Prostě Evropa

Přijetí Rumunska a Bulharska je větší zlom než velké rozšíření EU v roce 2004. Znamená totiž, že Unie přestala být klubem bohatých a stala se sdružením všech zemí kontinentu. Není vymezena hospodářsky, ale geograficky, i když se skrytými politickými podmínkami. Ty zatím zavírají dveře Chorvatsku a Srbsku. Vážná diskuse o nich je nyní nevyhnutelná, stejně jako o Černé Hoře, Makedonii a Albánii. Samostatným případem zůstává Turecko stejně jako Bělorusko, Ukrajina i Rusko. Někdejší vymezení však padla do jednoho. První, dané historickou hranicí latinské evangelizace, vzalo za své už přijetím Řecka v roce 1981. Dnes najdeme v Unii přinejmenším dvě země na evropské poměry zřetelně chudé; dvě s nelatinskou abecedou; tři s převládajícím pravoslavným vyznáním; tři republiky bývalého Sovětského svazu, jednu z bývalé Jugoslávie; jednu zemi rozdělenou v důsledku stále neurovnané občanské války; členy NATO i neutrální země. Prostě Evropu.

Všechny evropské země si jsou rovny, některé však zůstávají rovnější. Velikost, význam národní ekonomiky i vojenská síla znamenají hodně. Německo, Francie, Británie, Itálie, Španělsko, výhledově asi též Polsko váží víc než malé a opatrné státy. Lístky první a druhé třídy jsou také nadále rozlišeny, vstupenkou do první je euro a Schengen. Nepopiratelný pokrok však spočívá v tom, že vagóny první a druhé třídy jsou připojeny k témuž vlaku. Rozšíření Unie o dvě země, jejichž osudy v minulém století byly rozhodně horší, než by si jejich občané zasloužili, je první dobrou zprávou roku 2007.

(Vyšlo v Ekonomu 4. 1. Ještě by se dalo dodat, že jsme tím okamžikem se opět přiblížili průměru EU ve většině ekonomických ukazatelů, aniž bychom pro to hnuli prstem.)