - jak aspoň tvrdí Wikipedia - u běloruského města Marjina Horka kousek jihovýchodně od Minsku. Aby se však Evropa opravdu otáčela podle tohoto středu, musí zahrnovat například i republiku Komi, mimochodem větší než celé Německo, a to včetně tamních vorkutských lágrů. Z hlediska zeměpisu i dějepisu to tak je správně, ale vykládejte to dneska někomu v Bruselu! O Praze ani nemluvě.

Východní, nebo střední? Čím víc se o nálepku střední Evropy budeme prát, tím víc budeme objektivně patřit do východní, kde se lidé perou o nálepky, neboť na těch tam záleží víc než na realitě. Na Západě to o nás vědí a proto už dávno vymysleli sousloví "střední a východní", Central and Eastern Europe, CEE. Čti: to je ta východní Evropa, co si o sobě myslí, že je střední. Je to politicky korektní a zcela jasné.

Nám Čechům by se teď náramně hodilo nakreslit nějakou dělicí čáru, protože kdo jiný z CEE by se ocitl od ní na západ, když ne my? Ona v podstatě historicky existuje, dělila staré Rakousko na Cislajtánii a Translajtánii (zadejte do Google: Leitha). Anebo by se dala chápat jako mez latinské evangelizace, což je vstřícnější k našim visegrádským přátelům. Jenže nic z toho už neplatí, čáry po svém překreslil Stalin a Churchill s Rooseveltem kývali, a teď je zas kreslí Banka a Fond a Moody's a Fitch a S&P.

Dějepisu a zeměpisu neutečete. Budou nás vždy házet do jednoho pytle se sousedy. Křik zevnitř: „Já tu jsem omylem!“ nepomůže. Každá jiná strategie je lepší.

Jeden bit nestačí - dodatek

2009-03-03T13:03:00.004+01:00

Hele, toho pana Denta jsi moc nepotěšil.

To mě mrzí, to je to poslední, co jsem chtěl udělat. Ale až si to přečte znova, musí přece pochopit, že sakra nejsme v rozporu. Znám to z vlastní zkušenosti, jak nepřesně a zaujatě čte člověk napoprvé všechno, co se ho týká osobně. Zřejmě tě před tím neuchrání ani maska Misantropa. Podívej jen na tu poslední větu: „Pokud to všichni pochopili tak, že nabádám k černobílému vidění světa, tak jsem neuspěl a velmi mne to mrzí.“ Za prvé, jací „všichni“? Za druhé, ani jen jeden já jsem to takhle nepochopil a nenapsal.

Opravdu nenapsal? Řekl jsi, že tě mrzí, žes na ten dotazník odpovídal. Žes jeho autorovi naletěl. Že se za to stydíš.

Stydím - za to, že jsem odpovídal hloupě. Za to hergot autor otázek nemůže, tak ať mi to nepodsouvá, nebo se namouduši kvůli samé slušnosti a ohleduplnosti začneme navzájem škrtit!

Uklidni se, chlape.

Podívej, Arthur Dent má samozřejmě pravdu v tom, že jednoznačné odpovědi požaduje kdekdo. Myslím, že nejen dnes, že to tak bylo vždycky. ("Co si myslíte o vstupu spojeneckých vojsk?") Rozlišme dvě situace: buď jsme spolu jen my hoši, co spolu mluvíme, pak si můžeme ujasňovat pojmy a vybrušovat nástroje a upozorňovat se na špatně položené otázky. Anebo - člověk stojí před ozbrojencem nebo Dějinami nebo Vyšší bytostí nebo prachobyčejnou mravní povinností. Těm se nedá říct, že jejich otázka je špatně položená (což je téměř vždy). Těm musíš odpovědět, rychle a jednoznačně a nevratně. Dent navrhl: zahrajme si hru, jak bychom v takové situaci odpověděli. K žádnému černobílému vidění světa nanabádá. Jen se ptá, co říkat těm, kdo sami ten svět černobíle vidí. A tady se rozcházíme.

Jak?

On by jim prostě odpověděl. Předpokládám, že hlavně proto, aby je měl z krku, aby dali pokoj. Já to udělal po jeho vzoru taky, ale teď si myslím, že správnější by bylo takovému tazateli říci: hele, jsi Dějiny nebo Vyšší bytost nebo mravní povinnost nebo na mě aspoň něčím míříš? Protože pokud ne, pak si buď poslechni obšírnější nejednoznačné vysvětlení a na oplátku mi sděl svoje, nebo si svou otázku strč...

...za klobouk.

Jojo. A ač pana Denta neznám osobně, myslím, že on by se k tomu hypotetickému tazateli zachoval stejně. Nejsme v rozporu.

Tak proč o tom tolik nažvaníte, kluci?

Baví nás to. Jsme grafomani. Já mám navíc právě teď spoustu jiné naléhavé práce a takhle ji mohu hořkosladce odkládat. - A třeba v takových diskusích přece jen něco maličko objevíme, já i pan Dent i ostatní.

Nech toho a jdi pracovat. A toho Denta pozvi někdy na flašku vína, povídejte si sami, potykejte si u toho už konečně a zbytek světa aspoň na chvíli vynechte.

Výborný nápad. Kdy máte čas, Martine?

Jeden bit nestačí

2009-03-03T02:05:00.003+01:00

Víš, co mě nejvíc mrzí z toho, co jsem tady napsal? Co bych rád vzal zpátky, kdyby web neměl tak sloní paměť?

Vím, vždyť já jsem taky ty. Ale proč jsi tedy ten Dentův dotazník vyplňoval, nutil tě někdo?

To byla ta Gaza tenkrát… a vůbec, občas se člověk chce definovat. To je v pořádku, ale má se to dělat mlčky. Činem, ne slovem. Naletěl jsem Dentovu tvrzení, že je zapotřebí jednoznačných odpovědí. To je pravda, ale k tomu musí také být otázky, které takovému zadání vyhovují. Ty jeho takové nebyly.

Dokaž to.

To mohu vzít jako příklad cokoli. Pravice/levice? Co to znamená? Lidé se hlásí k tomu či onomu, ale to se přihlašují k nálepce, ne k podstatě, tu nemají promyšlenou. Kráčejí s davem souvěrců do svého kostela. Shodnou se dva „levičáci“ dnes, co to je levice? - Dotaz na ekonomickou víru či preferenci? To je ještě mlhavější. Jak z bláta uplácat jednoznačnou odpověď? Palestina/Izrael? Na to snad ani jednoznačná odpověď být nesmí, vždyť by se rovnala rozsudku nad národem. Aktivisté? Jací aktivisté, kdo to je? Copak existují nějací všeobecní aktivisté, aktivisté s neurčitým členem? (Připouštím – pár takových lidí by se i našlo.) Radar? Žádný radar není, je jen klubko dílčích otázek, které s ním nějak souvisejí. Klaus? Vždyť pořád nemám vyřešeno, zda to je nesoudný protivný dědek nebo odvážný muž s mozkem jak břitva (a mám podezření, že platí ta nejhorší možnost: že on je tohle oboje najednou). Globální oteplování? Námitka, pane předsedo, ať pan právní zástupce jasně formuluje otázku! A tak dále.

Některé z Dentových otázek ale bezpochyby fungují jako dichotomie.

Některé ano, anebo by s nevelkým upřesněním tak fungovat mohly: Temelín, 30 Kč, politické strany, snad i ta Lisabonská smlouva. Člověče, formulovat správně otázku, která řeže a nedrolí, na kterou se dá odpovědět jen ano/ne, to vůbec není snadná věc.

A asi to nejde na jakékoli téma.

To nevím. Má se jíst maso? To je špatná dichotomie, na to se nedá odpovědět ano/ne. Ale: Jsi vegetarián? To je jednoduché a v pořádku. Musíš se ptát na osobní postoj, ne na obecný princip; a ten postoj musí být kódovatelný jedním bitem. A třetí podmínka: formulace otázky nesmí používat mlhavé pojmy, takové, které si každý může vykládat a pravděpodobně vykládá po svém. Brusel ano, Brusel ne? To je otázka zjišťující osobní postoj – v pořádku, má (dejme tomu) jen dvě možné odpovědi – v pořádku, ale co to je ten metaforický Brusel? Pro každého z nás něco jiného.

Takže třeba: Může podle tvého názoru LHC v CERN zničit vesmír?

Ano, to by šlo. Tady ale zas vidíš, že je také třeba dekódovat odpověď. Z téhle se dozvíš buď to, zda dotazovaný něco ví o fyzice, nebo to, zda by měl zajít k psychiatrovi. Bez dalších informací ale neodlišíš tyhle dvě možnosti od sebe. V jedné škatulce se tak ocitnou potrhlí katastrofisté, jistá část duševně zdravých humanitních vzdělanců, nějaké promile těch, kdo se jen rádi liší a nemohou ten sklon překonat, a možná jeden nerozpoznaný génius, který tuší něco, co my ne.

Tím, že jsi připustil toho génia, ses do té směsné škatulky zařadil sám, víš to?

Ano. Ale už nepoznáš, kterým z jejích možných obyvatel jsem. Podobné dotazníky mohou být čtivé, ale nedají se brát vážně, protože metodologicky jsou úplně špatně. Každý, kdo pracuje třeba v průzkumu veřejného mínění, by z nich dostal osypky.

Nepřeháněj, je to jen zábava.

Když já nevím. Přispívá to ke zmatení pojmů, víš? Lidé si myslí, že si udělali jasněji – odpověděli přece dvacetkrát po sobě ano/ne – a přitom v tom mají větší zmatek než předtím. Hlásíme se k nálepkám, ne k podstatě. K víře, ne ke znalosti toho, v co věříme. Kolik levičáků četlo a promyslelo Marxe, Marcuseho, Fromma, Žižeka? Kolik pravičáků doopravdy zná Friedmana (Miltona, ne Toma) a rakouskou školu? Kdo četl a chápe aspoň tu Ayn Rand?

Spousta lidí, náfuko.

A spousta ne, nebo povrchně, ale hlásí se k té či oné nálepce. Kloužeme po povrchu. Říkáme ano/ne tam, kde žádné ano/ne není, anebo tam, kde nechápeme, na jakou otázku to vlastně odpovídáme.

Za to Arthur Dent opravdu nemůže.

Copak ho obviňuju? Leda sebe, že jsem na jeho zajímavý nápad takhle neodpověděl hned.

Končí jedna éra

2009-03-01T20:22:00.009+01:00

(Sloupek v E15 z poslední středy. Někdejší šéfredaktor PC Worldu Michal Pospíšil už v půlce devadesátých let popsal situaci přesně: „Máš doma ledničku? Máš. A čteš časopis o ledničkách?“ Ani na veletrhy ledniček není proč jezdit, i když některým z nás trvalo dlouho, než jsme si to naplno připustili. - Michal z toho vyvodil závěry včas, počítačové žurnalistice dal spokojeně vale a založil si místo toho školu paraglidingu, což mu upřímně přeju a schvaluju. Možná by o něčem podobném měl v IT uvažovat leckdo.)

Minulý týden jsme se dozvěděli, že veletrh Invex po osmnácti letech končí – zbyde z něj jen jméno a snad začátek nové tradice odborných konferencí. V pondělí zas tyto noviny otiskly rozhovor s Janem Mühlfeitem, jedním z šéfů evropského Microsoftu, a v tom rozhovoru téměř nepadlo slovo informatika. To spolu souvisí. Informační technologie neztratily sice význam, ale lesk, slávu a kouzlo ano. Je to špatná zpráva pro pořadatele veletrhů, pro reklamu, pro odborné časopisy. Z hlediska podstaty věci – tedy produkce a užití IT – však tyhle novinky neznamenají téměř nic.

Informační technologie jsou všední součástí života, doma i v práci. Ke komunikaci a k práci s údaji všeho druhu, od úředních formulářů po filmy, používáme počítač, protože co jiného přece? Co bývalo převratné – internet, digitální fotoaparát, DVD, práce z domova, jízdenka na tramvaj ve formě SMS – je dnes banální. Od zázraku k banalitě jsme přitom dorazili nesmírně rychle. Veletrh počítačů je náhle veletrhem banalit, informace o novinkách si každý najde snáze na webu a velké obchody v podnikové sféře se také uzavírají už dočista jinak, než když se inženýři a ředitelé kdysi scházeli u vystaveného prototypu, uznale zamlaskali a podpis smluvy zapili koňakem.

Informatika teď začne být neviditelná – ve dvou smyslech slova. Jednak se postupně vytratí ze seznamu módních trendů (ne docela: čas od času se vždy objeví nějaký nový Twitter či iPhone), jednak začne být daleko více než dříve infrastrukturní záležitostí. Kdo z nás vlastně ví, na kolika počítačích najednou se vyřizuje dotaz zadaný do Google, a kde ty počítače jsou, a jaký složitý software je řídí? Takhle vypadá blízká budoucnost IT – užitečná, nefotogenická, na první pohled naprosto nezajímavá. Vnitřek elektrárny také nemá přitažlivost pro nikoho kromě hrstky odborníků. (A teroristů.)

Teleport

2009-02-25T19:25:00.003+01:00

Ptala se mě dnes v Praze na Žižkově starší hubená utahaná paní, zda nevím, kde tu je Moyzesova ulice. Že tam má být slovenská ambasáda. Nevěděl jsem, jen jsem si vzpomněl, že velvyslanectví je někde ve Střešovicích.

Teď jsem si to dohledal - zajímavé. Moyzesova ulice v Praze vůbec není, jen Moysesova na Lhotce, mezi paneláky tam žádný zastupitelský úřad není. Zato v Bratislavě v Moyzesově ulici je velvyslanectví. Slovinské.

Doufám, že si to paní jen někde špatně opsala. V opačném případě je něco značně v nepořádku buď s ní, nebo s vesmírem.

Obyčejný fašismus

2009-02-24T22:25:00.003+01:00

Pojem „fašismus“ se nemá zneužívat, jak nás učí Godwinův zákon; jednak proto, že se často někam přilepí mylně a zbytečně, jednak proto, že jeho nasazením končí rozumná diskuse. To nám však nesmí zabránit v jeho použití tam, kam patří.

Toto je fašismus. Moderní, uhlazený, (pro mnohé) velice líbivý, podložený korektními statistikami. Statistiky jsou (věřím) v pořádku. Citace ze zákonů ČR a EU také. Závěry, které z toho Štěpán Kotrba vyvodil, v pořádku nejsou. Jakmile začneme posuzovat lidi skupinově, ne individuálně, je s námi konec. Nepoznám nikomu na čele, zda je legální nebo ilegální, vzdělaný nebo nekvalifikovaný. Poznám ale, a vy taky, jestli je to flákač, ožrala a budižkničemu, anebo normálně fungující člověk. Poznám, zda přijímá a respektuje civilizační normy. Nic víc a nic míň od nikoho nechci.

(...) bychom za své daně měli poskytnout mladým Vietnamcům odborné vzdělání. Opak vždy byl a je pravdou. Nedělali by tu práci, pro kterou jsme je sem zvali. Tedy tu nejméně kvalifikovanou a nejméně placenou. Nekvalifikovaným českým dělníkům, kteří nemohli neplatit zdravotní a sociální pojištění, díky mladým Vietnamcům klesla mzda a nebo se stali nezaměstnatelní. A jsou v péči úřadů práce. Cikáni se stali nezaměstnatelní, i když to byli převážně oni, kteří pracovali na stavbách dálnic a mostů. Kteří hloubili kanalizaci a kabeláže Telecomu. Jsou v péči úřadů práce. (...) V ČR je právně uznáno 11 národnostních menšin, včetně ukrajinské a romské. Vietnamci zde netvoří oficiálně uznávanou národnostní menšinu. Velká, ekonomickou migrací a následnou regularizací navýšená vietnamská či ukrajinská národnostní menšina s právy občanů ČR není v zájmu České republiky.

Tedy Čechy Čechům a cizinec není našinec. Nevypadá to, že by pan Kotrba chtěl prohlásit, že se jen přechodně zbláznil nebo opil, když to psal. Své stanovisko naopak dále hájí, musíme ho tedy přijmout jako jeho pevný postoj. Nemyslím, že by byl reprezentativní pro českou levicovou scénu, k níž se pan Kotrba hlásí, ale nebylo by špatné, kdyby to co nejvíc lidí z té scény řeklo nahlas, jinak riskují, že padnou s Kotrbou do jednoho pytle. Já do něj nechci a nepůjdu. Jsem měšťák: lidé jsou důležití, ideje ne.

Ruce vítězů

2009-02-20T11:28:00.003+01:00

(Sloupek v E15 z této středy. Totéž platí o Gaze. Žít tam, rozbiju za takovéhle psaní jeho autorovi hubu. Jenže i to je obsaženo v logice věci.)

Před pětašedesáti lety proměnily spojenecké bombardéry Drážďany v mrtvou zónu. V uplynulých dnech bylo hlavní město Saska naopak velmi živé. Neonacisté z NPD a různých spřátelených spolků pochodovali městem - jako touto dobou každý rok - a rituálně se poprali s antifašisty, zatímco policie se snažila dílem zápasící odtrhnout od sebe, dílem zmlátit jedny i druhé. Nejednoznačnost moderní historie Evropy se zas jednou projevila přímo hmatatelně.

Útok na Drážďany se podobá případu Hirošimy a Nagasaki. V obou případech byla vojenská hodnota cíle sporná, navíc nim došlo ve chvíli, kdy o vítězi války již nebylo nejmenších pochyb. Množství obětí v Drážďanech bylo ovšem menší: kolem 35 000 oproti 150 000 bezprostředně mrtvých v Japonsku. Spor o těch třicet pět tisíc - extremisté a revizionističtí historici udávají několikanásobek - je důležitou součástí dnešního výkladu drážďanské tragédie. Avšak i to střízlivější číslo je nepředstavitelně vysoké a děsivé.

Vítězové velké války nedošli do cíle nevinní jak lilie. Drážďany, Hamburk, Hirošima, Katyň, brutalita sovětských vojáků v dobyté Evropě, to jsou všechno válečné zločiny. Nedají se vzít zpět a vždy budou silným argumentem v rukou nejrůznějších nácků - argumentem, na nějž potomci vítězů těžko hledají odpověď. Ta jediná možná, otřepaná a opotřebovaná, přesto pravdivá, zní: kdo rozpoutal válku? Kdo nese odpovědnost za to, že se stroj na hromadnou smrt roztočil? Kdo převedl zabíjení do průmyslového měřítka? Odpověď je v tomto případě jasná a jednoznačná. Vyslovit ji bez přiznání vlastních vin je arogantní. Přiznávat však viny bez upozornění na kontext je lež, a nikoli nevinná - pomáhá tomu nejhoršímu, co dnes západní společnost má na skladě. Ať je to tíživé jak chce, boj na život a na smrt stěží vyhrajete s čistýma rukama.

Rozbili všechny ty internety

2009-02-19T22:27:00.005+01:00

Tak jsme se dozvěděli, že jsme zase slavní.

Z někdejších Hovorů H - dotaz diváka z Nového Bydžova: „Spravoval jsem doma pojistky a od té doby nám nesvítí náměstí. Co mám dělat?“
Horníčkova odpověď: „Ve jménu všech občanů Nového Bydžova vás žádám: nikdy si sám neopravujte své splachovací zařízení.“

Chybu může udělat každý. (Sem by patřila ještě legenda o bagristovi, který kdysi kdesi v osmdesátých letech překopl kabel, na němž závisel telekomunikační provoz mezi Prahou a Moskvou. Následné události pak prý popsal slovy: „Ako by sa otvorilo peklo.“) Systém, v němž chyba jednotlivce může mít takový dosah, by se dal prohlásit za špatný... kdyby to nebyl Internet. Nejvíc pravdy má totiž ten diskutující, který říká: ukažte mi na světě něco jiného srovnatelně složitého, kde by se podobný problém zlikvidoval za dvě hodiny.

My nevinní kolemjdoucí jsme se přiučili pár praktických věcí o routingu. Dík za lekci putuje nikoli do Bydžova, kde náměstí snad už zas svítí, ale do Uherského Brodu.

Tak blízko k moři

2009-02-16T22:08:00.003+01:00

Třeba vám to přijde jako pitomost, ale mě to zaujalo: řeka Bodrog opouští území Slovenska v nadmořské výšce 94,3 m. (Ano, kdysi jsme se učili, že to je nejníže položený bod území ČSSR.) Bodrog se vlévá do Tisy. Tisa se vlévá do Dunaje. Dunaj se vlévá do moře. Voda neteče do kopce. Délku toku z bodu A do bodu B odhaduju na 1600 - 1700 km. Necelých sto metrů na půldruha tisíce kilometrů... no nezdá se vám to zajímavé?

(Labe v Hřensku má nadmořskou výšku 115 m, do moře mu tam zbývá 800 km. Dolní toky řek zkrátka plynou zvolna. Ale stejně je to zvláštní představa... titěrný úhel, a stačí, aby to celé fungovalo.)

Cenzurou k lepším médiím

2009-02-11T22:37:00.002+01:00

(Sloupek v E15 z této středy. Zmínku o Watergate jsem pro úsporu místa a myšlenkových linií hrubě zjednodušil, i to byl koneckonců pes vedený buřtíkem, ale přece jen to nebylo tak zoufale průhledné a levné jako u nás, tak asymetrické. Média dnes nemohou stát vně politického boje, protože takové místo neexistuje.)

Novela zákona o trestním řízení soudním, hbitě a vtipně překřtěná na „lex Kmenta“, upravuje víc věcí, největší publicitu ovšem celkem pochopitelně dostalo zveřejňování odposlechů. Komentátoři straší: je to cenzura, hlídací pes demokracie (rozuměj: média) dostal těsný náhubek. Střízlivě vzato, pravda je jinde - bezmála přesně na opačné straně. Poslanci v tomto případě kupodivu schválili dobrý zákon, byť ze špatných - protože ryze sobeckých - důvodů.

Proč dobrý? Protože omezí případy, kdy hlídací pes kráčí tam, kam ho láká cizí pán s buřtíkem v ruce. Policejní odposlechy se neválejí na ulici. Do redakcí je dodávají ti, kdo na jejich zveřejnění mají zájem. Dělají to proto, aby posloužili spravedlnosti, průhlednosti moci, demokracii? Tomu přece nikdo nevěří. Nežijeme v zemi Woodwarda a Bernsteina, ta je jinde a dávno.

Dá se očekávat, že čas od času se noviny či televize na zmíněnou novelu vykašlou a budou riskovat soudní spor. Tak na tom byl ostatně i Washington Post v případu Watergate. Novinářská práce podepřená ochotou riskovat vlastní kůži pak také bude mít podstatně větší váhu než střelba z bezpečného krytu. Výsledkem může být - kéž by byla! - rehabilitace médií jako skutečné protiváhy mizerných poměrů ve státě. V tuto chvíli jsou domácí „investigativci“ daleko častěji součástí problému než součástí řešení. Lze je šmahem zpochybnit i tehdy, pracují-li dobře. Přispívají tak k rozkladu hodnot, jež předstírají hájit.

A dodejme: ten zákon není dobrý absolutně a navždy. Je jen nezbytnou reakcí na poměry v zemi, jež se změnily v zápas mocenských skupin. Média pořád ještě představují jednu z mála cest, jak z toho marasmu ven. Slušní a odvážní novináři teď mají šanci oddělit se od těch, kteří se nechávají vodit za nitky.

Zapomenutý žánr

2009-02-09T22:24:00.005+01:00

V čase černých gramodesek jste se na jejich obalech mohli setkat se zvláštním slohovým útvarem zvaným sleevenote. Byl to textový průvodce hudbou - komentář k ní, často vysloveně esej. Sleevenote dost často psali známí hudební kritici. Přesto nepamatuji, že by to někdo vnímal jako rozpor zájmů. Autor se prostě podepsal, každý, kdo měl uši, se mohl přesvědčit, zda je chvála oprávněná, ručilo se jménem a osobní integritou. Dnes by to nefungovalo, protože... svět je jinačí, proto.

Šíře výrazových prostředků

2009-02-06T17:57:00.005+01:00

Kouzlo profesní řeči v policejním provedení:

Jednou jsem volal na stanici a sháněl vyšetřovatele. Jeho kolegyně mi asi chtěla říct, že odjel z kanceláře, přitom použila pozoruhodnou formulaci: „Pan policejní rada tady není, pan policejní rada je na pohybu.“

Toho obratu „vykonal na ní soulož“ bych se ale nezříkal. Často může jít o nejpřesnější popis toho, k čemu došlo. Ba jediný možný.

Stvořit Marťany

2009-02-05T22:34:00.002+01:00

(Sloupek v E15 z této středy. Doplnil jsem odkaz. Škoda přeškoda, John Carter bude asi muset na Barsoom zapomenout...)

V týdeníku The Economist se nedávno objevil zajímavý názor na vesmírné lety: lidé by se neměli snažit dostat na Mars - případně jinam, třeba na Jupiterovy a Saturnovy měsíce, i kdyby to bylo technicky možné (jako že zatím není, snad s důležitou výjimkou toho Marsu). Proč ne? Protože by tam nevyhnutelně zavlekli stopy pozemského života - baktérie, houby, plísně, čertví co dalšího. Kontaminovali by ekosystém. Už nikdy bychom se možná nedověděli, zda na Marsu byl či nebyl život i bez nás. Poškodili bychom ho, zničili nebo nedejbože vytvořili.

Není to nová myšlenka, v NASA i jinde o tomhle vědí léta, sterilizují před startem vše, co se dá, o zbytek se - možná - postará sám vesmírný let. (Astronauty ovšem sterilizovat nelze.) Zajímavé je, že jde o úplný obrat v uvažování. Donedávna, a nejen ve sci-fi, se zdůrazňovalo spíš opačné riziko: že si z vesmíru přivezeme na Zemi nějaké cizí breberky, které nás pozabíjejí. Armstrong, Aldrin a Collins, stejně jako po nich další navrátilci z Měsíce, si po návratu pobyli napřed v karanténě, než si směli potřást rukou s prezidentem a užít dalších pozemských strastí a radostí.

Dnešní pohled je realističtější. Bere v úvahu, že pozemský život je široko daleko - v této planetární soustavě zcela jistě - tím biologicky nejagresivnějším, co si lze představit, že to on je nebezpečím pro případné vesmírné cizince, ne naopak. Pokud sterilizace sond nebyla dokonalá - a to je dost možné - pak jednobuněčnými "Marťany" už jsou nějaké pozemské organismy. Těch mimořádně odolných, co přežijí i ve vakuu, pár známe. Zvrat v myšlení tedy možná přišel pozdě. Přesto je pozoruhodný a užitečný. Čím častěji prozkoumáme něco úplně opačně, tím víc se můžeme dovědět.

Spodina znovu na scéně

2009-02-03T21:13:00.005+01:00

V Britských listech se rozjela živá diskuse o knize, která česky vyšla před osmi lety. Jde o sbírku esejů Život na dně, jejímž autorem je britský psychiatr Anthony Daniels píšící pod pseudonymem Theodore Dalrymple. Kniha je to zajímavá, však jsem na ni před třemi lety rád napsal recenzi pro Ekonom. Týž časopis teď knihu objevil znova (ani já o ní nepsal jako o novince, česky vyšla půl roku před vydáním recenze, anglicky v roce 2001), otiskl recenzi pana Binky, ta se objevila i v Britských listech - a oheň je na střeše. Není divu, protože téma je kontroverzní a Dalrymple je zdatný provokatér. A já... jsem o tom už před válkou mluvil s naším okresním hejtmanem a nemám co dodat...

Pomoz, než pomohou jiní

2009-02-03T16:43:00.004+01:00

(Sloupek v E15 z minulého týdne - nějak jsem ho zapomněl vyvěsit, nebo se mi nechtělo? Myslím, že ani moc levicový není, leda na první pohled.)

Apokalypsa kapitalismu, v niž jedni doufají a druzí se jí děsí, to není a nebude; jen výkyv maniodepresivního hospodářského cyklu. Dotkne se však téměř všech, to už je jisté. Bohatší dočasně zchudnou, ale bát se nemusejí, mají dost rezerv i podkožního tuku. A chudší - ti si také budou muset poradit sami.

V moderní české společnosti je překvapivě silná tendence k odmítání solidarity na straně těch, kdo by ji měli poskytovat. Pravděpodobně jde o přetrvávající reakci na čtyřicet let režimu, v němž byla solidarita absolutní a pevná jako svěrací kazajka – tak absolutní, že ani neměla jméno. Nad neochotou dělit se nemá smysl moralizovat, to nepomůže. Je však dobré o ní vědět. Rozšířený názor, že „socky nemakají“ a je-li na tom kdo špatně, může si za to zpravidla sám, byl pochybný vždy – a brzy začne být v rozporu s každodenní zkušeností. Do průšvihu se dostanou mnozí lidé, kteří za to nemohou nade vší pochybnost. (Ano, můžete to být i vy. Nejde jen o venkov, nejde jen o dělnické profese.)

Všechno zlé je k něčemu dobré. Kdyby krize naučila Čechy zacházet správně se solidaritou, nebyla by bez užitku. Zacházet správně: chápat význam a nutnost pomoci, ale nepřenechat celou tu věc demagogům, jimž je každé neštěstí dobré. Poslední návrhy sociální demokracie by neprospěly nikomu krom té partaje samotné, což je snadné nahlédnout. Lidé, kteří mají proč bát se budoucnosti, je ovšem podpoří. A lze se jim divit, když z druhé strany slyší, že si má každý pomoci sám, jak dovede? - Ne. Zbohatl jsi v časech konjunktury? Pomoz v době krize, nejen penězi, taky rozumem. Vymysli, jak nejlépe pomoci. Ve vlastním zájmu: jinak z tvého majetku pomůže někdo jiný, ne však těm potřebným, ale především sám sobě.

"Takoví kamarádi jsme zase nebyli..."

2009-01-26T13:55:00.002+01:00

V deníku MF Dnes vymysleli docela vtipnou věc: napsali a v sobotní příloze otiskli fiktivní rozhovor s Davidem Černým, kde si z něj udělali legraci podobně jako předtím on z celé Evropy. Autor uvádí interview slovy:

V našem rozhovoru vykládal, jak to skutečně bylo s Entropou, ale do novin měl připravenou svou "oficiální" verzi. Ale protože nechci balamutit čtenáře, rozhodl jsem se, že do novin dám nakonec všechno. Myslím, že slovo dané Černému je míň než pravda. Ostatně takoví kamarádi jsme zase nebyli.

Umělec podle očekávání mystifikaci neunesl a reagoval nakvašeně, což byl jistě jeden z cílů - přesvědčit se, jak mu chutná jeho vlastní medicína (dalo se předem očekávat, že moc ne).

Pěkné. A co když je i tohle domluvená hra - David Černý všemi způsoby dotahuje vyznění Entropy do konce a noviny mu ku vlastnímu prospěchu pomáhají? Nebo naopak, co když je mystifikací i zveřejněná sochařova reakce? Vtip je v tom, že když teď vezmete do televize Davida Černého, šéfredaktora MF Dnes anebo místopředsedu vlády Vondru, stejně jim už v této věci nikdo nemusí věřit ani slovo. (Kdysi Renčín: "Táto, a ten Bedřich Smetana a Jára Cimrman opravdu žili, nebo je to jen taková sranda?")

Česko je země, kde realita z větší části neexistuje.

Ve stálém ohrožení

2009-01-22T09:08:00.002+01:00

(Včerejší sloupek v E15. Neodolal jsem a rozvedl trochu tu stručnou poznámku z 15. 1. O rozkladu infrastruktury nepíšu poprvé ani naposled, to je opravdu jedna z mých utkvělých představ, tak do toho bubnu tluču a tluču.)

Havárie kamionu zastavila provoz na dálnici. Kvůli prasklému potrubí netekla v části Prahy dva dny voda. Spor postsovětských mocipánů (a jedné mocipaní) přerušil dodávky plynu do Evropy. Porucha ukrajinského ropovodu zamořila slovenskou řeku. Internetem se rychle šíří nezvykle chytrý virus. Společný jmenovatel: infrastruktura.

Žijeme v době zranitelných zázraků. Máme se dobře jako nikdy předtím, ale jsme vystaveni větším rizikům než dříve. Naše příliš velká města už dávno nejsou soběstačná. Závisejí na křehké síti potrubí, vztahů a zásobovacích tras. Občas se něco trochu poláme. Když se to poláme hodně, je zle, protože nemáme žádný plán B. Ve městě už dávno nemůžeme topit dřevem a také ke studni máme daleko. V obleženém Sarajevu hořely ohníčky na podlahách panelákových bytů. Pálily se v nich knihy. Hořely prý překvapivě špatně. Ceněné byly spisy klasiků marxismu-leninismu, tlusté a proschlé. Kradly se z veřejných knihoven a prodávaly svázané do otýpek.

Kde je příští Sarajevo? Kdekoli. Potřebujeme plán B a nejspíš i nějaký plán C. Nejvíce ze všeho nás neohrožují teroristé, Putin ani tajné služby. Hlavní nebezpečí spočívá v samotné naší infrastruktuře. Je složitá a přetížená. Dříve nebo později se prostě musí porouchat, stát se obětí chyby, zlého úmyslu, opotřebení. Musíme se zaměřit na dvě věci: jednak infrastrukturu opatrovat a vylepšovat, jednak se naučit obejít se bez ní – v takové míře, jak je to jen možné. To první je úkol pro různé složky státu, to druhé pro každého od vlády po žáka základní školy. Klepat se strachy před katastrofou je hloupé, nevidět riziko je hloupé neméně. Kdyby prasklo něco většího než vodovodní trubka, budeme sedět a volat na bezplatnou zákaznickou linku, nebo si poradíme lépe?

Nesplnitelné

2009-01-17T22:32:00.003+01:00

Dva dobře formulované, netriviální, zcela protichůdné názory na Jana Palacha:

"Mladí lidé, kteří se upalují, zpravidla neumí vyslovit něco, za čím by bylo nutné stát i svým životem. Nelze jim vyčítat, že to nedovedou. - Lze se jich ovšem ptát, proč nemají trpělivost se to naučit." (Michal Matoušek)

"Že je Palach pro dnešní mladé nepochopitelný, nedává smysl. Palach přece může být srozumitelný jenom jim! Většina starých už s ním může jenom vášnivě nesouhlasit, anebo se stydět." (Ivan Hoffman)

Já se vždycky styděl a Matoušek mi svým postojem ukazuje východisko, proč bych nemusel, dokonce neměl. Právě proto se kloním spíš k Hoffmanovi. Palachův čin ovšem nikdy nedokážeme následovat - my všichni minus statistická chyba - kdyby poměry po něm volaly. Ale hlava skloněná před nesplnitelným požadavkem může člověka posílit. - Nebo zlomit.

Neteče voda

2009-01-15T21:43:00.003+01:00

Někde pod zemí praskla trubka.

Takhle bude vypadat konec světa: budeme ještě chvíli sedět a čekat, až to někdo opraví. A hledat číslo bezplatné zákaznické linky.

Za stravenky - spojme se!

2009-01-15T10:26:00.002+01:00

(Včerejší sloupek v E15. Stávka, jak víme, nebude, což se dalo odhadnout předem, takže jsem se po nepravděpodobné budoucí události povozil trochu dryáčnicky. Ale byla to příležitost říct, co pokládám v této souvislosti za důležité: za prvé, zájmy různých sociálních vrstev se už liší víc, než si zpravidla uvědomujeme. Homogenní společnosti v Česku odzvonilo. Za druhé, tato stávka by bývala měla oprávněnou příčinu. Myslete míň na vyžrané odborářské šéfy a víc na logiku věci.)

Už za pár hodin se může zastavit velká část hromadné dopravy v zemi. Stávka, kterou odboráři hrozí, by byla bezpochyby největší a nejcitelnější za celou dobu existence České republiky. To vypadá jako neúměrně velká reakce na věc zdánlivě malou, tedy zrušení daňové úlevy u stravenek.

Ve skutečnosti to však žádná malá věc není. Pokud zaměstnavatel jako kompenzaci nezvedne platy, přijde touto cestou zaměstnanec o osm set měsíčně. I dobře situovaný člověk - pro kterého ty peníze znamenají lehký oběd ve dvou v dobré pražské restauraci - jistě pochopí, že osm stovek měsíčně se na ulici neválí. A i kdyby válely: všichni jsme citlivější vůči tomu, oč přijdeme, než vůči tomu, co vůbec nedostaneme. Brát lidem zaběhnuté výhody je náramně riskantní záležitost. Kdo ji dělá, měl by k tomu mít vážný důvod a měřit dvakrát, než řízne.

Stávka v dopravě zkomplikuje život všem, to je nakonec taky její hlavní účel, ale než se na její původce začneme zlobit, zamysleme se. V tomto případě se opravdu najdou důvody, proč v sobě najít trochu solidarity. V řadě se svými stávkujícími zaměstnanci by koneckonců mohli stát i zaměstnavatelé, jsou to oni, kdo náklady stravenkové reformy zaplatí - ty platy nakonec většina z nich bude muset zvýšit. Nenechat si od politiků líbit vše, to je společný zájem občanů bez ohledu na společenskou třídu. Vláda by měla poznat, že šlápla vedle a ustoupit. Není to jediný podobný případ, není ani nejzávažnější, ovšem většina z nás nemůže špatnou politiku potrestat tím, že vyvolá dopravní kolaps.

Čemu se smějete?

2009-01-14T12:31:00.006+01:00

Bruselský fórek Davida Černého se mi nelíbí. Žádné hluboké umění v tom nevidím, jen tuctovou euroanekdotu - jednu z těch, že peklo je tam, kde jsou angličtí kuchaři, francouzští automechanici... zatímco v nebi jsou naopak angličtí policisté, francouzští milenci... budiž, k zasmání to je (dokud jste to neslyšeli v malých obměnách popáté), ale umění? Entropa také rozesměje, ať už hodně prvoplánově (Francie, Itálie...), nebo vynalézavěji (Británie, Nizozemsko, Polsko...), ale pořád to jsou stejné staré nepřesné stereotypy. Zobrazení Bulharska je na úrovni čtvrté cenové před zavíračkou a z Německa mrazí - tohle snad už máme za sebou, ne? Rozhořčení bulharských oficiálních kruhů chápu, i když nevím, čeho chtějí dosáhnout, i kdyby to celé Černý zítra demontoval, stejně se tím nic zpět nevezme.

Nějak se mi nechce věřit, že by aspoň někteří čeští politici o Černého záměru nevěděli předem - míním tím celý záměr včetně té mystifikační složky. Černý je Černý, nic než provokace se od něj čekat nedalo. To by samo nevadilo. Tohle je ale hloupá provokace; a to vadí. A kolika Čecháčkům udělá dobře, jak jsme to Evropě zas natřeli! To snad nechtěl ani Černý a rozhodně by to neměla chtít vláda: nadbíhat citům primitivů? "Чему смеетесь? - Над собою смеетесь!"

Dentův dotazník a Naostro!

2009-01-09T11:28:00.007+01:00

Jiří Brossmann to napsal tak stručně, že citovat je třeba větší část jeho textu:

Rozumím tomu, že touha vysvětlit sebe sama tak, aby to pochopila i ta nejtupější hovada kterým nedojde co jsme zač po přečtení pár našich příspěvků (i když, jak známo, takoví mezi našimi čtenáři nejsou, že áááno) je silná a tak dále. Ale: Jsme už dospělí lidé, tak se tak chovejme. Neztrácejme čas předváděním ega, které je beztak všem ukradené. Věnujme se prezentaci něčeho, co národ zajímá, co mu nastaví to pomyslné zrcadlo a ukáže jací opravdu jsme. A udělejme to bez obalu a zbytečných servítek. Navrhuji, abychom odhodili falešné předsudky, a místo nejapných otázek napříště vystavovali - fotografie našich penisů!

Tomuto lákavému návrhu sice nevyhovím, ale ano, ano, na ten dotazník mám od začátku dva silně protichůdné názory a jeden z nich se víceméně kryje s Brossmannovým, i když bych to nedovedl formulovat takhle pěkně do černého. Ten druhý názor... nu, na jeho základě jsem ten dotazník vyplnil.

Taky se vám stává, že máte na něco dva opačné názory? Možná by to měla být jedna z otázek v tom dotazníku.

Já na ty otázky vlastně odpovídal sám sobě; byl jsem zvědav, zda jsem schopen jednoznačných odpovědí, z tohoto hlediska to byla zajímavá hra a mohu ji každému doporučit. Jen se její výsledky snad opravdu nemají zveřejňovat. Litera scripta manet, nic s tím už nenaděláme a o tolik zas nejde. Blogujíce, všichni balancujeme mezi tvořivostí a šaškárnou, jen na jedné z těch stran však hloubky nedohlédneš.

Domácí úkol

2009-01-08T11:29:00.004+01:00

Ncchcete si udělat domácí úkol z češtiny pro čtvrtou třídu ZŠ? Zaručuju, že nudit se u toho nebudete.

K čemu jsme včera dospěli doma, nebudu zatím prozrazovat, těším se na vaše nápady.

Kompas (dle Arthura Denta)

2009-01-07T00:51:00.003+01:00

Známý Misantrop jménem Arthur Dent sdělil včera urbi et orbi, že "jsou určité otázky, na které jsou v současné době jen černobílé odpovědi." Nevím, zda na takto postavenou otázku je možná černobílá odpověď, ale v zájmu hry budu předstírat, že ano, a že je kladná. Umožní mi to okopírovat Arthurův dotazník a vložit do něj své odpovědi. Třeba se to rozmůže, názory mnoha lidí v této vynucené zkratce by mě opravdu zajímaly. Zde je tedy moje doznání:

Levice/pravice: levice. Progresivní zdanění, stát jako poskytovatel služeb (více služeb a kvalitnějších služeb než dnes - nerušit pošty, neprodlužovat intervaly pražských tramvají, čisté vlaky, víc hezčích knihoven - nemluvě o školství, zdravotnictví a policii), dobrý život pro střední třídu zaměstnanců a podnikatelů. Transparentní úřady a vláda, jednoduché srozumitelné zákony. Na člověka v nouzi se společnost nevykašle, ledaže to tak on sám zřetelně chce. Dánsko, Finsko, Německo...

Ekonomika: trh korigovaný státem. Nevím, jak tuhle škatulku pojmenovat, ale zhruba to je keynesiánství. Rozhodně ne laissez-faire a už vůbec ne jeho "ideologicky čistá" extrémní podoba, jaká beztak neexistuje jinde než v mokrých snech členů CEP. (Jimž se tímto neposmívám, rád jejich produkci čtu, nutí přemýšlet.)

Radar: proti. Jsem připraven změnit názor, až nám jeho nutnost vláda zdůvodní poctivě, bez kliček a lží. Zatím to je jako ty slavné irácké zbraně hromadného ničení. Zdravotních a jiných účinků radaru se nebojím, to jsou kecy; naštvat radarem Rusy - budiž, je-li k tomu dostatečně dobrý důvod. Tím důvodem může být třeba čest státu a národa (že dovedeme být spolehlivými spojenci, že jsme ochotni za příslušnost k Západu něco obětovat), ale pak musí jít příkladem právě politici a říct to jasně. Vynucovat si oběť - a tou vojenská základna velmoci, tedy potenciální cíl útoku, umístěná kousek od našeho hlavního města je - pomocí lží je prasárna. (Jsem líný tu větu přestylizovat, snad dává smysl.)

Temelín: pro. Využití jaderné energie je nezbytné.

Boj proti globálnímu oteplování: pro. Není to nejvyšší priorita lidstva, ale problém to je. Musí jít ovšem o opatření, která dávají smysl, ne o ideologický zelený nátěr. Právně v tomto případě je však slušná šance oddělit fakta od obou ideologií (té extrémně pro a té extrémně proti).

Aktivisti: proti. Na víru obraceti nikoho nebudeš.

NGO: pro některé, proti některým, nedá se to sečíst. "NGOismus", jak to nazval Klaus, mi nepřipadá jako problém, rozhodně ne u nás. Přispívám finančně na Člověka v tísni, na Unicef a na medicínské nadace, hlavně onkologické, které jsem si předem prověřil a kde někoho osobně znám. Pomáhal jsem různým neziskovkám s lecčíms a až narazím zas na rozumné lidi a rozumný projekt, rád se přidám. Je to podle mě důležitý další rozměr života, vedle dobývání chleba svého v potu tváře své.

Lisabonská smlouva: proti. Nelze souhlasit s něčím, co člověk nedokáže ani přečíst, tím méně pochopit.

Brusel (tj. členství ČR v EU, chápu-li to správně): pro, se spoustou výhrad. Každá jiná varianta budoucnosti ČR je však horší než tato. Zpravidla o hodně horší. Pokud se vám zdá, že ne, může to znamenat, že jste něco nedomysleli.

30 Kč poplatek: pro. Plní to účel a ten účel je rozumný. Stát má dostatek mechanismů, jak pomoci těm, pro které to může být sociální problém. To se ale musí řešit individuálně, ne plošně.

ČSSD: ne, už ne. Morální cena, kterou bych za souhlas s nimi musel platit, je už nepřijatelná. Uvítal bych, kdyby se to časem změnilo, ale s těmito lidmi ve vedení to je vyloučeno.

KSČM: ne. Nic nepochopili. Tohle už není jejich století.

ODS: ne. Nikoli z ideologických důvodů. Kdyby dělali politiku řízenou rozumem a aspoň trochou cti k tomu, byl bych pro ně - země potřebuje reformy, mně je skoro jedno, kdo je udělá a současná ČSSD to nedokáže, ani nechce. Ale ODS je z velké části hloupá (panebože, ten kongres!), uzavřená do sebe a neschopná. A zlodějů mají obě velké strany ve svých řadách stejně.

KDU-ČSL: ne. Nepřijatelná ideologie plus Čunek.

Zelení: ne. Rozumná myšlenka převedená do politiky nejhorším možným způsobem. Naděje na nápravu nulová.

Národovci: to tak ještě.

Cesta změny: ne. To jsem musel hledat Googlem, co to vlastně je.

Pravdy a lásky všeho druhu: ne. Navrch huj, vespod fuj.

(Z několika posledních odpovědí plyne, že nevím, koho volit - což skutečně nevím. V obecních volbách jsem vždy zaškrtával lidi, o nichž něco v dobrém vím, a nekoukal se na stranu, za kterou kandidují. V senátních lze uvažovat analogicky. V parlamentních bych postupoval stejně, kdyby to šlo. Protože to nejde, nejspíš bych k nim dnes nešel. V předchozích volbách jsem volil ČSSD, jednou Unii svobody.)

Klaus: nevadí. Nesnesitelný člověk, ale velice chytrý, což je víc, než se dá říci o kterémkoli jiném českém politikovi. Jako nadřízeného, člena rodiny apod. bych ho ovšem pravděpodobně časem zabil. Jeho záliba v expresivní prezentaci vlastních názorů mi začná připadat trochu dětinská. Sleduju ho však pečlivě, stojí to za to.

Paroubek: vadí. Má nás všechny za blbce, což jistě není mezi politiky jediný, ale on to dává příliš najevo. A je téměř přesným opakem všeho, co bych u sociálně demokratického politika v 21. století očekával a požadoval.

Izrael/Palestina: Izrael. Plně je chápu. Kdo bojuje s drakem, sám se drakem stává. Oni s ním bojují dlouho a stali se jím pořád ještě pozoruhodně málo. (Představa Čechů na jejich místě je... nechme toho včas.)

Praha/Brno: Praha. Sebevědomá země má být na hlavní město pyšná, obzvlášť když je to město atraktivní, známé ve světě. (Zajímavější by ovšem byla otázka Hradec/Pardubice nebo Chytráčkov/Šakalov.)

Sparta/Slavia: nic. Domácí hokej nesleduju, fotbal ano, ale bez potřeby fandit.

Mazání komentářů: obecně pro. Sám to zatím nedělám (kromě komentářového spamu, ale o to tady nejde), nicméně každý web někomu patří a každý majitel si s ním může dělat co chce, ledaže se smluvně zavázal k nějakým omezením. Nazývat to cenzurou znamená nechápat pojmy, a to je pak každá diskuse marná.

Plat ředitele ČEZ: nezajímá. Zajímá mě, kolik peněz ze mě ČEZ vyždíme, ale s platem Martina Romana to nesouvisí, ač chápu, jak příjemné je věřit opaku. (Skoro)monopol podniku, jehož většinovým majitelem je stát,je ovšem vážná věc.

A co tam bylo ještě - v komentářích?

Java/.NET: být musí oboje, ale to odpovídám na jinou otázku, ta původní mířila na vývojáře - v čem raději pracují. To zaplaťbůh už dávno není moje starost.(Tehdy bych byl býval řekl: Algol/FORTRAN? FORTRAN!)

Hulán/antiHulán: to není moje válka.

Vegetariánství/veganství: vegetariány chápu, vegany ne, maso jím.

Santa/Ježíšek: Otec Prasátek.

Al Kaidá/CIA: Hulán.

Myčka v domácnosti: ano.

Odpad: třídíme.

Přemýšlel jsem, jakou otázku bych k Arthurově seznamu přidal, abych prokázal i nějaké tvůrčí schopnosti. Napadlo mě několik takových, z nichž by vzešla skvělá polemika končící mazáním komentářů, ale místo nich sem dám tuto:

Vlastenec/kosmopolita? Kosmopolita. Oba postoje mají něco do sebe, ale vlastenectví se příliš často zneužívá ke zdůvodnění, že ti druzí jsou lumpové a že je třeba jim to řádně natřít. Anebo, v mírnější podobě, že svět nepotřebujeme, protože je nám dobře tady doma, na chalupě s pivkem a Helenkou Vondráčkovou. (Nekritizuju vlastenectvi, ale jeho karikaturu - v níž však mnoho lidí spokojeně žije.) Jsem doma ve světě a líbí se mi to tak - i když z Prahy často nevytáhnu paty, jak je rok dlouhý. O to nejde.

Ufff. Tak teď zas někdo jiný, ne?

Gaza

2009-01-04T18:05:00.002+01:00

Všechno, co si člověk myslí, nemusí říkat, ale občas nastane situace, že by měl. Aby později nelitoval, že byl zticha.

Izrael má v Gaze vojenskou převahu, ale souboj PR agentur - nedílnou součást každé dnešní války - už vlastně prohrál. Částečně vlastními chybami: vláda a velení IDF se často chovají, jako by měli patent na rozum a záruku, že jsou vždy v právu. Arogance je ovšem součástí jejich strategie: když už bojují, chtějí, aby z nich šel strach. Byly časy, kdy to byla vlastně jediná jejich zbraň, která stála za řeč.

Hodně lidí na Západě s Izraelem sympatizuje, ale zdá se, že větší část se spíš zastává Palestinců. Raději bych v tom nehledal antisemitismus, protože to vždy vede k absurdní a neřešitelné debatě. Řekněme, že to je přirozený sklon fandit slabšímu. Budiž. Ale posuzovat boje v Gaze bez souvislosti s celou historií země - přinejmenším od roku 1947 - je nesmysl.

V Gaze zemřelo od začátku nynějších bojů nějakých 400 lidí, mezi nimi hodně civilistů - kvůli hustotě osídlení i kvůli tomu, že chlapci z Hamásu na bezpečnost vlastních lidí nikdy moc nehleděli a spíš je vedli k tomu, aby hrdě a nesmyslně zůstali tam, kde to zřejmě bude bouchat. Izraelci to vědí. Arabové zas vědí, že tahle okolnost IDF nezastaví. Hra je pořád stejná.

Každého (v daném kontextu cynicky, ale oprávněně: skoro každého) života je škoda a mrtvé děti budí vždy extrémní odpor proti útočníkovi. Aritmetika mrtvých - píšu to v podobných případech vždy - není moc dobrý argument. Přesto se zamysleme: čtyři sta mrtvých Palestinců v nynějších bojích. Asi šest a půl tisíce (včetně těch 400) od roku 2000 (za stejnou dobu asi dva a půl tisíce mrtvých Izraelců - všechna čísla jsou samosebou zpochybnitelná, ani jedna strana je oficiálně nepotvrdila, jde o odhady OSN). Srovnejte to se sto tisíci zabitých Iráčanů (a 4 500 západních vojáků, většinou samozřejmě Američanů) v Iráku od invaze v roce 2003. Srovnejte to se čtyřiceti mrtvými civilisty, které v neděli vyhodila do vzduchu nějaká bláznivá zlá ženská v Bagdádu. Srovnejte to s tisícovkou mrtvých za rok v Česku při dopravních nehodách. Aritmetika mrtvých: ale v emocionálních diskusích bývá užitečné podívat se na čísla. Vidět věci v proporcích. Zejména, když diskuse už není diskusí, ale další frontou války.

Vládní politika Izraele se mi už delší dobu nelíbí. Nemohu však vyloučit, že kdybych tam žil, podporoval bych ji - determinován minulostí a ohrožen budoucností - stejně jako ji podporuje většina Izraelců. Kavárenský stolek v evropském bezpečí není ani přesným, ani morálně oprávněným zorným úhlem. Posuzujme opatrně.

S plným vědomím všech výhrad, s velikou touhou po nedosažitelném míru, s hořkou vzpomínkou na Libanon 2006 i na Libanon 1982, s plným vědomím toho, že zítra může být v Gaze hůř než dnes a že mrtvých přibude, s plným vědomím toho, že ani tahle válka stejně skoro nic nevyřeší, s hrůznou představou nějaké zítřejší fotky malé holčičky přejeté pásem tanku Merkava, fotky, která obletí svět a bude k ní těžké něco dodat - s vědomím toho všeho jsem jednoznačně pro Izrael a budu i nadále stát na jeho straně.

(Vynechal jsem spoustu aspektů situace. Vím o tom. Pro tuhle úvahu jsem je nepotřeboval, nepíšu knihu.)

p.f. 2009

2008-12-31T23:20:00.002+01:00

pod vlivem kmínky // peníze vyletěly komínem // potřebujeme více koksu // pyšní vládci Kartága // přízraky Václava Klause // přetrhl vejpůl krabici // práva vánočních kaprů // pijeme vychlazenou kofolu // Putin vyzbrojí Kaliningrad // pracující volí komunisty // pocestný vylízal krajáč // Paroubek vábí Kalouska // podivná vražda Kočky // podlezeme vrata krematoria // ponocný vytáhl křídlovku // Petra voní karamelem // pravda vítězí klopotně // pošpinili vyděděnce Kunderu // pravice valem krachuje // potrhlý vychovatel klaunů // propila vlastní kalhotky // podplukovník vyzul kanady // paličkářka vamberecké krajky // podruhé vytuneloval kampeličku // podnik výpočetních kouzel // právníci Viktora Koženého // přiveďte vévodovi koně // palestinský vysoký komisař // pepřem vylepšíš kebab // poměrně výnosná korupce // podivej, vole, Kreml // padesát věží Kodaně // prsty vrtošivé komorné // pastevci vyzbrojení kalašnikovy // prostrčil vikýřem kozu // panic vyděsil krčmářku // poutnice vyhledaly křoví // polévka vře klokotem // podezřelé výdělky kolegů // přežije vůbec kapitalismus? // Praha vypleněná krtky // prsy velekněžky Kazi // prvoci vylezli kanalizací // paměti vysloužilého kata // papež vyplísnil katolíky // prozkoumal vědecky klitoris // prezident vyloupeného Kocourkova // použili vadný kondom // padejte ven, konečná // poslankyně vaří košer // pomiloval vestoje Kláru // počůrala vedoucímu koberec // posvátný večer Keltů // poslední veletrh kopírek // pochod venezuelských kloboučníků // poslali vepřové kurýrem // Poseidon vyplaví Krétu // posloucháme veřejnoprávní klišé // polil vzorkem kyvetu // protestuje většina kybernetiků // posunovač vyžahl koňak // pekli valašské koláče // pocítíme vlhkost katakomb // prozatím vede konkurence // pohoršil veřejnost kolčavou // pozdě voláš komando // půjdeme vrátit květiny // penisem vymyslíš kulový // počátek vedle konce // Pavel viděl Krista // padá veliký kámen // přání všeho krásného // poněkud f ~~krizi~~ 2009

Stará péefka

2008-12-26T13:55:00.003+01:00

...na tři písmena:

2009: nechte se překvapit
2008: KJZ
2007: DTS
2006: MSK
2005: ŽSO

Reklamní vsuvka

2008-10-02T03:07:00.003+02:00

V Brně bude Invex. Na Invexu bude konference Invex Hi-Tech Summit 2008. Mám v ní trochu prsty. Ať bude Invex jaký chce, snažím se, a jiní se mnou, aby ta konference byla dobrá. Kdybyste se chtěli zastavit, jste srdečně zváni a vítáni. Vstup je zdarma. Konec hlášení.