To, co se po osm let odehrávalo ve sklepě garáže v solidní vídeňské čtvrti, nebylo nic jiného než moderní verze pohádky o princezně a drakovi; tedy archetypální příběh. Jeden z těch, jež máme uloženy v podvědomí a poměřujeme jimi svět. Natascha Kampusch však nepočkala na prince. Osvobodila se sama. Z moderní pohádky udělala postmoderní, vzepřela se pravidlům, jimiž se mají princezny řídit. Nesedí teď zhroucená v koutě, což by asi vyvolalo obecné sympatie. Namísto toho poskytuje rozhovory za velké peníze, má dost přesnou představu, jak si zařídit život, naplno, ale s rozumem se odškodňuje za ztracená léta. Je inteligentní, odvážná, sebevědomá… a na nejlepší cestě být velice nepopulární. Protože pokazila pohádku.
Natascha Kampusch se už dokonce stihla stát předmětem konspiračních teorií. Nevymýšlejí je jen účastníci internetových diskusí – což je často víceméně diagnóza – ale i lidé jinak příčetní. Co když je to vymyšlené, co když se osm let někde schovávala v pohodlí, aby teď mohla shrábnout slávu a peníze? Natascha možná skutečně napíše o svém osudu knihu, jak jí to předvídají. Ale je téměř jisté, že se nebude prodávat ani zdaleka tak dobře jako jiné knihy, které vyjdou souběžně a budou vysvětlovat, že Nataschin příběh je mediální podvod a dalekosáhlá konspirace.
Pozor, tohle už není jen senzacechtivost a návyk na bulvár, tohle je hlubinná psychologie. Skutečné příběhy našeho světa nám přestávají dávat smysl, uchylujeme se tedy k těm tradičním, archetypálním, i kdybychom si měli skutečnost do jejich vzorců sebevíce přitesat. Princezna v slzách, bezmocná, slabá, čekající na zachránce – ta je v pořádku. Princezna, která se umí porvat s drakem i sama se sebou a vyhraje svůj život vlastními silami, ta nás zneklidňuje natolik, že ji musíme obvinit ze lži. Takhle nám tu pohádku přece nevyprávěli, když jsme byli malí.
Lidí odmítajících realitu, protože je neslučitelná s obsahem jejich podvědomí, očividně přibývá a to je trend, z něhož jde strach. Tento týden jsme měli páté výročí jedenáctého září; stojí tedy za to připomenout, kolik lidí věří, že si vláda USA ty mrakodrapy odstřelila sama. Kolik Američanů na oplátku věří, že útok řídil Saddám Husajn. Kolik lidí v západním světě odmítá Darwina. Ve složitém prostředí hledáme jednoduchá vysvětlení – a nejhorší je, že je nacházíme. Zpravidla se totiž najde někdo, kdo takové vysvětlení rád poskytne. Lidé pak kráčejí za jeho píšťalkou, rok od roku povolnější… Ale není to jen další konspirační teorie?
(Vyšlo v Ekonomu 14. 9. Nevím, jak by se dalo jakžtakž exaktně posoudit, zda konspiračním teoriím skutečně věří stále více lidí; od oka bych ale řekl, že ano. Svět je složitý. Pohádky jsou jednoduché. Konspirační teorie snižují existenciální úzkost na přijatelnou míru. Nebo se o to aspoň pokoušejí. Zkuste si sami, kolik věcí se takhle dá celkem obstojně vysvětlit. Teroristi také chtějí kus světa výrazně zjednodušit, udělat z něj příběh srozumitelný sobě a svým přátelům. George Bush, Jr., jakbysmet. - Pokud jde o Nataschu, líbí se mi a držím jí palce.)
Žádné komentáře:
Okomentovat