Malé cesty

Včera: křížem krážem středočeskou krajinou za různými cíli, pevnými i pohyblivými. Pomalými okreskami, s těžce naloženým autem a zvědavým Si na zadním sedadle. Byl jsem nucen důkladně zavzpomínat na zasuté znalosti zeměpisu, dějepisu i přírodopisu. Velice nenápadná krása středních Čech není, myslím, pro každého. Je třeba se k ní propracovat věkem, zkušeností a četbou dobrých autorů. Léta mě z přírody nezajímalo skoro nic jiného než holá skála 2000 m.n.m. a výše. Teď vidím jemněji, přesněji a jsem za to vděčný. Kde dřív byla bezvýrazná plocha, je dnes napínavá krajina plná příběhů. Rozlámaná rovina s nečekaně hlubokými proláklinami, koryty dávných řek. Fantastické výhledy - všimněte si někdy pozdě odpoledne za dobrého počasí, v příhodně šikmém slunci, odkud odevšud jsou vidět Krkonoše (třeba od Kostelce nad Černými lesy); teď, dokud jsou na hřebenech zbytky sněhu, je to snazší a nápadnější. O dalekých pohledech směrem ke Středohoří ani nemluvě. Jedete tou zelenou a žlutou a červenou krajinou, krajinou osení, kvetoucí řepky a střech, krajinou železničních tratí a zapomenutých potoků, a připadáte si jako mraveneček lezoucí po štábní mapě. Nad Křincem zničehonic kopec jak zmenšenina Řípu; opuková svědecká hora. Esoterika ve všech podobách mi je protivná, ale kdo nepocítí blízkost a současně nedostupnost jiného světa tady, ten má v sobě něco polámaného. (Nebudu dělat chytrého, jméno jsem si našel až doma: Chotuc. Takových míst je právě ve středních Čechách plno.) Nemáme nudnou zemi.